Současná kritika, respektive to, co se za ní vydává – ať už literární nebo uměnovědná, u které to platí ještě důsledněji – dbá především na to, aby tzv. nešlápla do hovna. Hlavní starostí kritika je, aby se na něčem nespálil a neprojevil se jako blbec. Nesmí tudíž dát v žádném případě najevo, co si skutečně myslí, protože potom by se třeba ukázalo, že si nejenže nic nemyslí, ale ani není schopen si něco myslet, sám o sobě – dokáže jen variovat již schválené a obecně přijaté. Chválí se tedy to, co je oficiálně uznáno jako chvály hodné, a haní to, co uznáno není -z malého hovna se válí větší, až nabude velikosti, kdy se již svou pouhou vahou stane literárně-kritickým kánonem.

Martin Hybler, vzděláním psycholog, postupuje většinou zcela opačně. Ve svém výboru kritik Kolem dokola, který vydala Revolver Revue, hodnotí to, co mu přijde pod ruku bez ohledu na nějaký úzus, nemá potřebu zařazovat texty do nějakého uzákoněného schématu, natož aby si snad s nějakým kolegou vyřizoval účty. Hybler stojí mimo literární provoz a jen si zaznamenává, co ho při čtení knížek napadá.

Magor a Foglar Díky této liberální metodě může třeba o Pravdivém příběhu Plastic People z pera undergroundového teoretika a básníka Ivana Martina Jirouse napsat, že mu Magorův text, s jeho „přísnou vnitřní logikou“, evokuje typ „německého výchovného románu“, což by nejen z literárněvědné roviny mohlo vypadat zcela fantazmaticky. (str. 20-21)

Nebo se Hybler nebojí srovnat Jaroslava Foglara s Poem. Tragický příběh chlapce, který zahynul při klukovské hře, když se ukryl do velkého prádelního koše, masivní víko nad ním zapadlo, on se nemohl dostat ven a ač pronásledovatel uslyšel jeho volání o pomoc, nereagoval na něj a i při následném vyšetřování zmizení chlapce nic neřekl, Hybler neváhá označit za variantu poeovského klaustrofobického příběhu, který ovšem není „pouze předmětem perverzní fascinace jako u Poea, ale je vřazen do mezilidské perspektivy osudové viny“. (str. 27)

Jakpak by ne, když podle Hyblera je Foglarova tvorba, pravý dědic mýtů a pohádek, v tomto ohledu „geometricky čistým útvarem, kde jsou vědomě osobní momenty redukovány na minimum a archetypické vzorce se prosazují s velkou svobodou a nepatrnými zábranami.“ (str. 25)

Závažnost Foglarova klukovského příběhu („záměrná nevědoucí lhostejnost, jejíž důsledkem je smrt druhého“) Hybler srovnává s obdobným závěrem Dodererovým z Vraždy, kterou páchá každý. Není to ale jen literatura, ale především sama historie 20. století, kdy pronásledovaná menšina volá o pomoc a většina dělá, že ji neslyší.

O literárním disentu Jestli se někdy tvrdí, že disent bylo ghetto, kde si všichni vzájemně uznale poklepávali na rameno, tak Martin Hybler, signatář Charty 77 a člen VONS, tento obraz důsledně rozbíjí.

V textu Biedermeier naruby o povídkách Lenky Procházkové Hlídač holubů píše: „Jde již o… třetí autorčinu knížku. Je bez překvapení. Čekali bychom, že časem nastane nějaká změna (tj. k lepšímu…), ale ono ne -příběhy povídek se odehrávají ve stejné nudné linearitě postelí, frustrovaných milenců, manželských trojúhelníků, nespokojených a neukojených hrdinek s bouřlivými vegetativními reakcemi, nicotných desiluzí etc. Celkové ladění je deprimující, občas až fatalické…“ (str. 29)

Celá recenze je cca 4 x delší, než zde citovaný úryvek..

Jindy Hybler hodnotí Vaculíkovy fejetony Jaro je tady (Köln, 1988).

„Jejich konstantním tónem je kalkulované (pro svou působnost) mrzoutské hudrování. Nemohu se tedy ubránit dojmu, že Vaculík by se mohl – z jiných poměrů – skvěle uplatnit například jako jadrný agrární pravičák populistické orientace.“ (str. 34)

To je ovšem forma, důležitější je strategie: „Vaculíkovy fejetony… je možno chápat jako složité manévry (částečně snad nevědomé), jejichž cílem je především nikdy se v dané chvíli v nějaké takové populaci neoctnout. Tj. být ,nezávislým spisovatelem‘ a přitom prakticky nezavřitelný. Je otázkou, zda stojí za to vynakládat tolik energie k tak titěrnému cíli. Je také zřejmé, že udržení této pozice mlčky předpokládá, že jiní zavíráni budou a že tu vždy někdo bude zavřený.

Výsledkem jsou zajímavé artificiální útvary, pozoruhodně pečlivě konstruované, o jejichž smyslu však mám své pochybnosti, neboť jej mimo funkční oblast své působnosti postrádají.“ (str. 36) To je přesné, jen to nikdo jiný nevyslovil. Zatímco o Vaculíkovi stojí za to napsat několik stran textu, s Evou Kantůrkovou je Hybler rychle hotov. O její knížce Člověk v závěsu (Index, Köln 1988) napsal:

„Knížka novel se k ničemu jinému, než k odpočinku, respektive ke spánku nehodí; patří ke knihám, o nichž lze říci, že existují, a to je zhruba všechno.“ (str. 37)

Recense-poznámka je ještě kratší než ta na Procházkovou.

