Česká republika stvořila nový světový rekord v délce trvání výměny jednoho ministra. Česká ústava je také možná jedinou na světě, dle které to má být zcela konformní obvyklý postup. Jistě, leckoho může těšit, že my, Češi, jsme v něčem světoví, v čem, jako by už bylo podružné. Naštěstí je tu nemalá skupina lidi, která Zemanův výklad považuje více za protiústavní než kreativní.

Od počátku Zemanových obstrukcí se pochopitelně rodily spekulace, co tím prezident sleduje. Ukojit vlastní ješitnost? Pomstít se skutečným i domnělým nepřátelům? Zlikvidovat ČSSD? Vyštvat ji z vlády? Nastolit prezidentský systém? Poutat na sebe pozornost? Naštvat co nejvíc lidí a nechat se pochválit od svého fanklubu? Každá z těchto spekulací má své opodstatnění a zapadá do toho, jak prezidenta známe. Jako žlučovitého starce snažícího se budit o to více pozornosti, čím méně se mu jí dostává. Jeho často jediný mediální výstup v jisté televizi tak vypadá jako rozmluva sociálního pracovníka s klientem/pacientem, kdy terapeut zatleská za každou celou větu a pacient se tetelí blahem, že mu někdo naslouchá.

Nicméně zpět k rekordní výměně ministra. Může se snadno stát, že člověk jen prostě nemá čas. Odvolávat a jmenovat má ovšem prezident jaksi v náplni práce. Jenže o té nám dal na vědomí, že se přece nenechá vydírat. Od práce ho nezdržují ani státní návštěvy. Kromě Číny nikam nejezdí, nikdo ho nikam nezve, za ním také nikdo nezajede, a nakonec je to tak lepší. Psaním projevů se také nezdržuje, důsledně ignoruje státní svátky nebo významné dny, možná lze ještě očekávat „vánoční zamyšlení“. Času tak má přehršel.

Motivy jeho činnosti/nečinnosti byly sice nastíněny, přesto si myslím, že na jeden se dosud neprávem zapomíná. Je jím Zemanův výrok právě na adresu nominanta na ministra kultury Šmardy, a to, že „nejsem nakloněn, aby se straničtí funkcionáři stávali tu ministry, tu velvyslanci, tu něčím jiným, což spojuje jenom to, že ničemu z toho nerozumí“. Zeman se tak distancuje od toho, aby politické strany dělaly politiku, stranu jako formalizovanou organizaci prostě denuncuje. Politiku mají dělat „odborníci“, asi jako on sám nebo zaměstnanci současného premiéra. Aby nám byl smysl politických stran zřejmý, stačí citovat opět z Ústavy, čl. 5: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran…“

Zeman se vynecháním politických stran snaží nejspíše rozložit přímo politický systém, řekněme státoprávní uspořádání. Není těžké si všimnout, že silně tíhne k politickým subjektům, které vlastně žádnými stranami nejsou, neb jsou silně personifikovány či vlastněny jedním mužem, ať se jedná o ANO nebo SPD. A že se snaží co nejvíce poškodit ČSSD. Zeman si totiž velmi dobře uvědomuje skutečnou funkci politických stran, a to formulaci společných cílů a zájmů ve shodě se svými členy. To je něco, čím se strana či hnutí jednoho muže vůbec nemusí obtěžovat. Aby se tradiční strana o něco zasazovala, toto něco krystalizuje v soupeření názorových proudů tak dlouho, dokud se nedosáhne únosné míry konsensu. A je nabíledni, že tradiční politická strana skrze své struktury a kontrolní mechanismy vyprofiluje mnohém méně duševně nemocných představitelů, než když ti si sami založí vlastní projekt. Vůdce, který vlastní svou stranu, si pochopitelně stanovuje vlastní pravidla, která může flexibilně upravovat. Zemanovi libé projekty tak postrádají základní funkci politické strany, a to je kontrola skrze členskou základnu.

Aktuálně tak prezident sleduje dva cíle. Dostat do vrcholné politiky co nejvíce osob s nějakou osobnostní poruchou, jako je např. paranoidní, disociální nebo megalomanická porucha, které s eufemismem sobě vlastním zve „odborníky“. Psychopaty, kterým je každá jiná strana kromě té, kterou vlastní, příliš malá, protože by je nutila respektovat nějaká, jakákoli, pravidla. A za druhé skrze tyto osoby dosáhnout dysfunkčnosti práva, situace, v které se právo nevymáhá, protože jen tak může přestat existovat. Podobně jako např. toto léto. Tím se otevře cesta k absolutnímu uchopení moci. Že tím šťastlivcem nakonec nemusí být vůbec Zeman není žádná útěcha.