Rozhovor s jednou z jejich zakladatelek Andulou Hradilkovou 

Jak a kdo přišel s nápadem založit spolek Pražské matky?

Na začátku nebyl úmysl zakládat nějaký spolek. Byly jsme skupina kamarádek a příbuzných. Všechny  jsme v  té době měly malé děti. V osmdesátých letech v Praze (ale i  v jiných oblastech) opakovaně vznikaly smogové situace – inverze, mlha, kouř z lokálních topenišť i průmyslových podniků, dopava. Ten toxický koktejl měl závažný zdravotní dopad především na děti. Většina z nich trpěla  astmatem, alergiemi, ekzémy, častými bolestmi hlavy a nevolnostmi. Různě jsme se podporovaly, sháněly doktory, hledaly alternativní léčbu, diskutovaly o tom, odjížděly společně do přírody, na chalupy, všude tam, kde se dalo lépe dýchat.

Pak jsme toho měly dost a rozhodly se pro občanský postoj – co se týká životního prostředí, v té době ojedinělý.  Dneska už to zní směšně, ale tenkrát to bylo opravdu nemyslitelné. Sepsaly jsme otevřený dopis na Pražský magistrát, ve kterém jsme požadovaly informace o tom, co dýcháme a zároveň  kroky k nápravě. Dalo by se říct, že to byl nápad kolektivní, který vznikl z našich diskusí.

Proč Pražské matky?

Snažily jsme se vystupovat apoliticky, důsledně občansky. Chtěly jsme mluvit nejen za sebe, ale za všechny ohrožené děti, ustarané rodiče. Chtěly jsme oslovit veřejnost a zastrašit komunistické úředníky, zahájit otevřenou diskusi. A to se povedlo: kdo jiný může nahnat větší strach než matky dětí, které trpí?  Zkuste je vyslýchat, zavřít, mlátit jako disidenty. Podepsaly jsme se tedy dostatečně pateticky „Pražské matky“. A ten název nám už zůstal.

O co vám šlo?

Šlo nám skutečně o informace, o to, přinutit Pražský magistrát, aby začal měřit znečištění ovzduší, aby výsledky zveřejňoval, aby učinil kroky k nápravě, které jsme navrhovaly, aby byly zveřejňovány studie o dopadu znečištění ovzduší na zdraví. Vše bylo do té doby tabu. Z naší strany v tom byl rovněž úmysl, obrátit pozornost na stav životního prostředí všeobecně.

Jak na to reagoval režim – byl někdo z vás kvůli tomu u výslechu?

Samozřejmě  že to byla facka tehdejšímu režimu, který na lidi a životní prostředí úplně kašlal. S výjimkou statečného šéfredaktora časopisu ochránců přírody NIKA Ivana Makáska dopis nikdo neotiskl!  Šířil se ale mezi lidmi. Na Magistrátu to způsobilo zděšení, protože s takovou výzvou se úředníci dosud nesetkali. Občané se něčeho domáhají!?  Navíc jsou to nějaké šílené matky a nedají se zahrnout do skupiny rozvracečů komunismu. Chtějí jen zdravé děti. Co s nimi? Nejlépe ututlat!

Režim byl už v té době dostatečně vratký a nejistý. Začali s námi otcovsky vyjednávat. Ale byli na to absolutně nepřipraveni a nevybaveni. K výslechu, kdepak. To by si proti sobě popudili veřejnost, v té době už trochu vnímavější.  Bylo to diskutované a výbušné téma, které řešil každý rodič a nejen v Praze.

Co bylo náplní vašich aktivit, můžeš popsat nějakou akci? 

Abychom své požadavky zviditelnily a podpořily, rozhodly jsme se využít příležitosti konference ministrů životního prostředí, která se konala 29. května 1989 v Praze. Uspořádaly jsme v centru Prahy první ekologickou demonstraci v historii Česka. Sepsaly jsme petici, kde jsme ale své požadavky již rozšířily na další problémy, stavbu komunikace skrz park Stromovka a odumírání lesů v pohraničí. Vyrazily jsme s kočárky, obklopeny dětmi, s transparenty a hudebními nástroji od bývalého Dětského domu po Příkopech, Celetnou ulicí na Staromák. Naši muži, otcové, dědečkové či přátelé nás zpovzdálí následovali, připraveni, zasáhnout, pokud by nám někdo chtěl ublížit. Jenom si pamatuji, jak se za námi samy od sebe  natáčely pouliční kamery. To vypadalo strašidelně.

Po cestě jsme dávaly petici kolemjdoucím podepsat a měly jsme úspěch. Sesbíraly jsme několik set podpisů. V závěru demonstrace se nám estebáci v civilu pokusili podpisové archy vytrhnout  z rukou, ale my jsme byly pohotovější a do nějaké větší pranice se jim asi nechtělo nebo měli zapovězeno se s námi prát – na Hradě byli zrovna ministři z celé Evropy. Děti si to moc užily a petice skončila i s překladem na stolech zahraničních ministrů.

