Asbjorn Hall byl přijat čtvrtého prosince 2003 do jedné nemocnice v Oslo na operaci střev, takové jinak nepříjemné záležitosti, na kterou se nikdo netěší, ale Asbjornu Hallovi bylo sedmdesát osm let a ještě nikdy nebyl nemocný, s výjimkou běžných trápení jako nachlazení, bolesti zubů, nebo sem tam nějaké té kocoviny, a uvědomoval si, že ho nečeká nic, na co by se mohl těšit, ne že by to bral jako trest za dlouhý a bezbožný život, to ne, Asbjorn Hall nebyl metafyzicky založen, byl přírodní typ. Až bude v bezvědomí, prostě z něj jen vyhrabou lejna, sešijí zadek a pošlou ho co nejrychleji domů, s pytlíkem na břiše a se čtyřmi platíčky prášků proti bolesti a návodem na jejich použití.

Asbjorn Hall si nestěžoval.

Nikdy si nestěžoval.

Tři dny ležel sám ve dvoulůžkovém pokoji a ošetřovatelky Marte a Gunn s ošetřovatelem Trondem se o něj po všech stránkách dobře starali. Všichni byli mladší než jeho jediné dítě.

Nejvíc se mu líbila Marte. Byla nejmladší a říkala věci tak, jak byly.

Apo večerech poslouchal zvenku koledy.

Nejvíc ze všeho si ale cenil obrázku na zdi, byla to dětská kresba, veselé prasátko, které viselo zasklené a zarámované přímo před ním.

Asbjorn Hall dokázal ležet celé hodiny a na ten obrázek se dívat. Probouzel v něm dobrou náladu, k tomu ani víc nepotřeboval, musel přiznat, že nebylo nic těžkého ho v poslední době zabavit, ale na tom prasátku s kudrlinou na ocásku něco bylo, vyvolávalo v něm pocit lehkosti a nekonfliktnosti, a tak byl i schopen zapomenout, že šance na přežití operace s přihlédnutím k věku jsou stejně malé nebo naopak stejně velké jako ty, že zemře.

Možná se mezi těmi jednoduchými čárami míhalo jeho vlastní dětství.

Nebuď teď sentimentální, napomenul se Asbjorn Hall.

Anadešel čas.

Čtvrtého rána, v 7.30, odvezli Asbjorna Halla na operační sál, kde se s ním dřeli osm hodin, poté ležel dvacet čtyři hodin na jednotce intenzivní péče v klinickém bílém a bezesném spánku, než se konečně opět probudil na dvoulůžkovém pokoji.

Už tam nebyl sám. Mezi postelemi stála plenta a na druhé straně slyšel tiché hlasy, které rychle mluvily cizí řečí, usoudil, že je to řeč Pákistánců, urdu.

Ale to Asbjorna Halla neupoutalo. Neměl nic proti troše společnosti.

Auž vůbec nemyslel na strnulost těla, jako kdyby ho sešili příliš těsně.

Zmíry ho vyvedlo něco úplně jiného.

Obrázek na zdi byl pryč.

Jeho prasátko už tam neviselo.

Zůstala po něm jen skoba, na které visel.

AAsbjorn Hall, který nikdy neměl ve zvyku si stěžovat, naopak, všechno většinou v sobě dusil a nerad žádal ostatní o laskavosti, zatáhl vší silou za bílou šňůrku, nad dveřmi se rozsvítilo červené světlo a okamžitě přiběhla jedna ze sestřiček. Byla to ta, která se jmenovala Marte.

Když viděla, že Asbjorn Hall už sedí vzpřímeně na posteli, usmála se.

„Hodně jsem vám chyběla, že?“ řekla Marte. Zasmála se a dolila džus do skleničky.

„Kde je obrázek?“ zeptal se Asbjorn Hall.

„Obrázek? Jaký obrázek myslíte?“ Opatrně mu položila hlavu zpět na polštář a upravila mu peřinu.

Asbjorn Hall ukázal prstem.

„Obrázek, co visel tamhle. Prasátko. Kde je?“ Ale Marte se začala vytáčet.

