Donald Trump nechal Kurdy, kteří s americkými vojáky po boku bojovali proti teroristům z tzv. Islámskému státu, na holičkách. Odvolal své vojsko ze severu Sýrie a vyklidil tak pole válečnému tažení tureckého diktátora Erdogana. Co z toho a dalšího Trumpova chování plyne pro nás, Evropskou unii i Českou republiku?

Odsoudili to všichni, kromě Ruska – Putin pouze vyzval Turky, aby respektovali územní celistvost Sýrie – jinak řečeno: Kurdy klidně vyžeňte, ale celá oblast musí i nadále patřit Sýrii. Jinak panuje vzácná shoda. Trumpův i Erdoganův postup se nelíbí americkým zákonodárcům včetně většiny republikánských, odsoudila jej Evropská unie i Velká Británie, Německo a Francie zvláště, odsoudila to po počátečním zaváhání premiéra Andreje Babiše i česká vláda. A odsoudily to všechny parlamentní české strany, nejen ty demokratické, ale dokonce i komunisté a Okamurova nahnědlá partaj.

Americký prezident po silné kritice, která se na něj sesypala ze všech stran, pohrozil, že „totálně zničí a vymaže z povrchu zemského“ tureckou ekonomiku, jestliže Ankara podnikne v reakci na stahování amerických vojáků ze Sýrie cokoli, co bude on ve své neskonalé moudrosti považovat za překročení určité hranice. Jde jen o další stupidní twitterový výkřik, jimiž Trump „dělá politiku“. Asi ho ani nenapadlo, kdo všechno by odnesl to, kdyby Turecku ničil či dokonce zničil ekonomiku. A pokud to myslel jen jako výhrůžku v rámci svého obvyklého způsobu „vyjednávání“, pak ji Turecko brát vážně nemusí, což také činí, už jsou první mrtví civilisté i kurdští vojáci.

Kvůli Trumpovu chybnému stažení amerických vojáků z kurdské oblasti v Sýrii jsou ohroženy i okolní země včetně Izraele. Válka se může odrazit na dění v celém velmi nestabilním regionu včetně rozpoutání dalších ozbrojených konfliktů mezi již znesvářenými stranami. Turecko po celou dobu syrské občanské války obchodovalo i jinak spolupracovalo s teroristy z tzv. Islámského státu a není vyloučeno, že mu nyní napomůže ke znovuzískání nějakého syrského území. Již dnes „díky“ jeho invazi prchají teroristé z této organizace z vězení.

Podle Erdogana jsou syrští Kurdové stejní teroristé jako ti turečtí, ale pro to neexistuje žádný důkaz. Naopak – bojovali proti teroristům (s nimiž Erdogan naopak spolupracoval) a porazili je. A ani všichni turečtí Kurdové nejsou teroristy, právě tak jako jimi nebyli a nejsou všichni Baskové, Irové, Italové, Němci, muslimové atd.

Turci se svými diktátory nechávají manipulovat. Před sto lety spáchali genocidu Arménů, což dodnes až agresivně popírají. Když dnes vyvraždí či v rámci etnické čistky vyženou Kurdy, budou znovu jen zatloukat či ospravedlňovat své konání demagogickými argumenty. A ostatní se s tím přes počáteční protesty časem smíří, politika appeasementu je v Evropě bohužel hluboce zakořeněná. Nejčerstvějším příkladem je neustálá snaha některých politiků ze zemí EU o zlepšení vztahů s Ruskem. Okupaci Krymu a Donbasu již nepokládají za překážku.

Spojené státy se pod vedením Donalda Trumpa stávají velmi nespolehlivým spojencem. Evropské země se už nemohou spoléhat na Američany jako na garanty své bezpečnosti – to by vzhledem k Trumpově nekompetenci bylo příliš velké riziko, vůči evropským občanům nezodpovědné. A Turecko se svým jednáním pozvolna vyřazuje ze Severoatlantické aliance – pokud ta by chtěla zachovat demokratické hodnoty, pro něž vznikla.

Je proto načase postavit armádu evropskou. S tím bude méně práce, než se zdá na první pohled. Začít můžeme tím, že evropská část NATO bude společně více cvičit než dosud, více spolupracovat na rozvědné a kontrarozvědné činnosti, na kybernetické přípravě na střet, na vojenském výzkumu a společném (kompatibilním) vyzbrojování.

Tím se Spojené státy v rámci NATO dostanou na vedlejší kolej a bude jen na nich, jakou cestu si vyberou: návrat k demokracii a jejím hodnotám, nebo pokračování ve zcela nekompetentních diktátorských móresech Trumpa bez ohledu na životy spojenců. Sesazení Trumpa z trůnu je v evropském bezpečnostním zájmu číslo 1. Ale i kdyby se to americké administrativě či tamním voličům povedlo, EU musí být dostatečně silná na to, aby si zajistila bezpečnost sama. To ovšem bez silné armády nepůjde.

Jde jen o to, jestli členské státy EU budou schopny politického rozhodnutí, které by zavedení společné armády umožnilo, respektive, zda na to přistoupí populisticko-nacionalistické vlády v čele se zeměmi Visegrádské čtyřky.