Motto: Timeo hominem unius libri. – Sv. Tomáš Akvinský – Boj se člověka, majícího jen jednu knihu.

 Ale ti vyvrhelové tvorstva jsou dnes spokojeni jen s rozhlasem a televisí.

Po uveřejnění korespondence Josefa Váchala s Jakubem Demlem (2007) a Bedřichem Benešem Buchlovanem (2009) následuje v nakladatelství Trigon vydání zatím největšího konvolutu Váchalových dopisů, které jsou adresovány Josefu Hodkovi (1888 – 1973). Jedná se celkem o 483 listů vzájemné korespondence.

V roce 1912 přišel mladý učitel s výtvarnými ambicemi k Váchalovi do Prahy, aby se u něj zdokonalil v technice dřevorytu: … obracím se na Vás s prosbou o přijetí za žáka. Rád bych totiž celé prázdniny tj. v červenci a v srpnu v Praze strávil a při té příležitosti něčemu vzácnému se naučil. Tak začíná celoživotní přátelství, které trvalo bezmála padesát sedm let.

Hodek nejprve působil jako učitel na různým místech Moravského Slovácka, později na Plzeňsku a od roku 1921 přímo v Plzni. V osobním kontaktu byli výtvarníci jen zřídka, a proto se korespondence stává důležitým pramenem poznání jejich života a díla, cenným dokumentem vzájemného vztahu, a také svědectvím své doby. Váchal, nemanželský syn Josefa Alše-Lyžce pocházejícího z rodiny Alšů, do které se narodil i slavný malíř Mikoláš, byl již známým a etablovaným malířem a grafikem, když k němu Hodek nastupuje do učení.

Milý Hodku pilný žáče,

nerejpej v Boršicích sráče!

Bohatá korespondence mezi „mistrem a jeho žákem“ se začíná odvíjet hned po Hodkově odjezdu. Dopisy bychom mohli rozdělit do dvou kategorií. Nejstarší jsou laděny převážně prakticky. Hodek se na Váchala obrací s prosbami o radu, jaká rýtka si má pořídit a kde je nechat brousit. Váchal mu posílá barvy, papír, zařizuje vytištění jeho tiskových matric, komentuje Hodkovy práce a pomáhá mu s jejich uplatněním, radí mu: Styl, vlastní řeč, nové vyjádření ať formou nebo myšlénkou, třebas vše bylo chudé, drsné a nelíbivé, tvoří vlastní podstatu umění. Hlavními tématy jsou však organizace účastí obou rytců na nejrůznějších výstavách a také obchodní záležitosti. Váchal prodává své grafické listy a autorské knihy nejen Hodkovi, ale také dalším zájemcům. Hodek takové obchody často zprostředkovává: Včera jsem Vám poslal chleba a 16 K. Těch 16 K je za ty obrázky, landšafty, nevím, jestli budete spokojen, když jsem Vám je prodal tak lacino. Koupil je totiž můj bratr a toho už z mé řeči trochu znáte, tož se jistě nedivíte! Od roku 1915, kdy Hodek nastupuje službu u 35. pěšího pluku v Plzni a poté odjíždí na jižní frontu, se v textech otevírá i pozadí první světové války. Přál bych Vám, jakož i slavné komisi přeji spatření monstra asketického, jménem Josef Váchal, ve dnech odvodních, nenajdou ve mně kvintlík sádla a naduřené břicho jako u tabetiků, strhané svalstvo a žlutá kůže s modrými fleky způsobí, že odkážou mně do 53. výzvy roku 1970. Váchal byl odveden v roce 1916 a stejně jako Hodek směřuje i on na italskou frontu. Po válce se oba přátelé začínají zabývat politikou, především pak „bolševismem“, ústředním tématem však stále zůstává umělecká tvorba. Z dopisů se dozvíme informace o Volném sdružení neodvislých výtvarných umělců (Volserunk), jejichž výstav se Váchal účastní, anebo o Trojrámu, společném edičním počinu Váchala, Hodka a moravského spisovatele a bibliofila Bedřicha M. Beneše.

Kykiriki, kikiryiky, pojď, umělče, do fabriky!

Barev více pro tebe není, nepřijdeš-li do školení!

