Kardinál Josef Beran se vrátil do vlasti. A hned, nepřímo, způsobil docela rozruch. Ve stejný den se totiž v Nymburce konal sjezd českých komunistů, kam zavítal i prezident Miloš Zeman. A kardinál Dominik Duka, dosud věrný Zemanův spojenec, projevil při slavnostní bohoslužbě ve Svatovítské katedrále veřejně svou nelibost, když pravil: „Je jistě náhodnou souhrou okolností, že ve chvíli, kdy my zde vítáme kardinála Berana, je prezident republiky hostem na sjezdu komunistické strany, která se přes volební porážku dožaduje stále většího podílu na moci. Je to velmi zřetelné znamení hodiny, v níž se náš národ nachází. A o to větší zodpovědnost připadá hlavě státu, aby zaznělo rozhodné slovo.“ Vysloužil si tím bouřlivý potlesk a pochvalné komentáře.

Zhruba ve stejnou dobu prezident Zeman oslovil v Nymburce sjezd KSČM: „Vážený soudruhu předsedo, milý Vojto, vážené soudružky, vážení soudruzi, dovolte mi, abych vás pozdravil tímto starým sociálně demokratickým pozdravem.“ Pak si sice do komunistů párkrát rýpl slovy o prohraném únoru apod., ale o to nešlo. Už je po prezidentských volbách, Zeman již hlasy komunistických voličů nepotřebuje, zato potřeboval legitimizovat (neboli „světsky posvětit“) účast komunistů na vládním mocenském uspořádání. A tento úkol bezezbytku splnil.

Duka se však mohl u Berana poučit už dávno. Málo se totiž ví, že po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem 14. června 1948 vyzváněly zvony a ve Svatovítské katedrále se konala děkovná bohoslužba Te Deum. Teprve podruhé, poprvé se tak stalo při zvolení Emila Háchy. Protestant a velký odpůrce katolické církve T. G. Masaryk by katolickou mši na oslavu své volby nikdy nepřipustil, Edvard Beneš jakbysmet.

Te Deum a vyzvánění zvonů po celé zemi na oslavu Gottwaldova zvolení si však u církve paradoxně objednal komunistický režim. Protřelý politik Gottwald věděl, že nesmí veřejnost zbytečně vylekat moc brzy, že musí po nějaký čas zachovávat zdání normality. Arcibiskup Beran tehdy se mší sice nerad, ale souhlasil. Pronásledování církve se tenkrát teprve rozbíhalo, a zároveň církev stále vedla řadu jednání s režimem o svém postavení v novém systému. Jednání však byla pouhým taktickým manévrem komunistů, kteří potřebovali získat čas na přípravu plánů vedoucích k potlačení a zničení církve.

A jak Josef Beran později vzpomínal, šlo též o zvolení a uvedení do úřadu nové hlavy státu, a kategorické odmítnutí by již tak velmi napjaté vztahy mezi státem a církví ještě vyhrotilo. Ale už 20. června nechal v kostelích předčítat poselství, že celebrování slavnostního Te Deum neznamenalo vyjádření politického souhlasu s režimem. Ostatně, již týden po své instalaci se nový prezident nechal v Rudém právu slyšet: „Náš lid nemá jiné volby. Musí v církvi vidět nepřítele!“

Zeman či Okamura jsou v tomto ohledu úplně stejní jako Gottwald. Tedy naprosto pragmatičtí manipulátoři, kteří si v neděli nechají odsloužit Te Deum a v pondělí dojednají s komunisty a s Babišem zdanění církevních restitucí. Šermují sice národními a křesťanskými hodnotami, ale zcela účelově, podobně jako třeba s referendem či bojem proti korupci. S církví a skutečnými křesťanskými hodnotami si v konečném důsledku vždy jen vytřou řiť.

Uvidíme, jestli Duka konečně prozřel, zda už, na stará kolena, tuto banální pravdu nahlédl, nebo zda šlo jen o nějaký záchvěv a vše se vrátí do zajetých kolejí mesaliance s Hradem a zasílání povolebních blahopřejných dopisů Okamurovi. (Argument, že dopisy dostali od Duky všichni, je trapný, poněvadž jediný Okamura se jím veřejně pochlubil, což od něj mohl čekat snad i absolvent zvláštní školy.)

Průvodní komentáře pak Beranův návrat hodnotily docela triumfálně, v České televizi dokonce zaznělo, že se vrací jako vítěz. Vrací se ale do země, kde se dle nedávného sociologického průzkumu 91 procent respondentů ve věku 16 až 29 let označilo za osoby bez vyznání, což je evropský rekord. Na vině přitom není komunistická krutovláda, neboť ta je už třicet let fuč. Z jisté části si za to může katolická církev sama, právě politikou podkuřování mocným a převelikou starostí o fasády církevních staveb, přespříliš konzervativní prezentací sebe samé coby pouhé ochranitelky tradic. Snad Beranův duch udělá nějaké ty berany, berany duc, aby tím zatřásl.