Odpověď na otázku, kdo je v Čechách největším otloukánkem, by mohla znít: Evropská unie. V průzkumech názorů společností jednotlivých členských států si u nás pravidelně vede skoro nejhůře. A odpověď na dotaz, co je předmětem největší demagogie, neznalosti a hlouposti by pak mohla znít stejně.

Od politiků i řady publicistů dnes a denně čteme a slýcháme, že Evropská unie je byrokratická, nedemokratická ba diktátorská, odloučená od života běžných lidí, kterým diktuje parametry elektrospotřebičů, leč podstatné problémy, jako například migrační krizi, řešit nedokáže. Měla by prý přidat na akceschopnosti, zároveň se však nedotýkat suverenity členských zemí. „Náměsíčné“ a nikým nevolené euroelity by se měly urychleně probudit nebo raději rovnou odstoupit a přenechat místo jiným.

Výše uvedené se u nás pokládá za téměř banální a nezpochybnitelnou pravdu, byť ve skutečnosti jde o pořádnou fantasmagorii, jež svědčí hlavně o tom, že Evropské unii, zejména složení a fungování jejích institucí, zde skoro nikdo nerozumí, popřípadě jí z rozličných příčin rozumět ani nechce.

Podstatu problému lze ilustrovat na neustále skloňovaném výrazu evropské či bruselské elity. Kdo se tím ale vlastně myslí? Angela Merkelová nebo Emmanuel Macron? Mandát obou politiků přece vyplývá z vítězství v domácích parlamentních či prezidentských volbách, euroelitami se v pravém smyslu slova stávají pouze na zasedání Evropské rady, tedy summitu vrcholných představitelů členských zemí. Kdyby dejme tomu populistická a euroskeptická Alternativa pro Německo (AfD) vyhrála nadcházející volby do Bundestagu a její předsedkyně Frauke Petryová získala post kancléřky, stane se tak automaticky i „bruselskou elitou“, neboť získá právo zasedat v Evropské radě. Čili ve vrcholném orgánu EU, složeném z vedoucích představitelů (premiérů nebo prezidentů) národních demokratických států, kde se rozhodnutí přijímají na základě konsensu – nejedná se tudíž o nějakou nikým nevolenou byrokratickou superstrukturu.

Za charakteristického představitele „euroelit“ by se dal možná označit takzvaný evropský prezident Donald Tusk. Nicméně jde o snad nejvíce bezmocného prezidenta na zeměkouli, jenž disponuje vlastně jen jednou pravomocí: svolávat summity Evropské rady a předsedat jim, ovšem bez hlasovacího práva. Vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku Federica Mogheriniová na tom s pravomocemi není o moc lépe.

A co takový Jean-Claude Juncker, do něhož si kdekdo s chutí verbálně kopne? Nikdo není dokonalý, leč Jean-Claude se přesto může pochlubit takřka dokonalým demokratickým mandátem. Jím řízenou Evropskou komisi odsouhlasil přímo volený Evropský parlament (EP) a v jejím čele stojí i z toho důvodu, jelikož lucemburská Křesťanskosociální lidová strana, jímž je členem, patří do Evropské lidové strany, kterážto tvoří – na základě rozhodnutí voličů v přímých volbách do EP – jeho největší frakci. (Z českých subjektů k této eurointernacionále křesťanskodemokratických a konzervativních stran náleží TOP 09 a KDU-ČSL.) Jean-Claude Juncker tudíž reprezentuje vítěze evropských voleb. Členy Evropské komise, tedy celounijního „nadnárodního“ řídícího orgánu, navrhly národní vlády, komise musela získat důvěru EP a EP ji může vyslovením nedůvěry odvolat.

K Evropské lidové straně náleží též polská Občanská platforma, které předsedal nynější „evropský prezident“ Donald Tusk. „Ministryně zahraničí“ EU Mogheriniová má zase v kabelce legitimaci partaje, jež patří do PESu, tedy k internacionále jménem Strana evropských socialistů, přičemž v EP je to druhá největší frakce. On muž, ona žena, on pravicový, ona levicová, on z nových členských zemí, ona ze starých. Větší reprezentativnosti, harmoničnosti a demokratičnosti snad už ani není v lidských silách k dosažení. Dokonalý pár, škoda, že již jsou, Federica doufám promine, přece jen příliš staří na krasobruslení. Lze a mělo by se jim samozřejmě vytýkat ledacos, jen jedno nikoliv: že jde o dvojici nedemokratickou, byrokratickou a diktující.

