Říká se, že žijeme v době postfaktické. Jistě, to není žádný nový objev, jen nám to takřka fenomenální návrat Donalda Trumpa opět hlasitě připomněl.

Fakta přestávají být důležitá, stejně jako dosažené vědomosti a kompetence. Expertem je každý, kdo tak sebe sama nazve a nepoužíváme slovo lež, protože nestačí něco prokázat standardní empirikou, museli bychom vyvrátit i možnost, že by tak něco někdy nějak mohlo být, což z principu nelze. Křišťálovou kouli má nikdo a zároveň každý. Zavedli jsme tedy nová slova, jako nepravda, nevýhra nebo alternativní fakta.

Rozhodujeme se na základě pocitů a emocí, nemáme motivaci přemýšlet, protože to není dostatečně „zábavné“. Oddáváme se digitální závislosti, která nás vytrhává z šedé reality, s našimi digipřístroji trávíme více času, než s vlastními blízkými. Skutečnost není důležitá, bavíme se sociálními sítěmi, aniž by nám přišlo divné, že nám zobrazují, jen to, co sami preferujeme, a konvenuje nám. Pravda je nezáživné haraburdí, které je třeba ověřovat, důležité jsou naše pocity. Vítězí ten, kdo dokáže vzbudit nejvíce emocí. Zažíváme poslední fázi osvícenství, kdy se od víry v poznání a racio vracíme nazpět k nepodloženým dogmatům, předsudkům a temnotě nevědomosti. Stáváme se opět stádem, jako jsme kdysi byli. A někteří tomu tleskají, protože stádem byli vždy.

Lidem imponuje, jak moc dokáže být někdo hulvátem a tvářit se zcela sebejistě.

Co to znamená pro nás?

Asi nic, o čem bychom již nevěděli. Můžeme se těšit na nové konspirační teorie, oživování těch starších, např. popírání klimatické změny a levnější benzín, třeba na úkor zničení planety. Nebo na levnější potraviny, až Trump deportuje všechny migranty, kteří nyní sklízí americkou úrodu. U vší té zábavy by ale bylo dobré vědět, že USA díky své ekonomické a vojenské síle zůstávají světovou supervelmocí s globálním vlivem, byť autokratické režimy uzavírají vlastní spojenectví s cílem oslabit demokratické režimy včetně USA jako jejího dominanta. Výdaje Washingtonu na obranu dosahují dvou třetin spojených výdajů zbývajících 31 členů NATO dohromady. Trumpova hrozba vystoupení z NATO tak pro evropské členy musí představovat noční můru.

Republikánský prezident se nejraději prezentuje jako mírotvůrce. Na Ukrajině slíbil mír během jednoho dne, na Blízkém východě obrazně během tří. Trump nikdy neskrýval svůj obdiv k silným mužům, za kterého považuje např. i Vladimíra Putina. Je otázka, jak a k jakému obchodu bude chtít Putina donutit. Nebo jestli vůbec. Nicméně ukrajinská vůle u něj asi nebude na prvním místě. A ani otázka, jak dostát mezinárodnímu právu a Chartě OSN, a vrátit Ukrajině všechna okupovaná území, aby se ruská agrese nestala precedentem pro všechny autokraty pošilhávající po území sousedních zemí. Nebo jak pohnat Rusko k zodpovědnosti za nejhorší konflikt od konce 2. sv. války.

Kromě zisku úřadu prezidenta se republikáni budou těšit většině i v obou komorách kongresu, Trumpově kreativitě tak nebude bránit vůbec nic. Dá se čekat, že američtí zákonodárci se budou stále více zdráhat podpořit masivní balíčky pomoci bojující Ukrajině. Evropa tak za sebe bude muset převzít mnohem větší díl zodpovědnosti, kteroužto schopnost za poslední dva roky nijak neprojevila.

Na Blízkém východě Trump slíbil rozšířit Abrahámovské dohody z roku 2020, které prezentoval jako obrovský úspěch. Tyto dvoustranné dohody normalizovaly vztahy mezi Izraelem a několika arabskými státy, nicméně odsouvaly Palestince na vedlejší kolej, kteří na to reagovali jediným, co znají a umějí, terorem. Jak známo, výsledkem bezprecedentního útoku ze 7. října je současná izraelská válka proti Hamásu v Gaze i Hizballáhu v Libanonu.

A nakonec je Trump známý i svou „ambivalencí“ k nadnárodním či mezinárodním organizacím. Při současné zbytečnosti OSN neschopné naplňovat jediný ze svých čtyř cílů může vzniknout i tlak na přehodnocení jejího financování. Největším přispěvatelem jsou opět USA, pokrývají celou čtvrtinu nákladů provozu OSN. V roce 2022 to bylo rekordních 18 miliard dolarů. (Pro zajímavost „supervelmoc“ Rusko pokrývá 3 % nákladů OSN a ČR pak 0,3 %.) Za minulého prezidentství sice nezpochybnil americký příspěvek, ale zrušil financování několika agentur OSN a stáhl se ze Světové zdravotnické organizace. Není důvod se domnívat, že nyní bude postupovat jinak.

Návrat Trumpova prezidentství poznamenaný izolacionismem a unilateralismem tak nabízí vlastně jedinou jistotu, prohloubení globální nestability. Osobnostní vlastnosti Trumpa to ještě podtrhnou.

Země toužící po tom, aby se v čase globálního konfliktu a nejistoty USA postavily výzvě odpovědného a zásadového vedení zůstanou u svých tužeb. Ostatní se mohou radovat.

Kamale Harrisové může být útěchou, že porazila Trumpa v jeho „domovském“ okrsku Palm Beach. Jinak prokázala jen to, že k oslovení voličů nestačí nebýt Trump. I když je staronový prezident jistě charismatický a vůdcovský typ, političtí marketéři demokratů zapomněli, že voliče nejvíce osloví slib lepšího příštího. Zatímco Trumpovi se podařilo udržet takřka všechny své voliče z doby před čtyřmi lety, o Harrisové to neplatí. Oproti Joe Bidenovi jich naopak hodně poztrácela. Je jisté, že ani u nás nebude příští rok stačit nebýt Babišem.