(Všechny výše uvedené texty byly publikovány v exilových časopisech ještě před listopadem 1989: Biedermeier naruby o knize Lenky Procházkové r. 1987, Manévry se svobodou k Vaculíkovi roku 1988, Nekonečná gradace ke Kantůrkové v roce 1989.) Intimita věc veřejná K Vaculíkovi a Procházkové se Hybler vrátil ještě jednou, a to díky jejich autobiografickým knihám, ve kterých si vzájemně otloukají o hlavu vlastní intimity – Smolná kniha (Procházková) a Jak se dělá chlapec (Vaculík).

Opustil přitom jakákoli literárně kritická hlediska a přešel rovnou na pole vědy lékařské: „Jejich milostné partnerství připomíná z patologie známý typický případ vztahu: hysterka a paranoik. Podotýkám, že konfigurace má občas kriminologická zarámování, neboť ji shledáváme u nemála vražd ze žárlivosti. Procházková a Vaculík také vypisují své intimity jako jakýsi ekvivalent vraždy, když běžná partnerská agresivita nedostačuje. Věkový rozdíl partnerů je charakteristický (paranoik je vždy starší, hysterka mladší), stejně jako Vaculíkovo (paranoikovo) fantasma původu, totiž přesvědčení, že oba pocházejí ze vzájemně naprosto ,neslučitelných‘ světů…“

Jestliže útok intimity do veřejného prostoru může mít u Vaculíka a Procházkové ještě určité tragické či tragikomické rysy, v dalším už je z toho jen jakýsi postpubertální provoz. V textu Varianty postsubjektivity se Hybler věnuje autobiograficky laděným knihám z pera tří autorů: Igora Chauna, M. C. Putny a M. Viewegha.

„Hranice, distance, limity… v jejich dílech neexistují. Mám na mysli césury mezi intimním a veřejným, mezi věkem zakoušení a vzpomínání… Všechny tři knihy proto neodvratně směřují k bezhraničnému narcistickému sebezrcadlení,“ konstatuje Hybler, přičemž pojednání o knihách hodnocených autorů přisoudil tyto názvy: Kapitalistický realismus Michala Viewegha, Chaunův integrální narcismus a Putnova vzteklá desiluze. I podle nich je zřejmé, že Putna z uvedené trojice dopadl relativně nejlépe, Chaun nejhůře.

Zajímavý je Hyblerův rozbor knihy pamětí Oty Filipa, ve které se autor snaží mj. reflektovat své selhání, kdy na vojně udal své kolegy z přípravy útěku za hranice a zavinil tak, že dostali mnohaleté tresty:

„V celé knize autor projevuje souběžně dvojí tendenci – důvěru ve slova a v jejich moc (jsou podle něj schopna přepsat a převyprávět, přearanžovat cokoliv) a současně přesvědčení, že je s nimi možno libovolně manipulovat, vládnout jimi dle svého záměru.“

Ve skutečnosti se ovšem autor sám stává obětí pojetí literatury jako instrumentu k vlastnímu ospravedlnění. Autor podléhá „vzpouře slov, jejich tiché odplatě“, kdy čtenáři nechtěně prozrazuje „velmi přesně banální hanebnost svoji i své doby, která spočívá v anticipující reakci v zájmu přežití a zajišťuje aktivní spolupráci na teroru. Tedy hanebnost spočívající mj. v neodpovědném zacházení se slovy.“ (s. 132) To je přesné.

K symbolismu pětice Jakýmsi klíčem k Hyblerovým kritickým nebo kriticky se tvářícím textům (ve skutečnosti je kritika sama o sobě záležitost pro psychology) je jeho článek K symbolismu pětice v literatuře, ke kterému autora ponoukl Poláček (Bylo nás pět) s Foglarem (Rychlé šípy).

Článek začíná konstatováním: „V analýze literárních děl je kvantitativní přístup spíše zřídkavý. Ještě tak v lingvistické rovině… ovšem v globálním přístupu se s kvantitativními postupy nesetkáváme. Přesto si myslím, že by bylo možné vypracovat určitou typiku fiktivního narativního diskursu v závislosti na počtu hrdinů. Jako případné kritérium by bylo pravděpodobně nutné použít jejich pohlaví. Měli bychom tak příběhy monoheorické (mužské či ženské), biheorické (homogenní mužské či ženské a pohlavně heterogenní), triheroické (homogenní mužské či ženské, heterogenní bimaskulinnímonofemininní, a monomaskulinníbifeminní), quadriheroické atd. … s příslušnými pohlavními kombinacemi, jejichž význam se po pravdě řečeno se vzrůstajícím počtem hrdinů stírá…“ (str. 39)

K tomu bychom podle Hyblera mohli přibrat další kvantitativní kritérium, jako je věk hrdinů, čímž bychom dostali „již značně složité třídění příběhů na věkově homogenní – infantilní, juvenilní, adultní a gerontní – a různé kombinace příběhů věkově heterogenních, determinovaných pravděpodobně rodinnou a generační problematikou.

Význam takové zdánlivě velmi suchařské klasifikace by spočíval v tom, že pro každou přihrádku by bylo možné vyznačit množinu odpovídajících tematických typů příběhů…“ (str. 39)

Hyblerovi se zde v geniální zkratce povedlo představit, jak probíhá intelektuální diskurs v současné západní civilisaci.

Hyblerovy texty patří k té nejlepší tuzemské tradici zcela svobodného rozvažování nad světem, čistého humoru bez vtipu, tedy legrace, z které mrazí, protože jde o skutečnost.

Martin Hybler: Kolem dokola. Revolver Revue, 2008