Ostatně, když nedávno chtěla eurokomisařka Věra Jourová vytrestat Polsko kvůli sporné reformě soudnictví a demontáži právního státu, nenašla nic hroznějšího, než „zkrouhnutí“ eurodotací. Ale až od dalšího rozpočtového období, tedy od roku 2021. Jinak řečeno, kdyby v Polsku po nějakém puči převzala moc armáda, tak tam stejně dotace potečou minimálně do roku 2020, poněvadž bezzubá EU nebude mít nástroje, jak tomu zabránit. Tak se v praxi věci mají s údajným „diktátem Bruselu“.

Ano, na pranýři zbývají ještě pověstní bruselští byrokraté – anonymní, nikým nevolení, obtížně kontrolovatelní. Zná však někdo z českých rozumbradů úředníky z pražských národních ministerstev? Nemyslím osobně, že strejda, mamka, bratranec, snacha nebo prostě někdo známý „dělá na ministerstvu“, ale coby občan. Vždyť český úředník je přece víceméně stejně anonymní jako bruselský byrokrat.

Nicméně unijní instituce jsou nesporně o něco složitější než ústavní struktura na úrovní národního státu, neboť se snaží zohlednit a sladit vliv a zájmy jednotlivých suverénních členských zemí s potřebou existence celoevropských funkčních orgánů. Což není vzhledem k počtu členských zemí i historické, etnické či kulturní rozmanitosti evropského kontinentu vůbec snadné. Avšak úplně nesrozumitelné to také není. Pochopení alespoň základní architektury Evropské unie neznamená intelektuálně náročnější úkol, než například proniknutí do tajů pravidel silničního provozu, přičemž řidičákem dnes disponuje skoro každý.

Nějakou principiálně lepší a hlavně jednodušší reformu unijních institucí pak sotva kdy někdo vymyslí. Navíc, má-li EU nyní čelit rostoucím bezpečnostním hrozbám, případné rozvolňování dosaženého integračního stupně jí v tom určitě nepomůže. A ani ty nešťastné ledničky, vysavače nebo úsporná svítidla nemusí být „prkotinou“, kvůli níž nás někdo z bruselských výšin zbytečně „buzeruje“ – vždyť úspora energie může mít zásadní strategické důsledky, například snížení závislosti na dovozu plynu a ropy z Ruska nebo arabských zemí. Velké věci zkrátka často začínají i končí u těch malých.

Komplikované záležitosti a složité struktury se prostě nedají řídit jednoduše – a i proto je konkrétní unijní politika často přímo mizerná. Jde však vlastně o základní problém demokracie jako takové, neboť úkoly, které má stát řešit, nejsou prosté, a nelze je tudíž rozlousknout jedním máchnutím šavle, jak si to mnozí představují.

Naše zbrklá „eurokritika“ každopádně naznačuje, kde je zakopán pes. Hlavně totiž doma. Jednak v lidu, jenž se s chytrými mobily honí za kdejakou ptákovinou, ale o EU si pomocí toho samého mobilu nezjistí ani základní informace. Na wikipedii běžní občané, dědicové „národa Komenského“, nezabrousí jak je rok dlouhý, natož aby si o EU přečetli nějakou knížku, ale rozumů na facebooku mají až až. Tak to vypadá, když se vyspělá technika dostane do opičích rukou (nebo pracek?, nevím, zkusím se zeptat Bělobrádka). Ale onen pověstný, a nikoliv zemřelý či chcíplý, ale možná až příliš živý pes je zakopán též v „národních“ politicích, po kterých si současná doba žádá zodpovědnost, k níž mnozí nedorostli. Nadcházející sněmovní volby tudíž v podstatě nemohou dopadnout dobře, ať již skončí jakkoli.