Patří k rysům politického extremismu, že na místo vlastenectví – tedy hrdosti na výkony společenství, ke kterému člověk patří, staví cit opačný – nacionalismus založený na obraně všelijakých podlostí před „útoky“ domácích zaprodanců ve službách cizí moci… To je klasický mustr všech hnutí, které se snaží získat popularitu podněcováním xenofobních nálad ve společnosti.

Rakouští Svobodní tak odmítají či zlehčují podíl alpské republiky ve službách Hitlera za 2. sv. války, stejně jako  politici z německé „protiuprchlické“ AfD se snaží narušit po desetiletí budovaný konsensus německé demokracie na jednoznačném,  bezpodmínečném odsouzení nacistické historie země a podobně i čeští komunisté zlehčují dobu své vlády včetně masového teroru a obhajují její protagonisty, přičemž se tito spiklenci proti svým národům spojují v odporu proti mírové kooperaci zemí, jakou se po zničující válce stala Evropská unie.

Bylo jen otázkou času, kdy tuzemská Okamurova SPD začne s obhajobou politiky II. republiky a protektorátu. Jak už to ve zbabělé povaze tohoto druhu lidí bývá, kteří vždy útočí na ten nejslabší a nejbezbrannější článek, kde je navíc možno očekávat příznivý ohlas části společnosti, vybrali si Okamurovci tuzemské Romy. Na prosincovém stranickém sjezdu SPD mluvil poslanec za tuto stranu Miloslav Rozner o táboře v Letech jako o „neexistujícím pseudokoncentráku“, zatímco Šéf SPD Okamura minulý týden v rozhovoru pro DVTV relativizoval zločinný charakter tohoto protektorátního cikánského tábora mj. jako místa, které nikdo nehlídal, a lidé se v něm mohli volně pohybovat. Odvolával se přitom na knihu Akademie věd s názvem „Tábor Lety, fakta a mýty“ a zaštiťoval se i citátem autority nejvyšší – Václava Klause, který o Letech kdysi prohlásil, že to nebyl „koncentrační tábor v tom slova smyslu“.

Pomineme-li všestranného génia na špínu exprezidenta Klause, je nutno Okamurovi v tomto ohledu dát částečně za pravdu, i když název zdroje neuvedl přesně a výše uvedená informace v něm není – ryba totiž smrdí od hlavy, v tomto případě od historiků z AV. K tomu viz článek, který jsme publikovali v Babylonu v roce 2006.

Ajatolláhové české historie

Na začátku roku se oživila tuzemská diskuse o cikánském táboru v Letech a českém podílu na rómském holocaustu za války. Postarali se o to extremisté z Národní strany, kteří naplánovali předvolební provokaci — vedle bývalého cikánského tábora v Letech chtěli umístit „pomník“: kámen s pamětní deskou, na které mělo být uvedeno, že cikánský tábor byl pouze tábor pracovní, navíc německý a Romové v něm umírali na běžné nemoci. Konečná podoba textu měla znít: „Zde byl sběrný tábor. Nejednalo se o koncentrační tábor. Historie není otázkou výkladu, ale pravdy.“ (LN, 13. ledna 2006)

V souvislosti s diskusí kolem tábora v Letech psala média především o politicích, kteří skočili na neonacistickou provokaci, a ať už z hlouposti (viz níže Weigl) nebo z populismu (Klaus) se nechali zatáhnout do debaty, která od samého počátku debatou nebyla. Ryba ovšem, jak známo, smrdí od hlavy — v tomto případě od historiků: politici „pouze“ papouškovali nehoráznosti, jejichž původ je nutno hledat na akademické půdě.

Ani extremisté nezaháleli a použili akademiky ke svým účelům jako vhodný servis. Edelmannová, šéfka Národní strany, která otevřeně mluvila o tom, že vězni pracovního tábora v Letech si za svou smrt částečně mohli sami, protože do tábora zavlekli infekci, se ve svých protiromských výpadech odvolávala na práci, kterou vydal Historický ústav Akademie věd.