„Tím se teď nebudeme trápit, Asbjorne. Nejdůležitější je, že operace dopadla dobře a vy jste ve výborné formě.“ „Kde je prasátko?“ opakoval Asbjorn Hall. Marte mu navlhčila rty vatou a napřímila se.

„Vizita tu bude za hodinu,“ řekla.

Pak odešla.

Vzápětí opustila místnost i pákistánská rodina, tři muži v rozhalených bílých košilích a tři ženy, pravděpodobně matka a dvě dcery, všechny zahalené černým šátkem.

Nastalo úplné ticho.

Asbjorn Hall neslyšel z druhé strany závěsu nic. Když tu teď osaměli sami dva, bylo mu to náhle nepříjemné.

Nakonec řekl nahlas: „Jmenuji se Asbjorn Hall.“ Dlouhou chvíli bylo zase ticho.

Asbjorn Hall pokračoval: „Vítejte u nás. Právě mi operovali zadek.

Aco schází vám?“

Ani teď nikdo neodpověděl. Možná ten nový pacient nerozuměl norsky nebo prostě chtěl mít pokoj, možná taky spal, udolán všemi těmi pilulkami. Asbjorn Hall se nikdy a za žádných okolností nevnucoval, jak by se zdálo.

Kromě toho měl něco jiného na přemýšlení. Zavřel oči a myslel na prasátko.

Odvě hodiny později nastala vizita.

Mladý příjemný doktor prohlédl Asbjorna Halla zepředu i zezadu, a když s tím konečně skončil, posadil se na roh postele a dal se s ním do přátelského hovoru.

„Teď můžete dlabat kyselé zelí a dopřávat si tolik akvavitu, kolik zvládnete,“ řekl.

„Díky.“ „A jak se cítíte jinak?“ „Nespokojeně.“ „Svým způsobem jsme ve stejné branži, Asbjorne.“ „Co tím myslíte?“ „Jehla a nit. Vy nejste krejčí?“ „Já pracoval jen na zákazníkově zevnějšku.“ „To máte pravdu. Nespokojený jste s čím?“ „Z místnosti někdo odnesl obrázek,“ řekl Asbjorn Hall.

„Ano, jedna sestřička se o tom zmínila.“ „A já bych měl rád ten obrázek zpátky. Co nejrychleji.“

Ten mladý, a teď už i sympatický muž, který několik hodin držel zbytky života Asbjorna Halla ve svých rukou, se na něj dlouze zadíval.

„Vás nějak speciálně zajímá umění?“ zeptal se nakonec.

Asbjorn Hall na okamžik zrozpačitěl a to ho rozčililo, protože se neuměl obhájit ničím jiným a ničím lepším než že ten malý obrázek v něm cosi probudil, radost, vzpomínku, možná mu přinesl i útěchu, a přesně tak to řekl.

„To prasátko mi přinášelo potěšení,“ řekl Asbjorn Hall.

Doktor listoval ve svých papírech.

„Nebudete tu už déle než tři dny. To snad bez prasátka vydržíte, ne?“ Asbjorn Hall se neusmál.

„Nejraději bych opustil pokoj tak, jak jsem ho našel.“ Doktor se zhluboka nadechl a napřímil se.

„Uvidíme, co se dá dělat.“ Vizita pokračovala.

AAsbjorn Hall čekal.

Nic se nedělo. Jen zíral na prázdné místo před sebou a na tu tlustou, křivou skobu.

Na druhé straně závěsu bylo pořád ticho, jako by ten druhý byl už po smrti. Přišla noc. Ale Asbjorn Hall vůbec nemohl usnout a musel požádat o další prášek. Když se další ráno probudil, visel na zdi jiný obrázek.

Na něm los při západu slunce.

Ten los, který stál u rybníka hluboko v lese a zdvihal paroží v posledních paprscích světla, nebyl ani k útěše, ani k radosti, bylo to spíše reprodukované pohrdání, které Asbjornu Hallovi, starému krejčímu, připomnělo jeho vlastní křehkost, hořkou příchuť života, který se blíží ke konci.

Zatáhl za šňůru zvonku a naštěstí přišla Marte.

Hned se na něj starostlivě zadívala.

