Nabarvené ptáče, Staříci, Teroristka a Vlastníci. Stal se zázrak, viděl jsem v posledních dnech čtyři české filmy natočené v roce 2019 – a jsou výborné.

Krize české kinematografie

Od začátku normalizace až po dnešek mám nedůvěru k české kinematografii. (Není se co divit, pamatuji uměleckou vlnu 60. let, která byla jedinečná.) Takové ty přeslazené humanistické kýče plné čecháčkovského „shovívavého porozumění“, „všeobjímajícího odpuštění“ nebo moralistní „převahy nad světem“ se mi vždy příčily, abych použil eufemismus (Musíme si pomáhat, Pelíšky, Dědictví aneb Kurva hoši gutentag, např.).

A to radši nezmiňuji normalizaci, která sešrotovala i největší osobnosti z těch, které směly natáčet. Například filmy dle scénáře Svěráka a Smoljaka se nikdy ani vzdáleně nepřiblížily nesporné genialitě jejich divadelních her a seminářů. A sirupová bomba obou Svěráků pod názvem Kolja mě budí hrůzou ze snů podnes. Něco takového se mohlo líbit snad jen těm Američanům, kteří podobné srágory točí jak na běžícím pásu.

Opravdu dobrých českých filmů, natočených po roce 1968, je vzhledem k jejich nepřebernému množství minimum, jako příklad bych uvedl: Spalovač mrtvol, Světáci – a další filmy jako dozvuky zlatých šedesátých; Pane, vy jste vdova, Tři veteráni, Lekce Faust, Je třeba zabít Sekala…

Jestli se už česká kinematografie probírá z letitého srabu, nevím, ale natočení (minimálně) čtyř dobrých filmů v jednom roce nemůže být náhoda. Něco se děje, jen nevíme co. Jestli je něco z té kvality odvozené ze společenské atmosféry, jako v 60. letech, kdy se svět v jednom velkém vzmachu osvobozoval od předchozího válečného svinstva, či z individuální imaginace, která posílila navzdory současné atmosféře v našem kulturním okruhu, možná i v reakci na současnou hlubokou morální krizi, jež prostupuje celými společnostmi, počínaje politikou.

Staříci

Staříci se s tím nepatlají. Dva starci (Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička – oba vynikající), jeden z nich na invalidním vozíku, jdou po starci třetím, prokurátorovi, který během komunistického režimu terorizoval lidi z opozice, a kterého současná justice za nic neodsoudila. Jeden ze staříků nakonec prokurátora najde a zastřelí ho, jak měl od počátku v úmyslu. Druhý ovšem před tím umírá v důsledku snahy onoho prokurátora najít, spravedlnosti se nedočká.

Plyne to nějak ze společného fundamentu, jímž je společenská atmosféra posledních let? Pokud ano, tak v negativu, většině společnosti je evidentně naprosto ukradené, jestli někdo někoho před listopadem 89 mučil, zavíral, vyhazoval ze země, z práce a ze školy, a jak se k tomu staví současná justice a většina politiků.

Proč tomu tak je? Zkoumejme zoufalý tlak jedinců po listopadu 89 na to, aby se celá společnost začala spravedlivě vyrovnávat s komunistickou minulostí (pomsta staříků je důsledek nicnedělání v tomto směru). A zkoumejme privatizaci z devadesátých let, která z etického hlediska dokonala, co se komunistům nepovedlo zcela, přestože o to usilovali – relativizovat zlo a pravdu. Poté se snad odpovědi dočkáme. Tato témata ostatně na svůj velký film stále čekají.

Nabarvené ptáče

Nabarvené ptáče více než důstojně reprezentuje trend příběhů o jinakosti, odlišnosti. Rámcuje jej život obyčejných lidí během druhé světové války. Je to film o lidské povaze, připomínka, že staré předsudky a atavismy nikam nezmizely, ale jsou zakořeněné hluboko v nás. Oním měřítkem je dítě, bezbranný desetiletý chlapec, který je nucen putovat od místa k místu právě kvůli tomu, jací jsou dospělí. Nejde jen o to, že všude mu ubližují, ale i o jeho odlišnou barvu, kterou nesnáší žádné hejno. Nabarvené ptáče klove do samého dna duše vnímavého a empatického diváka. Film tedy splnil úmysl, s nímž do boje vyrazil režisér Václav Marhoul, bez ohledu na chyby, které mu někteří kritici přičítají. Tři hodiny jsem byl jak přikován ke křeslu – fascinující podívaná.

Takové téma se vždy nějakým způsobem dotýká společenské atmosféry, protože lidská povaha se v prostoru ani v čase nemění. Vychází tak logicky i z atmosféry posledních let, což je důležité pro naši paměť a uvědomění si, jací jsme. Chováme se lépe než prostí venkované na začátku 40. let minulého století? Mnozí lidé až do koronakrize kolem sebe šířili nenávisti a zášť vůči jiným, odlišným (především vůči Romům a uprchlíkům). A poměrně dost z nich v tom pokračuje i v jinak příjemné atmosféře koronaráje, v níž se většinou vzájemně respektujeme.

Teroristka a Vlastníci

Teroristka a Vlastníci jsou dvě komedie, při nich se divák může hodně zasmát – myslím tím zasmát se od srdce, nikoli ze zoufalství nad nízkou úrovní filmů, jak je tomu třeba u Trošky, který vyrábí netrošku nevkusu. Vlastníci se odehrávají na schůzi vlastníků bytových jednotek a výstižně karikují mezilidské vztahy. Postavy jsou úmyslně jednoduše načrtnuté, aby vtip postavený na stereotypech a vzájemné nesnášenlivosti mohl lépe vyniknout. Letité rozpory nakonec přivedou většinu vlastníků k podepsání bianko šeku dvěma typickým novodobým podvodníčkům.

Teroristka jde více do hloubky (skvělé herecké počiny Ivy Janžurové a Martina Hofmana vše násobí). Jak se bránit aroganci mocných, kteří vše řídí z pozadí dle vlastních zájmů a ničí při tom životy druhých. Zabít zloducha, či nezabít? To je téma, u nějž bychom humor nehledali, přesto je zde příležitostí ke smíchu mnoho. Před Radkem Bajgarem, autorem scénáře i režisérem, smekám svůj stetson.

Obě komedie přímo souvisejí se současnou společenskou atmosférou, jsou navýsost aktuální.

Rezonující celek

Nabarvené ptáče vychází ze života lidí během nacismu a stalinismu. Halič, kde se děj odehrává, leží přímo v centru obou násilnických režimů. Staříci žijí dnes, ale snaží se potrestat zlo, které sebou přinesl komunismus. Teroristka a Vlastníci čerpají z amorálních let Klausovsko-Zemanovského kapitalismu, kde nejde o život, ale člověk může lehce přijít o hodnoty, které se pokoušel celý život vyznávat.

Zdá se, že tyto filmy dohromady utvářejí celek, který spolu rezonuje – spojuje jej kritika lidského konání vycházejícího z  horších povahových rysů. A ona rezonance je právě to, co činilo novou uměleckou vlnu šedesátých let velkou. Nepředbíhejme však, že čtyř filmů těžko usuzovat na něco většího. Nechme se překvapit filmy následujícími.