Rozpad SSSR, zuřivá gruzínskoabcházská válka z let 1992-1993 a po ní následující izolace Abcházie od vnějšího světa napomohly obrození tradičního abcházského náboženství. Průzkum obyvatelstva Gagerského a Gudautského okresu provedený Orientálním ústavem RAV na podzim 1997 svědčí o silném vlivu tradičního předkřesťanského náboženství na současné Abcházy. Během průzkumu 199 osob z 420, kteří se označili za křesťany, tj. 47,4%, přiznalo, že oni sami nebo jejich příbuzní mají tradiční svatyně anebo se k takovým svatyním obraceli o pomoc.

Jak ukázal terénní výzkum provedený v Abcházii Orientálním ústavem RAV v letech 1994-1998, je deklarovaná příslušnost ke křesťanům či muslimům zcela formální. Zůstává poplatná tradici a svědčí pouze o tom, ke kterému náboženství se kdysi hlásili jejich předkové (donucení okolnostmi dát se buď pokřtít nebo přijmout islám, ve skutečnosti však si uchovávající dřívější víru).

Stolování aneb Tradiční víra předků

Dnešní „abcházští křesťané“ nechodí do kostela (nebo jen velmi zřídka), nepřijímají a nedrží žádné půsty, nezajímají se o základy věrouky, nečtou bibli. „Muslimští Abcházové“ jedí vepřové, pijí alkoholické nápoje, nedávají se obřezat (pokládají to dokonce za něco nedůstojného pro muže, zač je třeba se stydět), nečtou korán a o islám se nezajímají. Proto je zcela zákonité, že u Abcházů takřka vůbec nedochází k světonázorovým sporům a v běžném životě se vůbec neodlišují ani ti, kteří se formálně pokládají za křesťany nebo muslimy. Některé rozdíly se dají pozorovat v pohřebních obřadech a v průběhu některých náboženských svátků, které ostatně zcela pozbyly svůj původní obsah. Slaví-li svátek abcházští křesťané, zúčastňují se jej s potěšením muslimové a naopak. V rodinách, spojujících představitele různých konfesí, se křesťanské i muslimské svátky slaví obvykle společně. Samotná oslava se ve většině případů omezuje na stolování: připravují se určitá jídla a ke stolu se zvou příbuzní, sousedé a přátelé.

Obraz naprosté náboženské tolerance (ve skutečnosti způsobené tím, že jak abcházští „křesťané“ tak „muslimové“ vyznávají jedno náboženství – tradiční víru svých předků) nenarušují ani místní ateisté. Jedna z ateistek v dotazníku uvedla, že její rodiče ve vesnici Primorskoje mají doma ažiru (kovárnu), a že se k ní i ona obracela o pomoc, když onemocněla, a že jí po uzdravení přinesli děkovnou oběť. Jiný ateista uvedl, že se spolu v příbuznými pravidelně zúčastňuje svátečních obřadů.

V 19. a počátkem 20. století ve vědě převládal názor, že přes určitý vliv křesťanství a islámu se všichni Abcházové (s nepočetnými výjimkami) klaní pohanským božstvům a vykonávají příslušné obřady. Podobný názor převládá v abchazistice dodnes. Přesto někteří abcházští myslitelé ještě počátkem 20. století odmítali pokládat abcházské náboženství za pohanské. Jak napsal významný abcházský buditel a veřejný činitel Simon Basaria, „vyslechneme-li hlášení duchovních, popisy různých etnografů, nejsou Abcházové ani křesťané ani muslimové ani pohané, nýbrž všichni konstatují u Abcházů naprostou lhostejnost k jakémukoli náboženství… Abcházové však nejsou pohané, vyznávají správnou víru, vůbec ne cizí ani pravému učení Kristovu ani morální stránce učení Muhammadova, ani učení Buddhy a jiných velkých zakladatelů náboženství. Abcházové věří v jediného Boha. Údaje mnoha etnografů, a zejména zesnulého N. Džanašii, o nekonečném počtu bohů, v něž podle něho Abcházové věří, jsou naprostý nesmysl.“

Avšak Basariova pochybnost, jestli lze Abcházy řadit k pohanům (nemluvě už o jeho sporné frázi o „správné víře“ Abcházů) je do té míry v rozporu s ustálenými představami, že se nestalo předmětem vědecké diskuse a bylo odmítnuto. Od 30. let 20. stol. převládalo tvrzení, že tradiční abcházské náboženství buď docela zaniklo, nebo přetrvává v podobě jednotlivých, vzájemně nesouvisejících přežitků, které působením ateismu ve velmi krátké době zmizí. To však se nestalo.