„Spal jste v noci špatně, Asbjorne?“ „Podívejte,“ řekl.

Marte se otočila k losovi a dlouho vrtěla hlavou. „Ten je opravdu ošklivý,“ zašeptala.

„Proč jste místo toho nepověsili zpátky prasátko?“ zeptal se Asbjorn Hall.

Marte se posadila na roh postele a nalila mu trochu džusu.

„Řekla bych, že jste tak trochu člověk pevných zvyků.“ Asbjorn Hall ji chytil za ruku a pevně ji držel. „Samozřejmě jsem člověk pevných zvyků!“ „Ale nesmíte se stát člověkem špatných zvyků, Asbjorne.“

„Nezačínejte i vy! Ať je někdo tak laskav a řekne mi, co se stalo s prasátkem!“ „Pssst! Aslam spí.“ „Kdo?“ Marte pohodila hlavou směrem k závěsu.

„Váš kamarád.“ „Není to žádný můj kamarád.“ „Je velmi starý a nemocný.“ „To jsem já taky.“ „Vy jste velmi starý a zdravý. Jeho budou operovat dnes.“ „No a?“ Marte byla chvíli zticha a vyprostila svou ruku z jeho.

„Jeho rodina nás požádala, abychom prasátko odstranili.“ Asbjorn Hall si přitáhl Marte blíž k sobě.

„Pročpak?“ Teď mluvila ještě tišeji.

„Jsou to muslimové, víte.“ Oba se obrátili k závěsu, kde bylo stále stejné ticho jako předtím.

„Ale nikdo se neptal mě,“ zašeptal Asbjorn Hall.

„Stojí to v té jejich knize. To o prasetech.“ Tohle už bylo na Asbjorna Halla příliš. To byla kapka, která zpusobila, že pohár, jak se tak říká, přetekl. A jak přetékal, chytil Asbjorn Marte znovu za ruku.

„Musím vás požádat o dvě věci.“ Marte přikývla.

„Okamžitě odneste losa a přineste mi telefon.“ „To mě ale budete muset nejdřív pustit.“ Asbjorn Hall ji pustil a Marte odešla s losem a vrátila se s telefonem. Asbjorn ho nikdy dřív nepoužil, a ona ho musela naučit, jak se s ním zachází. Věděl, komu chce zavolat, ale netušil, jaké číslo má vyťukat, zaplavilo ho velké zoufalství, zmatek a nechuť a upustil telefon na podlahu. Může přece odejít z tohoto světa a spočinout navždy v pokoji, to by bylo nejlepší.

Marte zvedla telefon.

„Co se děje, Asbjorne? Je vám špatně?“ Ano, Asbjornu Hallovi bylo špatně, hůř než kdykoli v poslední době.

„Můžete zjistit číslo na Monu Hoff?“ „Mona Hoff? Jistě. Smím se zeptat, kdo to je?“

Marte zavolala na informace a uličnicky se na něj usmívala.

„Je to má nejbližší příbuzná.“ „Příbuzná? Nevěděli jsme, že máte nějaké příbuzné.“

„Nechci být nikomu na obtíž,“ řekl Asbjorn Hall.

Marte mluvila do telefonu, zmáčkla ještě jedno číslo a podala mu jej.

Anajednou tam byla.

„Tady je Mona Hoff.“ Asbjorn Hall si musel vystřídat ruku, nebyl zběhlý v zacházení s takovými přistroji, nebyl zvyklý slyšet její hlas a ona hned zopakovala své příjmení, netrpělivě, skoro agresivně, nemá čas čekat, takže jinými slovy, všechno je při starém. „Tady je Mona Hoff. Kdo volá?“ „Asbjorn.“ „Kdo?

„Tvůj otec.“ Nastalo ticho, ne však na dlouho, nadechnout se, zavřít oči a opět je otevřít, jen na dvě vteřiny.

„Ahoj tati.“ „Ahoj.“ „Odkud voláš? Tohle není tvoje číslo.“ „Volám z nemocnice.“ Asbjorn Hall pohlédl k Marte, která stála u holé zdi a přikyvovala a přitom se tvářila, že neposlouchá.

