Významné dny a výročí bývají vynikající příležitostí k odložení běžných půtek, starostí. Příležitost ukázat i svou lepší stránku a na prchavý okamžik jednoho dne myslet méně na sebe a více na étos a odkaz daného výročí. A pokud to platí pro každého z nás, tak pro politiky dvojnásob. 

Právě takovým dnem plným příležitostí bylo letos i kulaté výročí 17. listopadu. Lidé si svátek, alespoň v Praze, užili. Celý den bylo možné potkávat jedince, z jejichž tváří byla cítit radost i dojetí z pádu totality, mnozí z nich s trikolórami a snad ještě více s dětmi. Postávali u improvizovaných pomníčků, zapalovali svíčky, tisíce šly s průvodem z Albertova a ještě více jich pak sledovalo koncert na Národní třídě. V podloubí u Mikulandské ulice s pamětní plaketou bylo od množství svíček takové horko, jako by se tam právě pálily snad všechny Leninovy sebrané spisy. Atmosféra byla uvolněná a sváteční, částečně bylo cítit i nádech pospolitosti podobný právě těm památným dnům před dvaceti lety.

Věřím tomu, že i politici by na jeden den byli schopní odložit své půtky a averze. Bohužel pro ně však došlo k tomu, že připomínky k výročí listopadu byly rozprostřeny do více dní než toho jednoho jediného. A to už byla zkouška, v které opět neobstáli.

Přitom vše začalo velmi nadějně. Prezident Klaus přijal pozvání svého předchůdce a vstoupil do jámy lvové, prostoru Pražské křižovatky. Slavnostní večer pořádaný exprezidentem Havlem byl setkáním uznávaných osobnosti ze světa hudby, světoví státníci vzdali hold a uznání předtočenými záznamy. A prezident Klaus se zachoval jako správný host. Překročil vlastní stín a snad poprvé ocenil jmenovitě zásluhy Václava Havla na pádu totality u nás. Za to se mu dostalo poprávu mohutného potlesku. Večer se vydařil a zvláště společné vystoupení operní divy Renée Flemingové s Lou Reedem patřilo k těm nezapomenutelným. Soudě podle záběrů i Klaus sedící z jedné strany vedle Madleine Albrigtové a z druhé vedle Dagmar Havlové vypadal spokojeně a v dobrém rozmaru. Jenže to vše bylo v sobotu čtrnáctého. A ještě než přišlo úterý sedmnáctého, dal nám prezident Klaus vědět, že to s tím jeho stínem nebude tak slavné. Studentům se pochlubil, že na Havlově večeru prý kolem sebe cítil frustraci a špatnou náladu. No nevím, jestli někomu snad ukápla slzička, pak rozhodně spíš z dojetí než z frustrace.

Prezident tak opět prokázal, že mu nestačí prostě se vyhřívat ve světle reflektorů věnovaných někomu jinému a stále cítí potřebu komentovat i události, jichž není aktérem, nýbrž díky své funkci alespoň hostem. Podobně neváhal zkritizovat také průběh oslav pádu Berlínské zdi, kde se pozastavil nad výběrem hostů. Navíc se mu zdály příliš bombastické. Jako by se na pádu zdi nebo následném procesu sjednocení Německa sám nějak podílel, korunoval to dopisem bývalému kancléři Kohlovi, v kterém ho taktně ujistil, že by volil trochu odlišný scénář oslav. Helmutu Kohlovi se muselo jistě ulevit.

Žárlivost na mezinárodní uznání a prestiž exprezidenta Havla se při troše dobré vůle snad dá i pochopit, žárlí ale i na Angelu Merkelovou nebo Nicolase Sarkozyho?

Nonkonformní či nezvyklý hlas je v prostoru veřejného diskursu jistě vítaný a často i žádaný, nicméně stejně jako při velkém oběhu peněz i při velkém oběhu prohlášení a komentářů dochází k inflaci. Z uznávané veličiny se může stát jen snadno čitelný kverulant, o kterém budeme vědět, že neomylně zaujímá stanovisko opačné, ať už se jedná o obecně přijímaný konsensus, filozofický spor nebo program mezinárodní agendy.

Nicméně právě to je možná skutečný odkaz sedmnáctého listopadu. Učit se prosazovat své názory a zájmy ve veřejném prostoru v konkurenci s jinými, když už se nemusíme bát postihu a perzekuce.

Babylon 3-4/XIX, 30.listopadu 2009