Co tedy představuje tradiční abcházské náboženství v současné době? Nejjasnější představu o něm nám dává svatyně Dydrypš u vesnice Ačandara v Gudautském okrese, jejíž žreci uchovali mnohé rituály a náboženské představy svých předků, v jiných místech pozapomenuté nebo ztracené. To se dá vysvětlit tím, že tato svatyně byla jediná, která nepřetržitě fungovala po celé sovětské období. Proto se níže uvedená svědectví o tradičním abcházském náboženství opírají především o slova nynějšího žrece této svatyně Zaura Čičby. Abcházové mají jednoho Boha. Je to Ancoa, stvořitel celého světa. Tohoto jediného nejvyššího boha uctívají stoupenci všech světových náboženství, pouze každý po svém. Bůh má své apaaimbary, „anděly, nejvyšší bytosti, služebníky a představitele Boha na zemi“, kteří Bohu podávají zprávu o všem, co se na zemi děje. Nejváženější z těchto apaaimbarů je Dydrypš.

Každý z apaaimbarů má svůj vymezený obor činnosti: dohlížejí na dům, krb, dobytek, hory a moře. Lidi tvoří a jejich osud určují ašacoové – tvůrci a bozi osudu. Když se člověk narodí, ašacoové určí, „jaké kdo bude mít štěstí a kolik let bude žít“. Někteří z dotazovaných se domnívali, že ašacoové přilétají k novorozencově domu v podobě tří holubů (holubic?), že mohou přiletět i k poutníku odpočívajícímu u cesty, jehož upozorňují na zvraty osudu, apod. Ašacoové stejně jako apaaimbarové o všem podávají zprávu Bohu.

Abcházie je země, kterou si Bůh vyvolil pro její krásu. Když rozdával národům zem, chtěl si ji nechat pro sebe, ale dal ji Abcházům. Taková milost a vyvolenost se vysvětluje tím, že se Abcházové za dávných časů odlišovali od jiných národů nejen svou pohostinností, ale i svou mravností; jejich ženy a dívky si „nestřihaly vlasy“, nenosily krátké sukně apod. Když to Bůh viděl „dal Abcházii Abcházům, třebaže to byla jeho zem. Bůh je vždycky s námi, třebaže ho nevidíme“.

Bůh určuje všechny události světové historie. Trestá národy, „když ho uráží jejich špatné chování“, z čehož vyplývají všechny jejich bědy. Takže, jak žrec zdůraznil, za utrpení stíhající svět nenesou vinu vládci, ale ti, za jejichž hříchy Bůh národy trestá. Abcházii ochraňuje sedm svatyň (anyxa), které se všechny dohromady nazývají byž – nyxa („sedm svatyň“).

Svatyně V současné době obnovilo činnost pět z nich: Dydyrypš-nyxa, Laškyndar, Ldzaa-nyxa, Lyx-nyxa a Ylyr-nyxa. Šestá svatyně Inal-quba je v horské dolině Pshu, kde dnes žijí Rusové. Pokud jde o sedmou, nebylo mezi našimi informanty shody. Zaur Čičba a někteří další za ni pokládali Bytxu – někdejší ubyšskou svatyni. Jiná se domnívali, sedmou svatyní je Pshu-nyxa (většina však byla toho názoru, že Inal-quba a Pshu-nyxa je jedno a totéž). Daleko míně často se jako sedmá svatyně uváděly Lapyrnxa, Napra-nyxa a Kapba-nyxa.

Sedm hlavních svatyň jsou „bratři“ a „sestry“. S jejich styky se spojují různé atmosférické jevy (létání ohnivých koulí po nebi apod.). Předpokládá se, že pomocí takových jevů mohou svatyně ukazovat lidem svůj vztah k událostem. Podle vyprávění žrece Dydrypšské svatyně na počátku abcházsko-gruzínské války „vycházely z hory Dydrypš paprsky ukazující směrem na západ ke Gruzíny obsazené Gagře“. Když byla Gagra osvobozena,“ začaly ukazovat směrem na Suchum, který stále ještě držela gruzínská vojska.

Hlavní svatyně ochraňují všechny menší anyxyrty, ale nekomunikují s nimi. Anychyrta není svatyně s obětníkem a pravidelnými modlitbami, nýbrž pouhé „čisté místo k modlení“. Nejčastěji se využívá jednou do roka při vesnické modlitbě za déšť a úrodu acunyxa, kterou nevykonává žrec, ale někdo z místních lidí. Tyto funkce sice mohou vykonávat celoživotně, ale nejsou v jednotlivých rodinách dědičné. K jejich výkonu není nutné být „křišťálově čistý“, což je nezbytnou vlastností abcházského žrece.

