Novopečený poslanec Roman Pekárek se bojí. Bojí se kriminálu, neboť byl, zatím nepravomocně, odsouzen na šest let za korupci. Aby nedělal ODS ostudu ještě větší, než dělá, pozastavil členství ve straně.

Mandát si však hodlá ponechat, neboť s ním „vyženil“ i imunitu. Imunity ho sice sněmovna asi zbaví, nicméně mandát je zkrátka mandát a Pekárkovi advokáti už budou vědět, jak s tímto novým právním stavem ve prospěch svého mandanta naložit.

Pekárek se stal poslancem díky tomu, že se křesla ve sněmovně vzdali „rebelové“ Tluchoř, Šnajdr a Fuksa. Učinili tak ze strachu, báli se dopadnout jako předchozí „rebel“ Tlustý. Ten rebeloval tak dlouho, až mu z rebelie nic nezbylo, ani ta pověstná trafika. Rebeloval, rebeloval, až přerebeloval. Tluchoř, Šnajdr a Fuksa jsou moudřejší, vědí, že i pro rebelii platí všeobecná životní poučka: v nejlepším se má přestat. ODS sice nepřevzali, Nečasův balíček nechali projít, ale Nečas je zase nechá sedět pěkně za větrem ve Všeobecné zdravotní pojišťovně. A „rodná strana“ jim patrně dokáže zařídit i zastavení trestního stíhání kvůli elektronickým zdravotním knížkám, které jim před rebelií akutně hrozilo. Vida, vše je relativní: někdo se chce vyhnout vězení převzetím mandátu, jiný se base vyhne právě tím, že se mandátu zřekne. Jedno ale mají společné: strach z kriminálu.

Také Petr Nečas měl a má strach. Svírá ho strach z pádu vlády. Ten s ním sdílí většina jeho vládní sestavy, včetně Miroslava Kalouska. Pro řadu ministrů i poslanců by pád vlády navíc mohl znamenat nejen ztrátu teplého vládního či poslaneckého pelíšku, ale rovnou stěhování do chladné vězeňské cely. Některé TOPáky může do tepláků dostat třeba causa letadel CASA nebo i nějaká menší causička, ono se totiž dnes už skoro na každého, z ODS, TOP 09 i na lidi z LIDEM, něco najde, zvláště bude-li nová vládní sestava chtít.

V parlamentu se rovněž vykytuje čím dál početnější houf těch, kteří nemají sebemenší šanci obhájit poslanecký post. Bém, Doktor, Kočí, Paroubek, lidé z LIDEM, co mohou pořádat stranický sjezd v maringotce. Tak málo jich je, a ještě méně lidí jeví ochotu je volit. Všechny tyto nezařazené či přifařené ovládá především strach. Strach z politické smrti, která se sice dá odkládat jen do června 2014, ale kdo by, ruku na srdce, po zjištění, že je smrtelně nemocný, neuvítal odklad příchodu smrtky až na najednou tak vzdálenou dobu? Ale vlastně, jakápak smrtka. Jaké si politické záhrobí uděláš, takové ho máš. A skoro dva roky ve sněmovně, obsypané různými lobbisty, ochotnými vysázet za drobnou novelku zákona slušnou sumičku (nebo zařídit nějaké to útulné místečko pro postpolitickou penzi), poskytují v tomto ohledu pro normálního smrtelníka netušené možnosti.

Strach, strach, strach a jenom strach. Navenek sice plodí agresivitu a silácké řeči (včetně těch o předčasných volbách), nicméně za vším v současné české politice je jen jeden velký strach, nakumulovaný z hromádek malých i větších strachů a strášků. Nečas, Kuba, Kalousek, Dobeš i Peake, všichni jsou sice formálně u moci, ale nad všemi má daleko větší moc jejich vlastní strach. Nežijeme tedy v demokracii, ale v prdelokracii, v níž vládnou zadnice stažené strachem. Strachem z porážky, neúspěchu, ztráty příjmů i postavení, strachem z kriminálu.

Současná česká prdelokracie stojí též na jednom paradoxu. Nečas a spol. často straší komunisty, kterých se však bojí ze všeho nejméně. Naopak, asi děkují Bohu, pokud v něj věří, že tu komunisty máme a že tolik zabodovali v krajských volbách. Takto, sami vystrašení z úplně jiných věcí, mohou strašit lid: bu bu bu, pokud nás nebudete volit, převezmou vládu komunisté a to se pak těšte! Zase vás nepustí ani do Chorvatska a v sámošce budou opět jen dva druhy salámu. To chcete?! To přece nechcete! A jestli to nechcete, musíte nás volit, máte se snad špatně?!

Část společnosti na toto strašení slyší, respektive ji ani nikdo strašit nemusí, strach z nástupu komunistů dostane sama při pohledu na výsledky krajských voleb či na formování krajských vládních koalic. Tudíž, česká prdelokracie je z velké míry demokratické zřízení, neboť ustrašené vládce drží u moci strach voličů z toho, že k moci přijde ještě horší parta.

Kam však tato bludná spirála vede? To je snad jasné, a i z tohoto důvodu je nový název našeho státního zřízení oprávněný. Tak dlouho budou naši současní demokratičtí chamtivci a zbabělci lepší než komunisté, až se ucho utrhne. Ospravedlňovat současnou vládní sestavu na základě strachu z komunistů či z někoho jiného je tudíž nejenom zbabělé, ale i nepraktické, neboť se tak pouze zadělává na ještě větší průšvih.

Dobrá, ale: co tedy dělat? Nejprve je nutné přestat se bát. Přestat se bát případné vládní koalice s účastí komunistů. Ne že by představovala nějaké dobro, ale člověk (i národ) přece musí dokázat přežít horší věci než Vojtěcha Filipa a Jiřího Dolejše ve Strakově akademii. Vždyť nepřežije-li toto, jaký pak může mít národ nárok na existenci?

Josef Mlejnek jr.

Babylon 3/XXI, 19. listopadu 2012