V dopisu Zdeňka Vašíčka redakci amerického čtvrtletníku Telos (vyšel v Babylonu č. 4/XVI z 18. 12. 2006 pod názvem »Domácí zabíjačka«; pozn. red.) jako by se vracela stará otázka „světovosti českého myšlení“ (srov. naposledy diskusi v Kritickém sborníku roč. 19/1999–2000), nikoliv ovšem ve smyslu otázky, zda jsme tzv. „světoví“, ale mnohem prostěji: co ze zdejší současnosti a její reflexe může nebo dokonce má zajímat někoho, kdo do ní není bezprostředně vtažen.

Čím se specifické prolíná s obecným, respektive s jiným specifickým — uznáme-li, že jisté otázky, jako například krize legitimity demokracie či nivelizace životních způsobů, se liší pouze variantně, společnost od společnosti. Záleží tedy již předem na tom, co je vnímáno napříč společenstvími lidí ducha jako problém celospolečenský. To, podotýkám, vypovídá jen velmi málo o rozlišení mezi pseudoproblémem a problémem, ale odkazuje ke shodě v nastolení otázky, i k jisté míře common sense ve škále možných odpovědí.

Vašíčkovy závěry týkající se českých intelektuálů mohou ve svém zobecnění platit, ale v jednotlivých případech jsou sporné. Vlastnosti celé množiny se nerovnají vlastnostem všech jednotlivých členů. Právě toto rozlišení z dopisu neplyne, už proto, že jde o množinu implicitní, přesněji vymezitelnou až například charakteristikou revue Telos, která vytváří „mezinárodní fórum pro euroamerickou diskusi a politickou, společenskou a kulturní výměnu“ (viz její internetové stránky). Toto pole a rámec současnosti je tedy třeba brát pro otázku, co z českého myšlení by mohlo oslovit, jako určující, a zároveň limitující, vzhledem k (ne)speciálnosti témat.

Vašíček uvádí nosná témata z minulosti: „a) na konci šedesátých let, kdy bylo uvažováno o ,socialismu s lidskou tváří‘, b) práce ze sedmdesátých a osmdesátých let (disent), kdy byly reflektovány možnosti smysluplného života v totalitárních podmínkách.“ A pojmenovává situaci po roce 1989, v níž se „Česká republika stává demokratickou (a konsumní) zemí. Dohání se informační a kulturní zpoždění, a tedy převládá recepce. To, s čím nyní čeští intelektuálové vystupují, je spíše jen aplikace západních myšlenkových přístupů.“ Vašíček tedy vytváří několikeré vymezení: 1. „současnost“ znamená „po roce 1989“, 2. pro Západ originální jsou témata politicko-společenská (to je ono implicitní vymezení dané mj. zájmem Telosu, i Vašíčkovým), 3. originalitu současného českého myšlení nelze hledat v recepci a aplikaci západních myšlenek. Daný rámec beru jako fakt, ač by bylo jistě možné vytvořit i výseč jinou.

Existuje v tomto rámci u nás myšlení, které představuje „něco navíc“? Domnívám se, že ano. Jsou to texty, které reflektují skutečnost a zkušenost posttotalitní, resp. postkomunistickou v tom, co je specifické právě pro Česko(-Slovensko)u republiku. Ono zvláštní prolnutí časů, pro něž je charakteristické jak demonstrované vymezování proti bývalému režimu, tak kontinuita lidí a jejich životních a profesních způsobů.

V následujícím stručném přehledu uvedu několik knih či textů, které — každý svým způsobem — právě tuto situaci reflektují. Netvrdím, že jedině tyto knihy či texty vypovídají o české společnosti z daného úhlu, nejde mi v tuto chvíli o úplnost přehledu a uvědomuji si potřebu případné další diskuse.