Podle Zaura Čičby jsou anyxyrty v každé vesnici a různí autoři na ně mylně hledí jako na nyxy (nejspíš podle informací místních obyvatel). Většině dotazovaných Abcházů nebyl rozdíl mezi anyxou a anyxyrtou jasný: mnozí z dotazovaných nazývali anyxa nejen sedm hlavních svatyň, ale i rodinné svatyňky apod. Kromě toho některé ze svatyň, které Zaur Čičba označil za anyxyrty, mají vlastní obětníky, kteří jsou členy určitých rodin a povařují je za anyxy (například obětníky Lapyr-nyxy jsou Cymcbové).

Obětníci Obětníky – anyxa pay („syny svatyně“) – sedmi hlavních svatyň mohou být pouze příslušníci určitých abcházských obětnických rodin: Gočua (Ldzaa-nyxa), Xarčlaa (Laškyndar), Čičba (Dydrypš-nyxa), Šaqryl (Lyxnyxa) a Šinkuba (Ylyr-nyxa). Když na sebe obětnické povinnosti vezme někdo bez náležitého oprávnění, božské síly mohou samozvance potrestat. Tak se původně obětníkem obnovené svatyně Laškyndar stal jeden z členů rodiny Aršba, byl však brzy nucen přiznat ukvapenost toho kroku a prohlásit, že obětníky mají být členové jiného rodu.

Podle ústní tradice existovala kdysi v Abcházii rada obětníků. Obnovení činnosti několika abcházských svatyň předpokládá pravidelné styky obětníků mezi sebou, a proto, podle názoru Zaura Čičby, bude zcela logické, vytvoří-li se někdy v budoucnu taková rada. Avšak vytvoření takového orgánu bude aktuální pouze v případě, pokud si obětníci obnovených svatyň získají autoritu a vliv srovnatelné s tím, jakému se těší dydrypšská svatyně (a to je velice těžká úloha).

V současné době se obřady vykonávané ve svatyních značně zjednodušily ve srovnání s těmi, které byly popsány v minulosti. Všeobecně se rozšířila praxe, že lidé konají modlitby nikoli v samotné svatyni, nýbrž poblíž ní – ve výhodněji položených místech. Podle popisů se v 19. století obřady konaly na vrcholu hory Dydrypš, a pak byly přeneseny na její úpatí. V současné době se na úpatí vykonávají rovněž velice zřídka a ve většině případů se provádějí ve vesnici Ačandara – na pozemku obětníka dydrypšské svatyně Zaura Čičby.

Účastníci rozhovoru vysvětlovali takové přenesení obřadů z teritoria svatyně mnoha důvody: kdysi lidi překvapil déšť a byli nuceni vykonat oběť u cesty; jednou cestou na horu zemřela těhotná žena nebo při porodu zemřelo dítě, apod. Třebaže je přípustné oslovovat vyšší mocnosti z prostého místa modliteb (anyxyrty) a nepokládá se to za narušení obřadu, mnozí účastníci rozhovoru dokazovali, že je přece jen lepší obřad vykonávat na území samotné anyxy, neboť „tam bude mít větší sílu“.

Obětní zvířata Důležitou úlohu v tradičním abcházském náboženství hraje zásada vnitřní a vnější „čistoty“. Obětníci, na něž se hledí jako na prostředníky mezi Bohem a lidmi, nesmějí přijímat žádné odměny, musí odpovídat charakteristice lidí „křišťálově čistých“. Lidé účastnící se obřadu musí být čistí a svátečně oblečení, před jeho zahájením si obětník nebo vedoucí modliteb umývá obličej i ruce, někdy si oplachuje pot. Po nich totéž dělají všichni účastníci. Obětováno může být pouze „čisté“ zvíře: nesmí mít žádné vady, musí být vykrmené, zdravé a vykleštěné (nebo mladé, dosud nespářené).

Nejčastěji se obětuje mladý býček, řidčeji kozel, v některých případech beran, kohout, apod. Podle vysvětlení Zaura Čičby, obětní zvíře musí být samec, neboť Bůh a Dydrypš jsou muži. V zásadě však se připouští, že lze obětovat i samici, musí však být „čistá“, tj. dosud nespářená (např. koza). Totéž se vyžaduje i v třetí knize Mojžíšově, v jejíž první hlavě přikazuje Hospodin Mojžíšovi, že zvířata obětovaná Hospodinu musí být samci bez vady (Levit. I, 2:310).