Nebyla sama. Při pokusu o odhalení „památníku“ v Letech došlo k incidentu, kdy neonacisté volali na přítomné protestující Romy „špína“ a „cikánští štváči“ a zpochybňovali rómský holocaust — řečník Skácel, zaštítěn názory historiků, tvrdil, že ve srovnání s Osvětimí v Letech žádná genocida nebyla a podle policie se nestalo nic, co by „naplňovalo podstatu trestného činu“. Vyšetřovatel přitom vycházel z odborného posudku politologa Zdeňka Zbořila, podle kterého je Skácelův výrok o genocidě nenapadnutelný: Skácel se ve svém projevu v Letech podle Zbořila neustále držel historické příručky Akademie věd o Letech… „I když je možné považovat některá slovní spojení v projevech nacionalistů za významově nejasná a jejich interpretace může být považovaná za nenávistnou vůči Romům, jedná se jen o prezentaci politických názorů,“ stojí v posudku, který vypracoval Zbořil. (MfD, 25. ledna 2006)

Jako fachidiot extremistům neposloužil jen Zbořil, ale v modifikované versi tzv. užitečného idiota vystoupil např. i Klausův kancléř Jiří Weigl, podle kterého je celá kauza „sugerování české veřejnosti pocitu viny za osud českých Romů za okupace a snaha prezentovat jejich genocidu za války jako český zločin“. (LN, 26. ledna 2006)

Také komunista Ransdorf neonacisty inspiroval tvrzením, že Lety u Písku nebyly koncentrační tábor, za což si od zmocněnce pro lidská práva Petra Uhla vykoledoval trestní oznámení za veřejné zlehčování či popírání zločinů nacismu. Policie požádala Historický ústav Akademie věd ČR o „podání informace“ a následně celou věc uložila ad acta: „Ústav nám poskytl jasnou charakteristiku koncentračních táborů, v případě Let tyto znaky chyběly.“ Autorem posudku byl další strážce české nacionality, historik Jan Němeček, který se ovšem kauzou Lety nikdy odborně nezabýval. (viz Respekt č. 48/28.11.-4.12. 2005)

Historikové a kauza Lety

Publikace, na kterou se odvolává Edelmannová i Zbořil, se jmenuje Historikové a kauza Lety a vydal ji Historický ústav Akademie věd ČR v roce 1999. Najdeme v ní nejen solidní studii o táboře v Letech od Ctibora Nečase, který se uvedenému problému věnuje léta, ale brožura je opatřena i ideologickou předmluvou Jaroslava Valenty — zřejmě aby si čtenář fakta uváděná Nečasem nevykládal mylně. Hlavní problém kauzy Lety, kde zemřelo několik set nevinných lidí, převážně dětí, vidí Valenta v přiřazování otázky tábora v Letech „k problémům tzv. vyrovnávání se českého národa s vlastní minulostí“ — v „údajné ‚českosti‘ problému letského tábora“.

Tábor se sice nacházel „v ryze českém kraji“, řídili ho a sloužili v něm Češi, ale podle nařízení z 2. března 1939 měly kárné pracovní tábory sloužit k přechodné internaci potulných a žebrajících osob štítících se práce — „nic víc“: „Dřív než se vůbec cokoli stalo, přišel 15. březen 1939…“, kdy už podle Valenty nelze mluvit o „českém“, ale o „protektorátním“ táboře.

Aby Valenta ochránil Čechy od sebemenšího podezření ze spolupachatelství či z napomáhání zločinu, vyloučil je na dalších šest let z dějin: všechno, co se v protektorátu odehrávalo, včetně udávání spoluobčanů či nastolení nesnesitelných podmínek pro vězně v Letech nebo třeba týrání osob židovského původu v Terezíně, dělo se nadále už jen z vůle okupační moci (viz neonacisté nebo kancléř Weigl).

Dalším základním omylem, respektive zlým úmyslem, je podle Valenty „označovat Lety šmahem za koncentrační tábor“: podle něj se původně kárný tábor „teprve v roce 1942 změnil ve sběrný tábor, který jako jiné podobné tábory byl určen k internaci ‚zločinců z povolání a asociálů‘,“ cituje Valenta jazyk dobových dokumentů, aniž by se od něj jakkoli distancoval — a příslušné výnosy vydaly „protektorátní“ úřady, „protektorátní“ četníci byli dozorci a za organizační řízení táborů zodpovídali úředníci „protektorátního“ zemského úřadu. Asi podobně jako Lavalova vláda nebyla francouzská, Quislingova norská a Tisova slovenská, i když to možná podle Valentových měřítek byly legitimní representace suverénních států — na rozdíl od protektorátu.

