Alternativní oslavy letošního 28. října na Staroměstském náměstí v Praze označila KSČM v tiskovém prohlášení za „provokaci“, která nebyla „jen zneuctěním české státnosti“, ale „útočila na samé její základy“. „Takovou hanebnost je třeba rozhodně odmítnout,“ oznámili komunisté, přičemž účastníky alternativních oslav označili za „elity ochotné posluhovat cizím zájmům“: „Jde o agresivní manipulaci, jejímž pozadím je velmocenský nátlak na naši republiku.“ Šéf komunistů Filip pak obvinil ministra kultury Hermana, že chtěl „podvodným způsobem vyznamenat svého příbuzného za věznění v koncentračním táboře nacistů, jejichž dědicům podlézá a ještě u toho nehorázně lže“. Kdyby bylo podle nich, tak by na Staromák jistě znovu vjely obrněné vozy a lháře, a na prvním místě nevyznamenaného-vyznamenaného Jiřího Bradyho, který má tu drzost, že se staví do role nacistické oběti, by poprávu čekal (znovu) koncentrák.

Na světě neexistuje nic přesvědčivějšího, než když se komunisté přestanou dovolávat ducha dějin, který vane stále kupředu, a zaklínají se „obyčejnou“ historií. Hermanovým „podlézáním dědicům nacistů“ předseda KSČM mínil ministrovo vystoupení na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které se po svém ustavení na počátku 50. let přihlásilo k „právu na sebeurčení sudetských Němců“. Ve skutečnosti to byli nacisté, kdo lezl do zelí komunistům, kteří se snažili využít sudetoněmecké otázky k rozbití Československa dávno před Hitlerem.

Už v červnu 1923 přijala Kominterna v Moskvě rezoluci, ve které stálo: „Sjezd konstatuje, že není žádný Československý národ, Československý stát, mimo národnosti české, obsahuje Slováky, Němce, Maďary, Ukrajince, Poláky. Sjezd považuje za nutné, aby komunistická strana v Československu, pokud jde o národní menšiny, prohlašovala a prováděla práva národů na sebeurčení, třeba až do rozdělení.“

Němečtí nacionalisté v intencích Berlína vydávali Československo za zplozence imperialismu stejně, jako to dělali v intencích Moskvy domácí komunisté, kteří na V. sjezdu KSČ v roce 1929 vyhlásili „boj za sebeurčení národů až k úplnému odtržení od československého státu“ za „organickou součást všeobecného boje proletariátu za svržení měšťáckého pořádku“. Komunisté prosazovali „sebeurčení“ sudetských Němců a roztržení českých zemí se stejným cílem rozbít „buržoasní“ Československo, jako o to ve 30. letech usilovali Hitler a jeho domácí sudetoněmečtí spojenci.

V tomto smyslu přistupovali komunisté pochopitelně i k „narozeninám“ Československa 28. října. Když byl v roce 1925 přijat zákon o státních svátcích, komunisté jej bojkotovali a podali vlastní návrh, ve kterém 28. říjen nahradili Dnem Lenina a aby učinili zadost germánsko-slovanským mýtům, navrhli místo Vánoc slavit Slunovrat a místo Velikonoc Jarní svátky. Alfred Rosenberg by to jistě podepsal.

Když nacisté po okupaci Československa 28. říjen zakázali, komunisté na ně po roce 1948 navázali a vznik republiky nahradili Dnem znárodnění, zatímco první Masarykovu republiku měli podobně jako Polsko za „nestvůrného zplozence versailleské smlouvy“, jak se na adresu našeho severního souseda vyjádřil sovětský ministr zahraniční Molotov poté, co Moskva uzavřela v roce 1939 pakt s Hitlerem, aby rukou společnou Polsko napadli.

Ještě v roce 1988, kdy si chtěli lidé v centru Prahy připomenout 70. výročí vzniku samostatného Československa, poslali proti nim komunisté obrněné transportéry, bicí komanda se psy a shromážděné lidi rozháněli pomocí slzného plynu.