Obětní hostina Tradiční abcházský obřad nutně zahrnuje oběť a společnou hostinu pozůstávající z několika zvláštních „čistých“ rituálních pokrmů: vařeného masa, abysty, soli, adžiky (která se někdy nepodává) a čistého“ (tj. nepřislazeného) vína. Ve většině případů se jídlo připravuje po obětování vedle místa modliteb. Někdy však, například při obřadu prokletí ve svatyni, se připravuje předem, v domě prosebníka. V takovém případě pozůstává z jiných jídel: z vařeného kohouta, sýrového koláče a čači (nebo vodky). Ostatně taková prokletí se v abcházských svatyních provádějí dosti vzácně. Předpokládá se, že když k němu není dostatečný důvod, může se boží hněv obrátit proti samotnému proklínajícímu, jeho rodině a rodu, takže Abcházové většinou raději nepokoušejí osud.

V provádění týchž obřadů bývají někdy značné rozdíly. Například modlení za déšť a úrodu „acunyxa“ se může vykonávat ve dvou základních variantách. V prvním případě je rodinné, zúčastňují se ho pouze muži a chlapci, na stůl se podává pouze maso, abysta a sůl (např. v rodině Ajba ve vesnici Othara). V druhé variantě je vykonává celá vesnice za účasti všech rodin v ní žijících, spolu s muži se zúčastňují ženy i děti, vedle obřadních jídel se podávají i sladkosti, ovoce, apod. Dosti často se lidé zúčastňují jak rodinných tak i vesnických acunyx.

Přítomnost žen a dětí se nejspíš začala připouštět v sovětském období, kdy v mnoha vesnicích tento svátek ztratil náboženský charakter a stala se z něho lidová slavnost.

Očištění od hříchu Podle tradičního abcházského náboženství je ve styku s vyššími silami nezbytná mravní čistota a upřímnost. F. Gočua, obětník svatyně Ldzaa, říká, že se na něho často obracejí lidé s prosbou, aby je modlitbou očistil od hříchu, aniž by jej uvedli, protože nechtějí svou vinu přiznat, a tvrdí, že nevědí o žádném provinění vlastním ani svých předků. V takovém případě obětník nemůže sejmout prokletí ani trest vyšších sil: „Když člověk neví, oč jde, nemůže vystoupit k svatyni. I když se hříchu dopustili předkové, je nutné se kát a modlit za odpuštění konkrétního hříchu.“ (F. Gočua, vesnice Ldzaa) Lidí usilující o snětí trestu ze svého rodu, ale vyhýbající se nežádoucímu ohlasu, se někdy uchylují ke lsti. Mohou požádat žrece, aby „odmodlil“ ne ten hřích, za který jsou trestáni, ale nějaký jiný, bezvýznamný, nebo takový, jehož se dopustili kdysi jejich předkové. Podle jednomyslného mínění všech námi dotazovaných žreců je modlitba v takovém případě bezúčelná – nevede k očištění od hříchu a snětí kletby. V realitě však se to neukázalo tak jednoznačné: mámeli soudit podle očistných modliteb vykonaných v naší přítomnosti ve Dydrypšské svatyni, obětník během obřadu vždycky prosí o odpouštění všech hříchů rodiny, která za ním přišla.

Tradiční náboženství nadále hraje důležitou úlohu ve společenském životě Abcházů. Při rodinných modlitbách v ažiře, které se konají každoročně 13. ledna, na rodových a rodinných shromážděních stařešina-modlitebník se po provedení oběti obrací k Bohu s prosbou odvrátit bědy, nemoci a ostatní neštěstí od všech příbuzných a aby rod trval dál, množil se a žil v blahobytu. Potom tu modlitbu opakují po řadě všichni členové rodu, pojí kousek jater a srdce obětního zvířete a vypijí číši svěceného „čistého“ vína. Modliteb a společného stolování se Abcházové zúčastňují od dětství, což napomáhá udržení a upevnění rodinných a rodových struktur.

Abys žil a všechno to viděl!