„Jsi v nemocnici, tati?“ „Vypadá to tak.“ „Proč jsi proboha nic neřekl?“ Tak ona obviňuje jeho.

„Nenaskytla se k tomu příležitost,“ odpověděl. „Teď se nedokážu hádat, tati.“ „Já se nehádám.“ „Není to doufám nic vážného?“ „Přijeď radši sem.“ „Přijedu, hned jak to půjde.“ Přerušila spojení a Asbjorn Hall vrátil Marte telefon.

„Přijede, hned jak to půjde.“ „To je skvělé.“ „Ano, že? Mohla by být vaše matka.“ Marte se zasmála.

„Co dělá vaše dcera?“ „Je advokátka. Hned přijede.“ AAsbjorn Hall čekal. Během čekání na dceru si našel papír a tužku v šuplíku nočního stolku a začal kreslit prasátko, maloval opatrně, rukou starého muže, která se pořád ještě nechvěje, je pevná jako dřív, ale čáry byly stejně nerovné a křivé, sotva držely pohromadě, celý jeho život se před ním odvíjel v okamžité násilné, téměř bolestivé jasnosti, a Asbjorn Hall, ten bezbožný a skromný cynik, ulehl do postele, otočil se zády k závěsu a plakal.

Přišla po pěti hodinách. Mona Hoff byla vysoká a rychlá, a jako by nemohla ztrácet s ničím čas, ale on taky viděl, že zestárla, byla v tom věku, kdy člověk zestárne náhle, vrásky již nebyly pružné, byly zřetelné, podobala se své matce, nemohl to popřít, dcera se stále víc podobala matce, když se přiblížila padesátce a sbírala všechny síly, všechen svůj čas, bohužel k žádnému užitku. Dcera měla s sebou květiny, otřepala sníh z dlouhého, šedého pláště a hned začala mluvit a zabydlovat pokoj.

„Promiň, že jdu pozdě, ale jeden svinský klient mi najednou řekl, že je vinen, a to pak trvá dlouho.“ „Co udělal?“ „Zabil svého kamaráda na chatě.“ „A není to fajn?“ „Že zabil kamaráda?“ „Že se k tomu přiznal.“ „Nejsem soudce.“ Mona Hoff postavila vázu s květinami na noční stolek, naklonila se nad postel a objala otce, kterého její náhlá blízkost zmátla, tvář měla vlhkou a ateplou, ramena pod vlhkým pláštěm špičatá.

„Tvůj soucit nepotřebuju,“ řekl Asbjorn Hall.

Okamžitě ho pustila a zase se stala sama sebou. „Vůbec ses nezměnil,“ řekla.

Pokusil se ji chytit za ruku.

„Potřebuji tvou pomoc.“ „Jak to myslíš?“ „Potřebuju advokáta,“ řekl Asbjorn Hall. Pak byli přerušeni.

Celá skupina se nacpala dovnitř, tentokrát jich bylo dokonce víc, nebylo místo pro všechny, ale poskládali se za závěsem, pak přišly tři sestřičky, musely si probít cestu a Aslama, jak ho Marte nazvala, odváželi na operační sál a následovala ho rodina, přátelé, děti, imámové, sousedé, hosté a bůh ví kdo ještě a doprovázeli ho hlasitým a utěšujícím žalozpěvem, který mizel chodbou a nakonec zmizel na norské anesteziologii. Mona Hoff stála zády k němu.

„Potřebuješ advokáta?“ „Ano.“ „Jinými slovy, nepotřebuješ mě.“ „Ty jsi advokát.“ Vzdychla a otočila se k otci. „Provedl jsi něco? Nebo doktoři udělali něco špatně?“

Asbjorn Hall zavrtěl hlavou a zdvihl ruku.

„Tady visel dětský obrázek prasátka. Nemocnice ho dala pryč. Chci, abys je donutila ho pověsit zase zpátky.“

Mona Hoff se na něj dlouho dívala.