Policie proti nám nezasáhla. Přivolaní uniformovaní policisté nás po celou dobu průvodu doprovázeli, ale nevěděli si s námi rady, byli naprosto zmatení. Co s bandou žen s kočárky, obklopenou haranty a zpívající lidové písně o krásách přírody? Neustále si posílali vysílačkami zprávy o našem pohybu, ale zastavit si nás netroufli. Byli to většinou mladí kluci, kteří se usmívali a v skrytu možná i sympatizovali. Ty pravé bouchače na nás naštěstí nevypustili.

Fungujete dodnes?

Pražské matky poté založily neformální spolek, po listopadu registrovanou organizaci. Věnovaly jsme se  životnímu prostředí  a dalším souvisejícím tématům.  Kupříkladu jsme založily síť  populárních mateřských center po celé republice, která prosperují dodnes. Já jsem se především věnovala  vydávání měsíčníku „Přes práh“, který se zabýval osvětou a informoval o naší činnosti. Měly jsme několik set členek. Koncem tisíciletí nám ale děti odrostly a začaly jsme se věnovat více svým povoláním a neměly jsme tolik času se organizaci věnovat. Já jsem například odjela s rodinou na několik let do zahraničí. Naši činnost převzaly velmi šikovné mladší ženy. Zaměřily se především na  problematiku chodců ve městě a na bezpečnou cestu do škol. Mají za sebou skvělé výsledky.

Čím se zabýváte nyní?

Při příležitosti 30. výročí od našeho vzniku jsme si my původní a starší, většinou ve věku babiček uvědomily, že zhoršující se životní prostředí nejen u nás, ale v celém světě, změny klimatu a vymírání druhů vedou k obavám nejen o děti a naše vnoučata, ale o lidstvo vůbec. Prostě teď už jde o všechno. Chystáme se proto navázat na svoji činnost a věnovat se znovu a aktivně těmto věcem. Již nyní podporujeme studentské stávky a chceme se napojit na mezinárodní hnutí, která jsou nám  v  tomto směru blízká.

V pondělí 27. května v 17.00 chceme v té samé původní trase zopakovat a připomenout  náš pochod před třiceti lety s dětmi, vnuky a  přáteli, ale zároveň i poukázat na současné závažné problémy klimatu a životního prostředí v ČR. A pak jdeme na oslavu do Skautského institutu  Událost se jmenuje „Pražským matkám je 30 let“. Pojď s námi!

Co se po listopadu z pohledu životního prostředí změnilo, k lepšímu případně k horšímu … 

Nejsem žádný analytik, ale životní prostředí se dostalo do popředí zájmu a mnohé se zlepšilo. Řekla bych kupříkladu kvalita vody v řekách, odsířením elektráren se zastavilo odumírání lesů, byl zaveden celkem slušný systém recyklace. Jistě se zlepšila legislativa. Stali jsme se členy EU. Vzniklo množství organizací a spolků, které  se zabývají místními problémy.

Na druhou stranu k nám v devadesátých letech do nezralé demokracie vtrhl divoký kapitalismus, spojený s politickou korupcí, který životní prostředí – podle svého guru, Václava Klause – považuje za pověstnou „třešničku na dortu“.  Celá jeho éra je poznamenaná popíráním vědeckých studií o klimatických změnách, jejichž předpovědi se teď všechny vyplňují, vysmívání se ekologii a bagatelizováním nevládních organizací. To přineslo své ovoce. Bohužel důsledky jsou srovnatelné se situací za komunistů a Klausovi můžeme poděkovat, za to, že jsme v ochraně klimatu sto let za opicemi a lidé v tomto směru teprve zvolna začínají chápat, že se něco děje.

Za nejhorší považuji situaci v zemědělství. Tzv. průmyslové zemědělství vytlačuje drobné zemědělce a devastuje nejen půdu, ale chemizací otrávilo spodní vody. Scelováním  pozemků dochází k vysychání celých oblastí, protože půda  neudrží vodu. Dnes už ve světě mnohdy nedovolené přípravky hubí včely a všechny tolik potřebné živočichy a hmyz.  Řepka mluví za vše. Majitelům totiž nezáleží na udržení kvality půdy, ale na okamžitém zisku. Po vyčerpání půdy se jí zbaví a začnou podnikat s něčím jiným. Po nás potopa, ale my tu potopu musíme odvrátit. Bohužel v čele s hlavním viníkem této situace, trestně stíhaným premiérem Babišem, není šance na podstatnou změnu. Proto ekologickou aktivitu nelze oddělit od politiky. Po demonstraci na Václaváku jsme snad blíž nějaké změně.