O „nestvůrného zplozence versailleské smlouvy“ šlo od počátku. V první polovině 30. letech, kdy bylo Československo čím dál tím víc ohrožováno zvenčí, snili komunisté stále o občanské válce, která by stát rozvrátila zevnitř. V roce 1935 „změnili strategii“, ale o čtyři roky později se s nacisty spojili se společným cílem sprovodit ze světa západní liberální demokracie. Když nacistický spojenec svého partnera ve válce proti Západu napadl a začal boj mezi dvěma kohouty na jednom smetišti, nacismem a komunismem, nebojovali komunisté za osvobození Československa zpod nacistického područí, ale válku proti Třetí říši chtěla Moskva využít ke zničení kapitalistického řádu.

KSČ, její exilové vedení, chystalo – slovy komunistického sjezdu – „boj za porážku vlastní buržoasie“ a po válce komunisté, v likvidaci českých elit, včetně protinacistických odbojářů, stejně jako české kultury, vědy či školství, jen navázali na nacisty, a navíc k tomu přidali i demolici hospodářství, infrastruktury či životního prostředí. Podobně navázali na nacisty i co se týká antisemitismu, který se u nich mísil se sociálním, etnickým i rasovým aspektem. Na konci války z bezpečí moskevského exilu komunisté označovali Židy, kteří utekli před nacisty, stejně jako transportované, pohrdlivě za „emigranty“ a dopředu vyhrožovali, že budou u každého „přísně vyšetřovat, jak se choval v národnostním, sociálním a politickém ohledu“, přičemž židovské podnikatele označovali za „vydřiduchy, spekulanty, vydělkáře a čachráře“, kterým „platí nás nejrozhodnější odpor a boj“ (sic!).

Podobně jako nacisté s germánstvím vyhlásili komunisté slovanský, de facto árijský stát, ve kterém Židé nebo Romové – hlavní oběti nacistického holocaustu, nemají co dělat, přičemž „zvláštní péče“ měla být podle komunistického správního orgánu především „věnována cikánům a cizozemským židům, vydávajícím se za repatrianty“.

V Teplicích-Šanově na schůzi KSČ v březnu 1947 komunista ministr Kopecký na adresu československých občanů židovského původu prohlásil: „… tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostního práva podle dekretu 225 před řádnými Čechy“ a komunistický poslanec Kapoun ho doplnil, když prohlásil, že za všechno mohou Židé, kteří „germanizovali, pak utekli z rasových důvodů a nyní se vracejí buď oni sami, nebo jejich synové jako zahraniční vojáci. Nemůžeme mít k jejich vlastenectví žádnou důvěru, neboť hrnec, který se jednou připálil, zapáchá, i když je pořádně vyčištěn.“

Stejně jako nacisté národu chtěli komunisté řešení „židovské otázky“ (tedy „pokud se otázkou zvláštní ještě bude jevit“, jak pravil v roce 1944, kdy vrcholil nacistický holocaust, Kopecký) přenechat lidu, neboť podle komunistů měla být republika „demokratickou v opravdově lidovém smyslu“.

Když nyní komunisté jako jediná parlamentní strana odmítli zúčastnit se ocenění přeživšího z Terezína a Osvětimi Jiřího Bradyho, který mimo jiné léta podporoval z kanadského exilu československou demokracii, je to přesně v intencích výše uvedeného.

Dědici nacistů, respektive jejich následovníci, nejsou organisace sudetských Němců, jejichž národní cítění stejně jako pocit sociálního ohrožení nacisté ve 30. letech zneužili či využili, podobně jako komunisté zneužili či využili pocit ohrožení národní existence Čechů po roce 1945, ale právě jen sami komunisté.

Ať si kdo chce věří v co chce – třeba v černý kámen v Kábě. Když ale někdo jako Filip a spol. znevažuje oběti strany, které dodnes slouží, je to prachobyčejný komunistický ksindl, jaký vždycky byl a bude.