Pakliže máte v posledních letech nutkavý pocit, že jste české společnosti přestali rozumět a nechcete se s tím smířit, tak byste měli vzít do ruky knihu Slepé skvrny od Daniela Prokopa. A pakliže ji i přečtete, tak vám možná některé záhady české společnosti přestanou tolik vrtat hlavou. Prokop rozkrývá českou společnost a nachází kořeny různých bolavých míst. Problematika nízké loajality k liberálně-demokratickému režimu, nedůvěra k jeho představitelům, ochota naslouchat populistickým politikům, přestává být nepochopitelným jevem a v představeném kontextu příčin svého vzniku se stává nejen uchopitelným, ale i řešitelným problémem. Mezigenerační chudoba nebo neustálé vydělování romské menšiny z naší společnost je logickým důsledkem chyb systému, který může být napraven, atd.

Daniel Prokop rozdělil svoji knihu do 7 kapitol. Jeho popis problému, hledání hlavních důvodů, které nás do dané situaci dostaly, dopady této situace na společnost jako celek i možná řešení, jsou doplňovány četnými sociologickými daty s precizním popisem jejich zdrojů. Proto jeho rozbory nelze chápat jako pouhé domněnky, na které můžeme narazit v mnoha dnešních textech a které často vychází převážně z osobních názorů toho či onoho autora. Je to poctivý pokus o analýzu stojící na skutečném a objektivním poznávání daného problému.

První část je věnována chudobě, přítomné v české společnosti. Prokop nejprve představí nový způsob dělení české společnosti podle distribuce 3 druhů kapitálu (ekonomického, sociálního a kulturního). U jednotlivých skupin pak zkoumá, jak takto definované části společnosti různým způsobem přistupují k různým tématům a problémům; ke globalizaci, jak jsou odolné vůči populistům, jaká je jejich míra loajality k demokratickému systému, jaký je jejich názor na migraci, atd. Autor detailně zkoumá mýtus relativně nízké, v porovnání se zbytkem Evropy, míry chudoby v české společnosti, rozebírá dopady exekučního problému na celou společnost, a to nejen kvůli, znovu, nízké loajalitě exekuovaných vůči demokratickému systému, ale i z pohledu ekonomických ztrát společnosti. Kapitolu končí částí věnované dopadům chybějícího konceptu sociálního bydlení, jak na uživatele systému, tak na celou společnost.

Neméně důležitou je kapitola věnovaná českému školství. Hlavní problémy vidí autor v nerovnostech šancí a přístupu ke kvalitnímu vzdělání, způsobenými jak drasticky odlišnou kvalitou školství v různých regionech České republiky, tak roztříštěností řízení českého školství. Zkoumá dopady silného vlivu sociálního statusu každého studenta na jeho studijní cestu, časného třídění žactva, které začíná již (ne)chozením do mateřských školek a dále pokračujícího při odchodech nadaných dětí na osmiletá gymnázia. Toto vše dává do souvislosti s mezigeneračním přenosem chudoby, chabou znalostí cizích jazyků a tím uzavírání se české společnosti do sebe, nízkou mediální gramotností, atd. Detailně rozebírá romskou segregaci v rámci českého školství, jejímž smutným důsledkem je to, že Romové jako menšina jsou stálé vydělováni z většinové společnosti.

Třetí část knihy rozebírá problém vztahu české společnosti k menšinám, důvody naší někdy zdánlivé, někdy skutečné, xenofobie. Poukazuje na fakt nízkého zastoupení menšin a tím způsobenou nízkou znalost jejich způsobu života. Roli politiků, akceptujících zjednodušenou interpretací průzkumů, popisující Čechy jako tvrdé xenofoby, kteří se proto nepokouší strukturovat problém migrace, a tím pádem společnost nevedou k racionální diskuzi o zdánlivých a skutečných problémech spojených s migrací a jejich dostupných řešeních. Poukazuje na selhání médií při informování o menšinách, jejich neproporčním zmiňování národnosti v článcích o trestné činnosti, atd. Popisuje 2 strategie, které české společnosti pomáhají necítit vůči členům menšin solidaritu; představu o jejich přístupu k nám a strategii dehumanizace. Autor též dokládá nestálost našich antipatií vůči menšinám v čase, a to jak silně podléhají momentální situaci. Ne nezajímavé jsou i srovnání výsledků sociologických výzkumů konaných v různých částech světa, porovnávající ochotu různých fundamentalistických skupin akceptovat pravidla příslušných států či otevřenost místního obyvatelstva k násilí na civilistech. A velice výživnou je stať věnovaná představě části naší společnosti o nadužívání pozitivní diskriminace a o skutečně panujících poměrech.

Ve čtvrté části o populismu a demokracii se nejprve snaží nově a jednoznačněji definovat termín populismu jako takového, protože s obecnou definicí, nadbíhání politiků voličům, si již nevystačí. Prokop vidí podobnost mezi “novými” populisty nebo spíše jejich hlavní rys v tom, jak se snaží vytvářet rozdíl mezi “běžným” lidem a kulturními či intelektuálními elitami, které mají konat proti jeho zájmům. Zdroje problému vidí v tom, jak “standardní” politici přišli o své velké, kdysi široce respektované příběhy o emancipaci pracujících a síle trhu a tím otevřeli pole novým populistům s jejich tématem návratu do starých dobrých časů, kteří se snaží houfovat novou majoritu rozpadlé společnosti na půdorysu obrany proti vnějšímu či vnitřnímu nepříteli. Poukazuje na hlavní chyby demokratů, které vidí hlavně v podceňování osobností nového populismu, aniž by si uvědomili sílu jejich nových příběhů, tematické vyprázdněnosti, neschopnosti dělat negativní kampaň či v podceňování intelektu podporovatelů populistů.

V dosud popsaných kapitolách knihy je Prokop, i když ne výlučně, zaměřen na analýzu výzev české společnosti, je velice detailní a dokáže své názory podpořit mnohými tvrdými daty. Zbývající 3 kapitoly, které jsou, jak rozsahem, tak silou sdělení, slabší, se Prokop, zdá se, snaží jen zaplnit dohodnutý formát a klouže zde po povrchu. Závěrečné kapitoly postrádají razanci a sílu kapitol prvních. V kapitole o nové spravedlnosti zvedá téma vyvádění zdrojů přes daňové ráje. V Kapitole o mýtech a metaforách si bere na mušku neoprávněnost skeptických názorů na českou společnost. A v poslední kapitole střílí do svých řad (průzkumy a odhady volebních výsledků), kde vysvětluje některé chyby, které tyto průzkumy provázejí, a tím snižují v některých případech jejich přesnost.

Bez ohledu na slabších posledních 20% knihy je tato kniha opravdu důležitým zdrojem informací, potřebných pro pochopení české společnosti. Z textu se vylupují pochopitelné, ale hlavně uchopitelné, výzvy, které před námi stojí a řešení, která by nás mohla kvalitativně posunout. Proto by tato kniha měla být povinnou četbou demokratických politiků. Nám ostatním může ušetřit, nebo alespoň zkrátit, nějakou tu bezesnou noc strávenou přemýšlením o tom, v jaké že to společnosti žijeme, a proč jsme se proboha tam, kde jsme, dostali.

Daniel Prokop, Slepé skvrny, nakladatelství Host, 2019