Koncentrační tábor

Ponechme stranou Valentovu trapnou nacionalistickou ekvilibristiku s významem pojmů „protektorátní“ a „český“ — to koneckonců nebylo a není jádrem sporu o Lety, který spočívá ve zlehčování charakteru a účelu tohoto zařízení. V tomto duchu se Valenta pustil do popírání tábora v Letech coby koncentračního tábora.

Otázka je ale postavena jinak — zda Lety byly nebo se staly součástí rasového nacistického vyhlazovacího programu. Koncentrační tábor nebyl „výdobytkem“ nacismu (koncentrační tábory existovaly už před nacismem i před bolševismem, u kterého se nacisté inspirovali), a také samotné nacistické koncentrační tábory nemusely nutně být součástí holocaustu — ve 30. letech měly charakter „klasického“ persekučního zařízení pro politické, duchovní a jiné odpůrce nacismu, a mnohé z nich si tento účel zachovaly i v době, kdy už nacistický vyhlazovací program běžel naplno.

Lety se ovšem od roku 1942 staly předstupněm vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Na pokyn nacistů zde protektorátní úřady soustřeďovaly cikánské rodiny před cestou, z které už nebylo návratu — od druhé poloviny roku 1942, kdy se staly součástí holocaustu, tak byly Lety de facto horším zařízením, než byl klasický koncentrační tábor. Přitom právě z faktu, zda mají Lety charakter koncentračního tábora nebo ne, vycházely „odborné“ posudky, podle kterých pak také policie postupovala! Lety ve své poslední fázi existence fungovaly jako sběrný tábor lidí postižených rasovými zákony, kteří byli určeni k likvidaci v Osvětimi, podobně jako fungovalo ghetto Terezín, které také nebylo klasický koncentrační tábor — roli Terezína v nacistickém vyhlazovacím programu se nacionalističtí historikové ovšem zpochybnit neodvažují.

Není se pak co divit, že neonacistickou provokaci, která s evidentně rasistickým podtextem popírala tábor v Letech jako součást holocaustu českých Romů, politolog Zdeněk Zbořil s pomocí zavádějících argumentů a s odvoláním na Valentu de facto obhájil jako akt, který je politicky legitimní.

V tom není jistě od věci si připomenout, že jak historik Valenta, tak „advokát“ extremistů Zbořil byli tajní agenti komunistické politické policie, jejímž úkolem mimo jiné bylo sledovat náboženské či etnické menšiny. Podobně i další „odborník“ v kause Lety Němeček patří k nacionalistickým historikům, k jejichž názorům budou mít extremisté vždy blízko. Otázka tedy je, proč se policie v citlivé kause Lety neobrátila na instituce a osoby, které se problematikou holocaustu nejen systematicky zaobírají (narozdíl od Valenty, Zbořila či Němečka), ale jsou i občansky nezpochybnitelné — tedy např. na historiky z Židovského musea?

Terorizování majority minoritou

Celá věc není jen výstřelkem jedinců prapodivné minulosti, prapodivného charakteru a prapodivného pohledu na smysl a účel historie a spřízněných oborů, ale je symptomatická pro ne malou část starší generace historiků, kteří z „národně obranných“ důvodů zastávají fašizující posice.

Brožurku, o kterou se při své provokaci opírali neonacisté, vydal Historický ústav Akademie věd ČR. Na místě je tedy otázka, proč knížečka neobsahuje pouze věcnou studii Ctibora Nečase — proč k ní musel vydavatel přiřadit fašizující canc Valenty, který je spíše než na Lety už z dob minulého režimu expert na to, jak se mají události ideologicky správně pojímat? Navazuje snad Akademie na svou nevábnou historii z doby II. republiky, která byla přes protektorát prodloužena až do listopadu 1989 — na český šovinismus včetně antisemitismu?