Hlavní jistota rakouských prezidentských voleb měla spočívat v tom, že výsledek bude těsný. Předběžné údaje sice dávají Alexandru Van der Bellenovi o něco větší než těsný náskok, ale i tak vlastně vyhrál o fous, neboť Norbert Hofer by mohl dostat okolo 47 % hlasů.

To americké prezidentské volby dopadly přesně dle posledních předvolebním průzkumů: Hillary Clintonová porazila Donalda Trumpa o dva procentní body (konkrétně o 1,9 %, Hillary získala 48 %, Donald 46,1 %), v absolutním vyjádření o více než dva a půl milionu hlasů. Přesto se Hillary prezidentkou nestane, neboť americký volební systém je postaven na volitelích za jednotlivé státy – a těch má víc Donald. V některých státech se sice výsledky budou nejspíše přepočítávat, zatím je ale stále velmi pravděpodobné, že prezidentskou přísahu počátkem příštího roku složí Donald Trump.

Srovnáme-li americké a rakouské prezidentské volby, plyne z nich několik poučení, jakkoliv jsou obě země různé a jakkoli je odlišné i postavení prezidentů v jejich politických systémech.

Za prvé, po dlouhých desetiletích, kdy bylo hlavně v západní Evropě skoro jedno, kdo ve volbách zvítězí, neboť v nich soupeřila umírněná levice s umírněnou pravicí, nyní patrně nastává doba, kdy volby představují daleko důležitější mezníky, poněvadž výsledek může pootočit kormidlem na kapitánském můstku, a změnit tak kurs státní lodi opravdu velmi výrazně. Ostatně, rakouský prezident je, co se týče psaných pravomocí, jedním z nejsilnějších v Evropě – může například rozpustit parlament nebo odvolat vládu, byť se dosavadní rakouští prezidenti na základě nepsaných zvyklostí drželi role „kladeče věnců“. Což by ale od Hofera asi nešlo čekat.

Za druhé, výsledky voleb jsou zpravidla velmi těsné. Na každém hlasu tedy najednou záleží o mnoho víc než v minulosti. Nyní už nikdo nemůže říkat: „Já volit nejdu, stejně je to jedno, nic nezměním.“ Respektive, brblat tak může i nadále, leč podobná slova teď výrazně ztrácejí na přesvědčivosti. Ani ne za rok proběhnou volby i u nás – ty rozhodující, parlamentní. A asi budou mnohem důležitější, než jak tomu bývávalo u některých předchozích voleb.

A zejména z amerického volebního klání lze pak odvodit ještě jeden poznatek platný i pro nás. Boj za přepočet hlasů tam vede kandidátka Strany zelených Jill Steinová, jež se celkově umístila na čtvrtém místě s jedním procentem hlasů. V Michiganu porazil Trump Clintonovou o nějakých 13 tisíc hlasů, a „shrábl“ tak všech 16 volitelských hlasů tohoto státu. Steinová tam získala 50 tisíc hlasů. Kdyby… Kdyby její voliči hlasovali pro Clintonovou, měla oněch 16 volitelských hlasů v kapse ona. Samozřejmě, samotný Michigan by to nevytrhl, avšak v principu velmi podobnou situaci lze pozorovat v několika státech americké unie. A ve třech státech, kde Steinová požádala o přepočet, tedy v Michiganu, Pensylvánii a Wisconsinu, vyhrál Trump v součtu zhruba o méně než 100 tisíc hlasů, přičemž voleb se v celých Spojených státech zúčastnilo skoro 140 milionů občanů. Pokud by v uvedené trojici států zvítězila Clintonová, stala by se paní Bílého domu.

U nás může analogicky zamíchat kartami zejména pětiprocentní laťka, a tudíž hlasy pro strany, které ji nakonec nepřekonají. V prezidentských volbách, jež proběhnou počátkem roku 2018, pak případné tříštění hlasů pro mnoho různých kandidátů potenciálně snadno „vygeneruje“ řekněme dosti problematické složení finálové dvojice. Volební systém je zkrátka jednou z rozhodujících proměnných a říká-li se, že ďábel vězí v detailech, pro volební systémy to platí s minimálně dvojnásobnou naléhavostí. Zvláště nyní, kdy se hodnocení volebních výsledků pohybuje v kategoriích „peklo“, nebo „ráj“.