Na počátku spatřuji sociologicko-demografickou studii sociologa Iva Možného Proč tak snadno (1991, 2. vyd. 1999). V roce 1991, kdy vyšla, působila jako příslib lepších časů nejen v české sociologii, ale v českém myšlení obecně. S odstupem času se Možného práce jeví stále více i jako kniha, která ukázala také hlavní téma — to, co do budoucna „zbude“ z českého myšlení posledních let: tedy reflexe a „přehodnocování“ toho, v čem jsme žili, v konfrontaci s tím, v čem jsme dnes — tj. ve společnosti, která je navenek, manifestovaně antikomunistická, ale ve skutečnosti je zařízena tak, že z ní nejvíce profitují tzv. „bývalí komunisté“ (lustrační zákon existuje, ale obchází se; paragraf, podle nějž je komunistická ideologie trestná, existuje, ale naprosto formálně; estébáci a jejich agenti mají často rozhodující vliv v ekonomice a politice na všech úrovních, ale jednotliví lidé se zároveň obávají mluvit o své minulosti atd.) — Proč? Možný v mnohém problém popsal dříve, než se rozvinul do nynějších rozměrů. Soudobé práce jiných autorů „dobré vůle“ přinášely podobné zklamání či pachuť, včetně té jistě nejslavnější z nich — Letního přemítání Václava Havla (1991). Kniha byla přijímaná s velkým očekáváním, čtená a s rozčarováním vzápětí odkládaná pro svou bezzubost. „Často se zapomíná na to, že nepřítelem politické kultury nejsou jenom ,nízké‘ pudy a vášně. Nebezpečí může přicházet i ze strany ,vysokých‘ morálních aspirací,“ uvedl v Literárních novinách svou kritiku Havlova Letního přemítání s názvem Morálka v politice kritik Petr Fidelius (1992, knižně v souboru Kritické eseje, 2000). (Samostatnou, a nikoli nezajímavou kapitolou je dnešní Havlův postoj k polistopadové minulosti, s odstupem mnohem kritičtější, avšak nezbavený jistého shovívavého idealismu.) Ve stejném roce jako výše uvedené knihy vyšel také soubor filosofa Petra Rezka Filosofie a politika kýče (1991), sestavený z kritických studií vznikajících od poloviny osmdesátých let a reflektujících myšlenkové zázemí disentu (Bondy, Havel, Hejdánek, Neubauer, Palouš, Patočka aj.) či exilu (Bělohradský, Preisner, Sviták…). Do raných let devadesátých patří Rezkova kniha nejenom datem knižního vydání, ale především v souvislosti s krachem politického proudu se zázemím v disentu v roce následujícím. A je aktuální dodnes, vzhledem k pokračujícímu stavu a jeho důsledkům. Do stejné doby raných let popřevratových patří také poslední texty literárního kritika Jana Lopatky, spolu s dalšími knižně shrnuté do knihy Šifra lidské existence (1995). V rozhovoru s Janem Lukešem pro Lidové noviny ze 7. dubna 1992 Lopatka hovořil o „obecné nenávisti k disentu, jež je v poslední době oživována především kolaboranty z osmdesátých let. Odpovídá běžné náladě populistní: urvat co se dá, a na vše zapomenout.“

Následující texty, datem vzniku pozdější, a v menší míře tudíž také přímo svázané se srovnáním před- a popřevratové doby, které uvedu, tvoří již specifické sondy do různých oblastí českého veřejného života, vždy v souvislosti s naším základním problémem, ale v různé míře zobecnitelné — pro případný výběr by bylo zapotřebí přihlédnout k celkové skladbě, která by mohla — pokud by se to povedlo — vytvořit jakousi mozaiku, nahrazující zde dosud neexistující syntetizující práci. Za příznačné pro povahu společensko-kulturní reflexe současnosti druhé poloviny devadesátých let považuji texty literární kritičky a historičky Růženy Grebeníčkové, její pozdní stati publikované v Kritické Příloze RR i například úvahu o tzv. autentické a fiktivní literatuře (1995, vyšlo v Kritickém měsíčníku 1997), jednom z hlavních témat literárních diskusí devadesátých let, dále knihu filosofa Antonína Kosíka Pospojovaný svět s esejemi jako Otevřená televize – uzavřená společnost, Sakrální svět reklamy apod., či analýzy jazyka polistopadových černých kronik našich předních deníků od lingvisty Jiřího Homoláče, které vyšly ve svazku A ta černá kronika! (1998).

Zvláštní oblastí jsou pak kritické články, týkající se popřevratového akademického a literárního provozu, jeho praktik a milieu profesních a lidských vztahů, i vlivu existujícího zázemí na kvalitu práce v těchto oblastech: zde stojí za připomenutí mimo jiné tři svého času diskutované texty amerického hostujícího pedagoga, filosofa Aviezera Tuckera: Krize českých vysokých škol, Účel a smysl filosofického vzdělávání a I paranoici mohou být pronásledováni (Transformační spravedlnost v posttotalitních společnostech), publikované v Kritické Příloze RR (č. 8/1997, 10/1998, 17/2000), články literárního kritika Michaela Špirita z téhož časopisu, shrnuté do svazku Počátky potíží (2006), některé z nich taktéž spojené s polemickým ohlasem, či některé texty polyhistora Zdeňka Vašíčka o české, potažmo euroamerické historiografii, jako I posvátné krávy chtějí žít... z knihy Podmínky volby (2003) či Co si počnem? Stračena nám chcípla (KP RR 21/2001) i další.

