Demolice zimního stadionu na Štvanici je nejen obrovským kulturním barbarstvím, ale bohužel i smutným dokladem barbarství doby, v níž musíme žít.

Argumenty, že se už nedalo nic dělat, že začala padat střecha, že dřevěnou stavbou prostoupila hniloba a červotoč mohou obstát jen v prvoplánových mozcích těch, pro něž minulost začíná včera a budoucnost znamená zítřejší den, těch, jejichž duše se nacházejí v ještě dezolátnějším stavu než legendární stadion.

První stadion s umělou ledovou plochou v Československu, kde se odehrálo několik mistrovství světa, na nichž československá hokejová reprezentace získala řadu cenných úspěchů, v roce 2000 vyhlášený za národní kulturní památku, podlehne demolici. Minulé úspěchy, včetně těch dosažených ve „štvanické éře“, se spěšně vyjmenovávají, když se v květnu mají nalákat davy k televizním obrazovkám, aby si dokazovaly své „češství“ fanděním „zlatým hochům“ na hokejovém šampionátu. Zhruba čtrnáctidenní euforie však vyvane stejně snadno, jako ji vyvolá k prchavému životu mediální troubení a bubnování, které se drze ohání i výrazem „tradice“.

Podle všeobecného mínění tradice vzniká a udržuje se tak nějak sama od sebe, a když někdo namítne, že je o tradice nutné zodpovědně pečovat s vynaložením značného úsilí a hlavně i peněz, dostane se mu poučení, že by šlo o zbytečné utrácení.

Ostatně, než nějaká opravdu silná tradice odumře, trvá to docela dlouho, poněvadž zpravidla ještě poměrně dlouho skomírají instituce, které tu či onu tradici udržovaly živou, a ještě poměrně dlouho žijí a působí lidé v té či oné tradici vychovaní. Tak je tomu i s naším slavným hokejem. Nechci ani v nejmenším dělat advokáta komunistickému režimu, avšak ve sportu prosazoval určitý systém práce s mládeží, vyhledávání talentů i podpory těch, kteří by jinak finančně náročný sport provozovat nemohli. Podobné systémy formují a udržují i demokratické země, což neviditelným mozkům našeho Bratrstva kočičí pracky volného trhu po listopadu jaksi uniklo. Skoro všechny naše hokejové hvězdy byly zatím produktem socialistického sportu, byť se mohly po pádu komunismu prosadit v zámoří, v NHL, což mohlo vyvolat mylný dojem, že se hokej začaly učit až v Kanadě nebo v Americe nebo že ho měly od narození zapsaný v genech od „Matky Přírody“. České juniorské týmy, nyní složené už z těch, kteří se narodili po roce 1989, však výkonnostně klesají níž a níž, a mnozí odborníci tak věští konec zlatých hokejových časů a bijí na poplach.

A dřevěná Štvanice, místo s vlastním kouzlem i duší, tolik odlišná od banálních bezduchých multifunkčních center nebo megalomanských Hušákových O2 arén, nyní mizí pod náporem demoličních popravčích čet. V Kanadě nebo ve Švédsku by podobný historický poklad sportovní architektury, navíc pamětníka řady slavných vítězství, dávno zrekonstruovali a učinili z něj živé muzeum vlastní hokejové tradice, kde by se, například, čas od času pořádaly i připomínkové „retro“ zápasy. U nás však magistrát nechá takovou stavbu cílenou nečinností pěkně „uzrát“ neboli shnít – pak jí totiž nepomůže ani úřední statut kulturní památky a spřízněný investor, brousící si zuby na výstavbu fádního wellness centra (či nějaké podobné hrůzy), na němž si chce pouze namastit kapsu, má tak cestu k milionům otevřenou.

Veřejnost se sice nyní chlácholí, že na místě prý vznikne nějaký nový dřevěný stadiónek se „síňkou slávy“ českého hokeje, ale to je podobné, jako kdyby se demolice Karlštejna omlouvala příslibem výstavby moderního menšího malebného hygienického retro-hrádku ve stejné lokalitě.

„Prachy jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš, a už tě mají“ – pěl Pražský výběr v osmdesátých letech, na sklonku normalizace. Málokdo tak přesně prorocky oznamoval nastávající epochu. Komunistickým režimem zplundrovaná společnost neomylně nasála především všechny povrchnosti Západu, a pokud přejala i něco podstatnějšího, tak v ořezané a zjednodušené neboli vulgarizované podobě.

Teorie volného trhu je na papíře pěkná věc, dosavadní česká praxe však odpovídá první sloce písně Pražského výběru „S.O.S.“, jejíž refrén je už citován výše: „Hele, Ty fakt se domníváš, že všechno má čas / Nejdřív si nahrabat, pak vem to ďas / Využít možností, byť čert Ti je dal / Že peníz všady pán je, tos povídal.“

Takzvané elity, ekonomické i politické, jsou u nás vesměs produkty a recyklátory vekslácké mentality, velící utrhnout – ber kde ber – „rychlý prachy“, část si nechat a zbytkem podmazat policajty a soudce, a dostat tak sebe i je „do klidu“. Ano, jejich estetika se časem mírně kultivuje, etika však zůstává stále stejná: krysí a prasácká. A pozor! Všechno to jsou „ryzí individuality“, velcí „hráči“, kteří si už odmala na všechno stačili sami – ani na to vyměňování vlastních podělaných plínek snad vlastní mámu nepotřebovali. Kolektiv, společenství, předávání hodnot a schopností z generace na generaci (byť by mělo jít jen o ten „pitomý“ hokej), služba celku, to vše těmto elegantním sráčům smrdí socialismem, či, přesněji řečeno, se na to takhle vymlouvají, aby nemuseli s pravdou ven. S pravdou, že jim jde jen o vlastní ego a po nich potopa.

Nenechme se mýlit tím, že si někteří z nich kupují staré obrazy. Ani tím, že ODS je údajně konzervativní strana. Dozrál (přezrál?) čas na čtvrtý odboj.

Josef Mlejnek jr.

Babylon č. 3-4/XX, 20. června 2011