Po ochladnutí vzájemného vztahu a několikaleté odmlce během druhé světové války se Váchal koncem čtyřicátých let pouští do psaní dlouhých mnohostránkových dopisů, jejichž obsahy se od předchozích zásadně liší. Tou dobou už nebydlí v Praze, ale po smrti své ženy Máši v roce 1923 se společně s novu partnerkou Annou Mackovou přestěhoval roku 1940 na její rodný statek v Studeňanech u Jičína. V dopisech Hodkovi líčí bizarní historky podobné těm, jaké zveřejnil ve svém Krvavém románu, zapisuje nejrůznější anekdoty, popisuje své eskapády se ženami, ať již skutečné nebo smyšlené. Korespondencí se prolíná Váchalovo přesvědčení o předurčenosti lidského života. Někdy však své úvahy dovádí až ad absurdum: Pevně že jsem přesvědčen o predestinaci všeho, v jakýsi osud, faktum a kismet. Že co se má stát, také se stane, když to má Nejvyšší Prozřetelnost naplánováno. ‚Já věřím,‘ tak jsem řekl se zanícenou tváří, ‚že je-li to předurčeno, dostanu vás některou na postel.‘ Víra v reinkarnaci lidské i zvířecí duše ho vede k vymýšlení příběhů, ve kterých sugestivně líčí životy, v nichž se již s Hodkem potkali, a popisuje podoby životů, ve kterých se ještě sejdou. Skládá pro něj Plzeňskou Illiádu, přebásňuje Havrana Allana Edgara Poea, a posílá mu i další literární texty, které však do souboru korespondence zařazeny nejsou.

I když oba umělce spojovalo pevné přátelství, jejich životní osudy otevírající se čtenáři byly zcela rozdílné. Hodek vedl rodinný život, vykonával své povolání a grafice se věnoval ve volném čase. Až od roku 1943, kdy odešel do penze, se mohl plně oddat výtvarné práci. Dosáhl určitého uznání a stal se předsedou pobočky Svazu výtvarných umělců v Plzni. Váchal se podruhé nikdy neoženil. Zůstal bezdětný. O to víc se věnoval výtvarnému umění, literatuře a svým psům. Život prožil jako umělec na volné noze se všemi klady i zápory, které tato volba přináší. K režimu měl značně odmítavý postoj: Oni – vědouce, že jsem starý paďour reakční – nechávají si mně na semeno, aby tato vzácná dnes jedovatá kytka ve vlasti nevyhynula a mohla jednou co odstrašující vzor býti ukazována. Poslední léta svého života trávil  prakticky osamocen a jen s minimem finančních prostředků.

Clarissime, allerhöchstdieselben illustrissime Proměn etc, generalissime opleskových stočků, höstverlieblichen maeccenaure et höchstselig Josef Hodek, čili po česku ty vole!

Své mladší dopisy Váchal koncipoval s určitým záměrem. Podle jeho vlastních slov byly odměnami za finanční výpomoc, kterou mu Hodek pravidelně posílal. Váchal se již grafické tvorbě věnoval jen sporadicky, a tak mu psaní nabízelo jiný ventil jeho tvůrčí energie. Dopisy již nejsou pouhým informačním pramenem, ale strhujícím a fascinujícím literárním textem. Postupně se z nich stala svébytná umělecká díla, ve kterých se projevuje Váchalův smysl pro humor, ironii, jeho záliba v lidových vyprávěních a také v textech českých majstrů pro bídný haléř píšících. Je těžké rozeznat, kdy autor čerpá ze skutečných událostí a kdy se jedná již o čistou fikci, umělcovo pábení, pomocí kterého baví své čtenáře. Avšak v jeho na první pohled veselých příbězích je všudypřítomná dualita dobra a zla, humoru a drsné životní reality. Řeší se v nich obecné otázky lidské existence.

Přínosem publikace je i skutečnost, že představuje Váchala jako umělce se svérázným jazykem. Váchal používá svoji vlastní archaizující mluvu, kterou napodobuje starší vývojové fáze českého jazyka. Využívá přitom pestrou lexikální zásobu. Vymýšlí vlastní slova a novotvary, využívá německé počeštělé výrazy jako rajz, landšaft, kunčaft, lédrdekl či štymunk. Ve výsledku jeho texty vyvolávají silný čtenářský zážitek.