V hovoru o tom, jak může Bůh viníka potrestat, zdůraznil žrec Dydrypšské svatyně zejména to, že trest může postihnout nejdůstojnější a nejčistší provinilcovy příbuzné. Pakliže tedy člověk svou vinu nepřizná, stane se příčinou zhouby celé své rodiny, rodu i klanu, a teprve potom umírá sám. Duševní utrpení způsobené vědomím, že je příčinou neštěstí a zkázy svých blízkých, se pokládají za těžší trest než vlastní tělesná smrt. Proto není náhodou, že dodnes mezi Abcházy žije takováto kletba: „Abys žil a všechno to viděl!“ – tj. abys byl živým svědkem zhouby svých blízkých.

Upřímná víra místních vesničanů v moc anyx, spolu s Abcházům vlastní odpovědností za osudy blízkých, je ve většině případů dostatečnou zárukou pravdivosti skládané přísahy. Odvážit se přísahat lživě dokáží zřejmě jen nemnozí. Strach z moci, vševědoucnosti a vševidoucnosti tradičních anyx vede k tomu, že nezřídka se lidé, skutečně se dopustivší zločinů, z nichž je viní, bojí vyslovit očistnou přísahu, a aby se tomu vyhnuli, dokonce se přiznají. Právě proto jsou anyxy velice často jediným prostředkem, jak odvrátit krevní mstu.

dokončení na protější straně Vláda a náboženství Třebaže abcházské úřady nedělají nic pro popularizaci a tím méně pro šíření tradičního abcházského náboženství, snaží se využít zvláštností náboženského cítění lidí k svým cílům. Jak sdělili autoru obětníci svatyně Dydrypš, obracejí se teď k nadpřirozeným mocnostem o pomoc dosti často pracovníci policie, prokuratury i soudu. V těch případech, kdy justiční orgány nejsou s to dokázat podezřelému vinu, posílají ho do svatyně, aby složit očistnou přísahu; když tam odpřísáhne svou nevinu, pokládá se to za dostatečný důvod k zproštění obvinění. Přirozeně, že přestože neexistují žádná omezení podle nacionálního příznaku, používá se toho pouze v případě Abcházů věřících v moc anyx a neuplatňuje se to u jiných národností.

Abcházské úřady se obracely o pomoc k anyxám ne pouze v souvislosti s jednotlivými zločiny, ale i tehdy, když shledaly kriminální situaci v zemi kritickou. V létě roku 1996 přišlo do Dydrypšské svatyně abcházské vedení v čele s presidentem V. G. Ardzinbou s prosbou „přivést lidi k rozumu, aby se vzpamatovali a nedopouštěli se zločinů“. Dydrypši byly přislíbeny každoroční oběti, „zastaví-li zločinnost“.

Představitelé nynějšího abcházského vedení se vždycky zúčastňují děkovných obřadů za záštitu a podporu v gruzínsko-abcházské válce. Ty se v Dydrypši konají každoročně. Obřady v ostatních svatyních se rovněž přizpůsobují k výročí vítězství nad gruzínskou armádou: právě toho dne, 30. září 1996, byly slavnostně obnoveny obřady ve svatyni Laškindar poblíž města Tquarčal. O rok později se v týž den konala děkovná modlitba ve vesnici Moqua.

Abcházští vůdcové se zjevně snaží nevydělovat některou z tradičních svatyní a zdůraznit svou účastí na obřadech svou úctu ke všem. Analogicky účastí zástupců vlády na bohoslužbách a svátcích všech náboženských pospolitostí se demonstruje i rovnoprávnost všech konfesí v postsovětské Abcházii.

Výkupné oběti za sovětskou éru Přes mnoho desetiletí vlády státního ateismu po celé sovětské období většina Abcházů zachovávala uctivý vztah k tradičním svatyním a obětníkům. Průkazné je v tomto smyslu chování potomků rolníků, kteří se v roce 1931 v Dydrypšské svatyni zapřísáhli, že nikdy nevstoupí do kolchozu, a potom pod hrozbou krutých represálií přísahu porušili. Jejich děti a vnuci ze všech konců Abcházie vykonali ve svatyni výkupné oběti za porušení přísahy jejich předků za celé sovětské období. Za odpuštění tohoto hříchu se modlí dodnes: jednoho z takových obřadů organizovaných rodinou Ampar jsme měli možnost se zúčastnit 23. srpna 1998.

V roce 1994 byla v Abcházii přijata nová ústava, v níž je zaručena rovnost všech občanů nezávisle na jejich „vztahu k náboženství“ (článek 12), svoboda svědomí a vyznání (článek 14). Zároveň se v 18. článku zakazuje „organizování a činnost společenských sdružení, stran a hnutí, jejich cílem a náplní je násilná změna ústavního zřízení, ohrožení bezpečnosti státu, vytváření ozbrojených formací a podněcování sociálních, rasových, národnostních a náboženských svárů“.

