Ani více než týden od oznámení rakouského kancléře Sebastiana Kurze o největším snížení daňové zátěže za poslední desítky let u našeho jižního souseda se o nich v českých médiích nelze dočíst jedinou řádku. Kurz oznámil od roku 2022 snížení zátěže v celkové výši šest a půl miliardy Euro (cca 165 miliard Kč). Je složené z kombinovaného snížení daní z příjmů pro fyzické osoby, obchodní společnosti a nakonec i snížení odvodů na zdravotní pojištění. V současné době konjunktury si to Rakousko může dovolit, zároveň se připravuje na zpomalující ekonomiku a slibuje si od toho posílení hospodářství a udržení zaměstnanosti.

Česká odpověď je typicky česká. Jakousi historickou regresí jsme dosáhli vrácení o 30 let nazpět, kdy všechna oficiální vyjádření byla vděčným zdrojem pro vtipy rádia Jerevan. Takže zatímco ekonomika dle ministryně financí Schillerové raketovým tempem roste (rozprava v PSP ČR 25. 4. 2019), dle údajů stejného ministerstva raketovým tempem naopak roste schodek plnění státního rozpočtu.

Co na to slovensko-český premiant a strůjce všehomíra Andrej Babiš? Zjevně věří spíše tomu druhému. Navrhuje založit nový investiční fond, do kterého by za dosud nejasných podmínek měly přispívat místní banky a který by měl nahradit sektorovou daň požadovanou ČSSD. Tedy jakési nové zdanění, které by se tak však nesmělo nazývat. Z fondu by se měly dotovat potřebné investice, jako např. nové školy a silnice. Je ostuda, že právě na investice není vláda schopná najít peníze v běžném rozpočtu a upíná se k jakémusi novému fondu. Sice to zní neuvěřitelně, ale ani za stále rostoucí ekonomiky vláda není schopná vyčlenit na investice alespoň nominálně tolik, co jiná vláda v krizovém roce 2010.

Ještě skandálnější je ale víra, že by jakýsi fond skutečně sloužil proklamovanému investičnímu účelu. Kdyby to Babiš myslel vážně, nemusela jeho vláda v rozpočtu rozpouštět 18 miliard z rezervního Fondu privatizace a mohla je rovnou použít či uschovat na plánované bohulibosti. To samozřejmě neučinila a celý fond zrušila kvůli vylepšení vlastních hospodářských výsledků. V rámci čarování s čísly tak březnový schodek sice byl jen minus 9 miliard, ale ten dubnový již minus 30. Bez privatizační injekce by rozpočet vykazoval podobný schodek plnění, jako za kulminace hospodářské krize v letech 2010-2012. Jak by se naplnil osud nového fondu, je zřejmé.

Do kategorie zpráv rádia Jerevan patří i další Babišovy teze, např. o vyrovnaném rozpočtu (zatím žádný z jeho dílny) nebo o snižování daní. V roce 2015 naopak zrušil již uzákoněné snížení DPH o procentní bod a „solidární“ sazbu daně z příjmu, které pravicová vláda v rámci rozpočtových úspor zvýšila pouze dočasně na dobu krize. V době konjunktury si sice Babiš vytvořil úžasný polštář, z něho ale nezbylo ani pírko.

Oproti rakouským reáliím je v českých podmínkách zdá se nedostižná i meta, že daně alespoň nebudou stoupat. Chystá se zvýšení spotřební daně, stejně jako zavedení daně digitální a již zmíněné obdoby daně sektorové.

A kupodivu se ve vzduchu rozplynuly i slibované příjmy díky zavedení elektronické evidence tržeb, EET. Vzpomínáte na kampaň, kolik nových nemocnic a domovů důchodců postavíme díky EET? Televizní spot na podporu EET byl v podstatě totožný jako kampaň za Brexit slibující totéž díky opuštění EU. Tedy od počátku spekulativní a klamný. Ministerstvo financí čas od času sice vystřelí nějaká čísla o domnělém přínosu, není však jasné podle jaké metodiky a tudíž jsou neověřitelná.

O Babišových schopnostech řízení státu vypovídají červená čísla státního rozpočtu stejně, jako stále černější čísla výsledovky Agrofertu. Jak je možné, že po vyžírcích a neschopech, kdy stát řídí konečně profíci a odborníci, navíc v době „raketově rostoucí ekonomiky“, se netěšíme přebytku, ale naopak raketově rostoucímu dluhu? Co na to Mára Prchal?