Zveřejněním tohoto konvolutu dopisů nakladatelstvím Trigon umožnilo nahlédnout na Josefa Váchala a Josefa Hodka z nového úhlu pohledu. Jejich umělecké osobnosti tak dostávají daleko barvitější kontury. K plusům patří také nadčasovost korespondence řešící obecně lidská témata.

… když proměna kvačí zase, marno volat: zadrž, čase!, ležet budu muset ztuhlý, na vždy zavřen na dně truhly, neb vše jednou konec má, podle věčných reglama.

(Josef Váchal – Josef Hodek: Až do hrobu tmavýho: Vzájemná korespondence z let 1912–1969. K vydání připravila Hana Klínková. Pevná vazba, formát 195 x 265 mm, 862 stran. Trigon 2017. Běžná cena 770,- Kč, v Trigonu za 690 Kč. Knihu provází barevná příloha, ediční poznámky, komentovaný jmenný rejstřík a rejstříky děl obou výtvarných umělců.)

Úryvek z dopisu Josefa Váchala Josefu Hodkovi ze dne 8. 10. 1964

Nedávno oslovil mne zde jistý mladý traktorista a prosil mně o radu. Že se má ženit, jeho žena že má všech pět pé, že už byli oba na zdravotní prohlídce, všechno s rodiči že vyjednáno má, ale že by rád vyzkoušel povahu své nastávající, neb zná se s ní teprve as půl roku. Že by chtěl zvědět, jak se v budoucnu ku svému muži, jako ke němu, zachová. „Zoubek – což je traktorista, který odpykal si osmiletý žalář za zabití, ze žárlivosti, své ženy, mi poradil, abych se obrátil na vás, že jste takový psychiatr a znalec žen, jsa už hodně stár – a tak bych rád pomocí vás vyzkoušel charakter své ženy.“ Jářku, jak mám radit, když jí neznám? „Ale víte co? Zkusíme to s magií. Vy své nastávající předložíte otázku, a podle toho, kterak vám na ní odpoví, zjistíte hned, co je to za ženskou. Vy zkrátce oslovíte jí z ničeho nic klidným hlasem, jako by šlo o věc zcela obyčejnou, aniž by na její odpovědi vám záleželo. Jak se po vaší otázce zachová, hned poznáte, co je zač, jaký má temperament a mnoho-li jí na vás záleží. To je neomylné vyzpytování jejího nitra a účinek je ve všech případech zajištěn. Je to kouzelná formule, kterou k ní pronesete a ona v zápětí nitro své vám odhalí.“ Odmítnu honorář za svojí radu, formuli magickou jsem mu svěřil. On tedy jsa se svojí milenkou o samotě, tuto objal a láskyplným hlasem se jí otázal: „Nevíš, drahoušku, kde, jak a s kým bych ukojil svůj pohlavní pud?“ Ona prý se naň láskyplně podívala a šeptla: „Ale já – nechcu…“ Neboť byla Moravankou. Traktoristu to blažilo, neboť poznal, že má co dělat s dívkou něžnou a cudnou dosud. Tak se mi svěřil, jaký účinek zaklínadlo moje mělo. Jářku, to že ještě už ho ta nastávající choť nějaký čas zná, ale když to vysloví jinoch k dívence, kterou málo před tím jen viděl, tuť že účinek této věty je přímo překvapující, neb ta nevinná dosud slečně se zardí aneb přímo padne do mdlob, nejsouc na něco podobného připravena. Traktorista tedy vřele mi za radu poděkoval a neváhal s touto tajností druhům svým se svěřiti, načež ten jeden traktorista teprve dva měsíce ženatý, přijda k obědu domu, mírnix týrnix na ženu svoji spustil ono zaklínadlo. Chotina mladá, líbezně se naň usmála a řekla: „To víš, Vašku, že to máš doma. Pojď, chceš-li.“ Druhý traktorist, déle už ženatý, když se podobně vyjádřil, sklidil úšklebek ženy a poznámku: „To už jseš tak blbej, sprosťáku? Ty vtipy se nech!“ „Nu, a ten plezírovanej zde před námi, stržil za to zaklínadlo ránu pekáčem“.