Mezi texty, které publikoval v posledních letech historik Jan Tesař, má zcela zásadní význam rozsáhlá esej o Černé knize komunismu, otištěná v pařížském Bulletinu EIT/AET (č. 32/1999, 33/2000). Tesař v ní kritizuje tendenčnost této knihy, fakt, že zájem zadavatelů projektu převážil nad potřebou historicky, tj. neanachronicky a neúčelově zkoumat jednotlivé varianty režimů, vycházejících z komunistického hnutí či tímto hnutím ovlivněných (na esej pak volně navazuje Tesařův text Komunizmus a krutosť v Bulletinu č. 50–52 /2001). V této souvislosti pozoruhodná je také poslední kniha spoluautora Černé knihy komunismu, historika Karla Bartoška (a bývalého Tesařova kolegy) Zpráva o putování v komunistických archivech (2000), která tvoří svědectví o současnosti archivů, o obchodnících s historií, o „mýtech“ o komunismu mezi evropskými (především francouzskými) intelektuály i Bartoškovým doznáním k jeho vlastní „nemoci dějinami“: „Člověk, který nárokuje právo mluvit o lhaní a manipulaci jiných, nesmí skrývat to období vlastní minulosti, kdy byl příznivcem lži a manipulace, kdy propadal fanatismu on sám. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem ve Francii psal studii o politických procesech a kdy jsem si před přítelem, bývalým komunistou, velmi angažovaným v odhalování stalinismu, povzdechl: ,Tak jsem pochopil, že jsem byl členem fašistické strany.‘ Hrozně se rozlítil…“ Osobní postoj rozhodně nikoli obvyklý, připomeňme v této souvislosti diskusi básnířky, kritičky a redaktorky Ivy Kotrlé se spisovatelem Věroslavem Mertlem, tehdy čerstvým laureátem Státní ceny za literaturu, v revui Akord (č. 6, 9/2003), v níž Kotrlá připomíná Mertlovo normalizační působení v aparátu lidové strany (1971–1991): „A tvrdit, že nebyla Lidová strana přes své profesionální tajemníky řízena, dle stanov NF generálním tajemníkem KSČ — to je lež. Pokud Vám pravidla katolického života ve vlasti dodnes nejsou jasná, je to z důvodů, že prostě nepřipouštíte možnost za své chyby veřejně zaplatit, naopak, Vy vyžadujete velké ocenění a úctu! … Nekádruji, jen zarytě tvrdím, jak je společensky nutné zveřejnit archivy Národní fronty, aby i ve Vašem případě politického pracovníka totalitního režimu vyšla pravda na povrch. (Co jen vytrpěli a ještě vytrpí kněží — členové Pacem in terris ze 70. a 80. let! ale z důvodů, že lidovci jsou zase od roku 1989 účastni ve všech vládách a mají oproti výše zmíněným významné společenské zastání vládní moci, nejsou zveřejňovány sebemenší aspekty normalizační činnosti profesionálních tajemníků ČSL.) Toto je neumlčitelné natrvalo.“

Poslední publikací (i podle data vydání), na niž chci v tomto neúplném výčtu upozornit, je kniha francouzské socioložky Francoise Mayerové nazvaná Češi a jejich komunismus (Les Tcheques et leur communisme. Mémoire et identités politiques, 2004), jejíž český překlad už tři roky připravuje k vydání Nakladatelství Lidové Noviny. Asi nikoli náhodou tato práce, dosud nejsouvislejší a nejobsáhlejší o polistopadovém vztahu Čechů k minulosti, nevznikla v Čechách. Na druhou stranu je to doklad faktu, že česká současnost — právě ve zmiňovaných souvislostech — není zajímavá jen pro příslušníky našeho malého národa.

Zmíněné texty (ale našly by se i další od autorů zde uvedených i neuvedených, například ještě v časopisech Proglas, www.vulgo.net, příloze Lidových novin Orientace, příloze Katolického týdeníku Perspektivy, Českém deníku aj.) nepatří do „evropského“ či „světového“ kontextu proto, že by oplývaly množstvím idejí, ani tím, že by navazovaly na módní témata, jako jsou globalizace, postmoderna apod. Všechny, ať už pojednávají o jakýchkoli tématech a z jakéhokoli úhlu, reflektují stav, který se týká konkrétních aktérů a situací, a právě tak umožňují pochopit struktury jednání a instituční rámce, vytvářející naši dnešní společenskou skutečnost „uprostřed Evropy“.

Robert Krumphanzl

Babylon, 5/XVI, 15. ledna 2007