„Prase?“ „Ano. Prase. Dali ho pryč z ohledu na toho druhého pacienta.“ „Pákistánce?“ „Chci, aby ses ujala případu.“ „Případu? Tohle není žádný případ, tati.“

„Ale je. Je to případ. Pro mě je to velký případ. Ja chci mít prasátko zpátky na zdi.“

Trochu ostřejším hlasem zopakovala: „Tohle není žádný případ.“ „A chci, abys mezitím pověsila tohle.“ Asbjorn Hall jí dal kresbu, kterou namaloval. Podívala se na ni a vzdychla.

„Co to má znamenat, tati?“ „Jak vidíš. Prase.“ „Myslíš to opravdu vážně?“ „Ty myslíš, jestli jsem příčetný?“ „To jsem neřekla.“ „Nemůžes prostě jednou udělat, co ti říkám?“ Mona Hoff zaváhala, to nebyl její styl, ale slušelo jí to, a pověsila papír na skobu.

„Spokojený?“ „Ne úplně. Musíš sehnat originál.“ Znovu byli přerušeni. Jeden z mužů, asi syn, se vrátil, aby vzal něco, co zjevně zapomněl.

Acestou ven, s knihou v ruce, se zastavil u obrázku na zdi. Měl černý, krátce zastřižený vous, tmavý oblek, bílou košili a kulaté brýle s tlustými skly. Pak strhl obrázek ze zdi a zmuchlal ho.

Mona Hoff se s úsměvem otočila k otci.

„Teď máme případ.“ Astejně rychle se otočila k muži.

„Co to děláte?“ Muž se na okamžik zarazil, jako kdyby je spatřil teprve teď.

„Právě jsem odstranil tento obrázek.“ Ukázal papír, zdvořile se uklonil a chtěl jít. Mona Hoff nechtěla.

Zadržela ho.

„To jsem viděla. Že jste odstranil obrázek.

Smím se zeptat proč?“ Muž jí vyškubl ruku a poodstoupil.

„Z ohledu k mému otci.“ „Tak pak vás musím požádat, abyste pověsil obrázek tam, kde visel. Z ohledu k mému otci.“ Mona Hoff ukázala na prázdnou skobu.

Muž začal být netrpělivý. Byl zdvořilý a netrpělivý. „Zřejmě nechápete, co mám na mysli.“ „Chápu, co děláte. Odstraňujete tento obrázek z ohledu ke svému otci. A zatím jen chápu, že to není poprvé, co se tak stalo.“ „Můj otec je velmi nemocný. Teď ho operují.“ „A jaké právo vám to dává odstraňovat obrázky ze zdí? Můj otec je také velmi nemocný.“ Muž znovu zvedl zmuchlaný papír.

„Můj otec považuje tuto kresbu za velmi nevhodnou. Všichni ji považují za velmi nepříjemnou.“ „Kdo jsou všichni?“ „To jsme my.“ Mona Hoff vydechla.

„A vše, co považujete za nepříjemné, se musí odstranit?“

„Musíme mít k sobě navzájem ohledy, neníliž pravda?“ „Jaké ohledy máte vy?“ „Co tím myslíte?“ „To vy jste strhl něco, co tu už viselo.“ „Není holá zeď nakonec lepší pro všechny?“ „Proč má mít váš odpor k obrázku větší váhu než radost někoho jiného z něj?“ Muž si narovnal brýle a založil si ruce za záda. „Máme tedy žít s nepříjemnými pocity?“ „Ano.“ „Ano?“ „To je daň moderní, zdvořilé společnosti. Nepříjemné pocity.“ „Pak už to není zdvořilá společnost.“ „Ale je. Naše shovívavost je ctnost. Bez shovívavosti se všechno rozpadne. Shovívavost je lepidlo, které drží zdvořilou společnost pohromadě.“ Muž se na ni usmál.

„A proč tedy nejste shovívavá ke mně?“ Asbjorn Hall ležel v posteli a poslouchal, všem slovům nerozuměl, ale slyšel, že dcera mluví v jeho prospěch, a něco takového nikdy dřív nezažil, dcera je teď jeho advokát a advokát je jeho dcera.

„Protože jste porušil pravidla hry,“ řekla.