Zdůrazněná náboženská tolerance nynějších abcházských úřadů je příznivá šíření náboženství. Podobný kurs, spolu s osobitostmi duchovního založení společnosti izolované od vnějšího světa a mající za sebou vojenské otřesy vytváří příznivé podmínky pro sílení religiozity mnohonacionálního obyvatelstva Abcházie. V současnosti v abcházském prostředí dochází k aktivnímu obrození tradičního náboženství. Nastalé příznivé situace využily i různé sekty, které úspěšně upevňují své pozice ve světovým společenstvím neuznávaném státě. Rovněž pravoslaví a islám měly všechny možnosti upevnit v postsovětské Abcházii své pozice. Jejich obrození se neuskutečnilo do značné míry proto, že stanovisko ruské pravoslavné církve a islámských duchovních vůdců k neuznané republice se zakládalo na politickém kalkulu. Díky tomu se s v zemi usadili a dostali možnost hlásat své učení představitelé dříve zde neznámých západních i východních učení a sekt. Sekty působící v Abcházii se snaží přilákat do řad místní mládež. Tak budují základ svého budoucího vlivu.

Abcházové nejsou pohané Představa, že je toto náboženství pohanské, vznikla na základě popisů z devatenáctého a počátku dvacátého století, v nichž v podstatě nešlo o abcházské náboženství, nýbrž o mytologii, folklór a pohádky. Do jaké míry odpovídají skutečnosti, že Abcházové byli původně polyteisty? Údaje o náboženských představách a rituálech sebrané v Abcházii během několika let terénního výzkumu to nijak nepotvrzují. Naopak dovolují dojít k závěru, že v daném případě máme co činit se zcela jasně monoteistickým náboženstvím, jehož ústřední ideou je existence jediného Boha-stvořitele (Anc°a). Anc°a je nekonečně mnohotvárný ve svých projevech, je prvopočátkem všeho, co existuje. Na základě všeho řečeného lze učinit závěr, že nejlepší definicí tradičního náboženství současných Abcházů je „abcházský monoteismus“. Pramonoteismus Shodné představy se uchovávají i u jiných národů Kavkazu. Osetská svatyně Iron dzuar, fungující v Abcházii od roku 1973 dovoluje konstatovat značné shody rituálů a představ o Bohu-stvořiteli u Abcházů (Anc°a) a Osetů (Xcaw). Podobné shody jsou sotva náhodné, nedají se vysvětlit ani výpůjčkami z jiných náboženství (tento problém přirozeně vyžaduje ještě další výzkum v Osetii kavkazských regiónech, kde tradiční náboženství zachovalo).

Zřejmě nejlepší odpověď na otázku o místu dochovaných tradičních náboženství u Abcházů (a některých dalších kavkazských národů) v systému světových náboženství dává teorie „pramonoteismu“ vynikajícího rakouského religionisty Wilhelma Schmidta. Ve svém fundamentálních dvanáctisvazkovém díle Původ představ o Bohu Schmidt dokazuje, že monoteismus je původním náboženstvím lidstva: za vší růzností existujících věr, včetně těch dochovaných u nejzaostalejších národů lze nalézt zbytky této nejstarší víry v jediného Boha-Stvořitele. Podle názoru W. Schmidta a jeho pokračovatelů, pramonoteismus předcházel všem formám náboženství a teprve dodatečně se k němu přimísily různé totemistické, fetišistické, magické, animistické a další prvky. Judaismus, křesťanství a islám jsou tedy návratem lidí k prvopočátečnímu monoteismu jejich dávných předků.

Tradiční abcházské náboženství jakož i zvláštnosti původu a dějin tohoto národa (a některých jiných kavkazských národů) podporují závěr, že v daném případě mám co činit právě s projevem tohoto, podle W. Schmidta původního monoteismu, který se uchoval do naší doby. Na základě srovnání biblických textů a abcházské mytologie došli k témuž závěru L. Regelson a I. Chvarckia, kteří dokazují, že „lidové náboženství Abcházů je dobře zachovaným reliktem předbiblického monoteismu“.

Alexandr Krylov, z ruského orig. přeložil Václav A. Černý

Alexandr Krylov je vědecký pracovník OÚ RAV, vedoucí terénního výzkumu v Abcházii Výňatek z článku, který byl uveřejněn na http://www.ca-c.org/journal/cac04_1999/st_26_krylov. shtml