Facebooková stránka „Řekněte ANO ne“ zveřejnila pěkný vtip: „Dotaz Rádiu Jerevan: ‚Je v ČR ještě nějaká horší strana než ČSSD?‘ Odpověď: ‚ANO.‘“ Lakonicky vystihuje situaci a navíc boří tzv. „Babišův diskurs“.

Andrej Babiš totiž líčí českou politickou scénu i současný konflikt jako boj tradičních (a korupčnických) politických stran proti nositeli změny k lepšímu, jímž je údajně on sám. Což je samozřejmě nesmysl, již jen z toho důvodu, že Andrej Babiš od devadesátých let pěstoval těsné kontakty s řadou politiků napříč stranickým spektrem, a právě i díky těmto vazbám vybudoval své podnikatelské impérium. Aby ho ochránil, ba rozšířil, rozhodl se do politiky osobně vstoupit, přičemž se s pomocí marketingových triků stylizoval do role spasitele.

A poněvadž se s politiky dlouho těsně stýkal, ba stýkal přímo obchodně, dobře věděl, v čem spočívá hlavní slabina (téměř) všech českých politických stran: v korupci, či, o něco měkčeji řečeno, v nadstandardních vazbách politiků na různé podnikatele nebo podnikatelské skupiny. Pochopil, že tudíž stačí pár vhodných případů, samozřejmě s vyloučením těch, kde „prasárny“ s politiky provozoval on sám, zveřejnit (nějak zařídit jejich zveřejnění, dávno před koupí Mafry), pěkně je rozmáznout, a tím podrazit konkurenci nohy. Vlastně jen aplikoval běžnou metodu podnikatele, který vstupuje na nový trh – musí si vydobýt místo na slunci likvidací alespoň několika dosavadních hráčů či třeba jen jednoho, leč významného hráče. Každý koláč má prostě v součtu jenom 100 %. A na politickém trhu platí rovnice jeden volič = jeden hlas, kdežto na trhu obchodním se počty potenciálních zákazníků násobí možnostmi jejich peněženek, a lze ho tedy snáze „nafukovat“.

I proto Andrej Babiš podporoval Nadační fond proti korupci a patrně i jiné podobné organizace. Věděl, že jde o zbraně, které potenciálně zničí nebo přinejmenším poničí politickou konkurenci a usnadní mu vstup na domácí politické tržiště.

A stávající politické subjekty mu v tom nechtěně, náchylností ke korupci i nevábnému politikaření, s velkou vervou napomáhaly. Není proto žádnou probabišovskou propagandou konstatovat, že zavedené politické strany věrohodné moc nejsou, ne o moc více než sám velkopodnikatel Babiš.

Lze to doložit velmi snadno i pomocí „dědického testu“. Vždyť který z předsedů současných stran se hrdě odkáže ke svým předchůdcům? Nikdo. Naopak, každý nový předseda české politické strany se od svých předchůdců ve funkci distancuje. Bohuslav Sobotka se přece, když na to přijde, distancuje od Jiřího Paroubka, Stanislava Grosse i Miloše Zemana. Jen Vladimír Špidla mu dělá poradce, ovšem sociální demokraté ho v roce 2004 „odstřelili“ kvůli špatnému výsledku ve volbách do Evropského parlamentu.

Ale pojďme naši metodu zkusit i napravo. Petr Fiala se přece rovněž musí chtě nechtě negativně vymezit vůči Petru Nečasovi i Mirku Topolánkovi. A i k Václavu Klausovi má výhrady, určitě k tomu, co ve vztahu k EU či k Rusku Klaus poslední léta provozuje.

A co středoví lidovci? Pavel Bělobrádek dozajista nepoužije formulaci „jak onehdy pravil můj ctihodný předchůdce Jiří Čunek“. A ani Bělobrádek, ani Čunek nepochválí Miroslava Kalouska. Snad jen Josef Lux se těší u lidovců všeobecné úctě, avšak spíše jen díky smutné skutečnosti, že zemřel, a může tak sloužit za ikonu.

Možná jen v TOP 09 hovoří stávající předseda o tom minulém příznivě, dokonce velmi příznivě. Zároveň se však jedná o stranu svým způsobem specifickou a docela mladou, pouze o dva roky starší než Babišovo ANO 2011.

Pokud tedy politické strany nepředstavují důvěryhodné organizace, poněvadž se každý nový šéf stydí za svého předchůdce, ba za několik svých předchůdců, a má koneckonců proč, nelze se divit jejich slábnoucímu kreditu v očích veřejnosti. Firma, u níž by se musel každý nový ředitel zříkat svých předchůdců ve funkci, by dávno zkrachovala.

Nyní ale politické strany, konkrétně zejména ČSSD, vytáhly na Andreje Babiše jeho vlastní zbraně. Chtějí mu prostě zlikvidovat pověst, když zjistily, že si ze společného koláče jménem politický trh ukrajuje příliš velký kus. Mnohé z toho, co se na něj nyní objevuje, bude jistě pravda, část bude možná přibarvená, každopádně však jde o účelové jednání, nikoliv o svatou válku za ideály. O válku, kterou vyvolalo hlavně blížící se datum voleb, nikoliv nějaká „nová zjištění“. Andrej Babiš určitě není lepší než ostatní politické strany, ostatně, představuje dosti starou strukturu, politické strany však zase nejsou kdovíjak lepší než Babiš.

Českou politiku tak bohužel výstižně shrnuje název francouzské filmové komedie z roku 1990 Prohnilí proti prohnilým. A též anotace distributora, uvedená na ČSFD, je velmi inspirativní: „Šarmantně nenucený Philippe Noiret a Thierry Lhermitte představují pařížské policisty, kteří si zavedli na Montmartru úplatky a pohodlně z nich žijí. Udržují intimní vztahy s prostitutkami, dávají si dobré jídlo a příjemně si povídají. Leč jeden z nich zatouží po povýšení a náhle se snaží být pracovitým policistou. Rovnováha kumpánů i celé čtvrti se tak naruší…“

Citát je inspirativní nikoliv v tom smyslu, že Sobotka zatoužil po povýšení, ale díky motivu narušení rovnováhy. Politicko-ekonomickou či spíše ekonomicko-politickou rovnováhu v České republice totiž nejspíše narušila příliš velká Babišova rozpínavost, avšak i pochmurné vyhlídky ČSSD v podzimních volbách. Proto se děje to, co se děje. Závěr, který z toho všeho plyne, je zdánlivě cynický, ale zároveň i pragmatický: nebylo by dobré, aby kdokoliv z „prohnilých“ získal na domácím politicko-ekonomickém trhu dominantní postavení.