„Myslíte vaše pravidla hry?“ „Myslím pravidla hry všech.“ „Pravidla hry se můžou změnit, ne snad?“ Mona Hoff na okamžik ztichla.

Pak popošla o krok blíž k muži, on udělal krok zpět.

„Váš odpor je možná pochopitelný, ale váš požadavek je naprosto absurdní. Jste autoritářský a sebestředný.“ „Je urážka taky ctnost?“ „Radši mi odpovězte, co se stane dál.“ „Dál?“ „Jestli odstraníte vše, co vzbuzuje váš odpor, budete mít docela napilno. Co s vánočními prasátky? Vztyčíte vysoké ploty kolem norských statků? A pomyslete na všechna ta marcipánová prasátka, která budete muset najít a schovat.“ „Váš sarkasmus mě nedojímá.“ „A proto vás jednoduše žádám, abyste pověsil obrázek zpátky.“ Teď udělal muž krok směrem k Moně Hoff. „Pověsili jste ho sem, jen aby provokoval.“ „Provokoval? Můj otec je smrtelně nemocný. Myslíte, že má čas, aby vás provokoval? To vy provokujete nás.“ „Copak vám není nic svaté?“ „Ale ano. Ten obrázek, co jste strhnul.“ Pak byli zase přerušeni.

Vstoupila ředitelka nemocnice.

„Co se tu děje?“ Hlas měla ostrý a hlasitý a oba se k ní okamžitě otočili.

Měla na sobě červený kostým, byl jí příliš těsný, na nošení jistě nepříjemný.

„Co se tu děje?“ zopakovala.

Za ní stál ten mladý doktor společně s Marte a ostatními sestřičkami.

„Obviňuji tuto nemocnici z diskriminace otce,“ prohlásila Mona Hoff.

„A to proč?“ zeptala se ředitelka.

„Odstraňujete obrázky, abyste se zalíbili jedněm a trápili druhé.“ „Trápili? Copak los na zdi není dost dobrý?“ Muž natáhl ruku.

„Jsem Aslamův syn. Děkuji za všechno, co jste pro nás udělali. A za všechno, co děláte. Pro mého otce.“

Dcera Asbjorna Halla vstoupila mezi ně a pohlédla ředitelce do očí.

„Jmenuji se Mona Hoff. Zastupuji svého otce. On chce prostě a jednoduše prasátko zpátky na zeď. Je to tak těžké?“ Ředitelka nemocnice se jí podívala do očí.

„Tady platí jen jedna věc. A to musíte pochopit i vy. Že se všichni uzdraví.“ „Za každou cenu?“ „Ano.“ „A kdo má tu cenu zaplatit?“ Za oknem padal sníh.

Pak řekla ředitelka: „Budeme pokračovat zítra. Návštěvní hodiny skončily.“ Odešli.

Den skončil.

Pořád sněžilo.

Asbjorn Hall ležel ve tmě. Viděl pouze modrý pruh kolem dveří, nouzový východ. A v tom tichu byly najednou všechny zvuky výrazné, kolo, které se točilo, pláč někde daleko, rychlé, a přece těžké kroky, naftové agregáty nemocnice, vše, co ji udržovalo v chodu.

Najednou uslyšel hlas.

„Zelený zákal.“ Hlas přicházel z druhé strany závěsu, byl pomalý a rozvláčný.

Asbjorn Hall zašeptal: „Zelený zákal?“ „Probudil jsem vás?“ „Nespal jsem.“ „Ptal jste se, co mi je. Teď odpovídám. Zelený zákal.“

„Není tohle jiné oddělení? Mně operovali střeva.“ „Měli místo jen tady.“ Asbjorn Hall chvíli ležel potichu.

Pak se zeptal: „Dopadla operace dobře?“ „Ne.“ „Ne?“ „Jsem slepý.“ Asbjorn Hall se podíval na holou zeď, kterou téměř neviděl.

„To je mi nesmírně líto.“ „Ale mohl byste mi prokázat službu?“ „Jakou?“ „Vyprávějte mi o tom, co nevidím.“

  Povídka je převzata ze sbírky Výtah Oscara Wildea, Cappelen, Oslo 2004 z norštiny přeložil Martin Štiřík.