Kdy poesie šláře zastínila tě záře?

Už od svých prvních chvil jako bych byl čímsi popotahován, tu pruzen, jindy učarován. Však co já o té době vím? Musím pomoci si rodinným svědectvím. Nakolik pravda to, či mytologie, to už dnes žádný nerozkryje. Jisté však je, že praví se, když dítě sotva desetiměsíční já byl, dost neduživý, mnoho však mléka pil, tak prachbídně jsem spal. Za jedné noci teta držela mě v náručí a málem vypad jsem jí z toho lásky sevření, neb ona nevěřícně naslouchala tomuto mluvení: měsíček svítí, tam! Vím já, co jímalo mě na té luně? Však doposud mě k měsíci a hvězdám, slovům, ženám a druhým cosi přitahuje a láká, i když pak pro mnohé bývám za čuráka.

Jak vidíš obecně napětí v poetickém rozpětí od českých akademismů k dialektologickým patafyzikismům: moravštině, valaštině, obecné češtině, šlonzáčtině, doudlebštině a lašštině? Na koho jsem zapomenul, nech promine – jemine! Má v systému jazyka být centrální rotyka, nebo systém amorfní, kde co jak chce libo zní?

Především myslím, že umění je řeč, a ať si Turek, beduín, Valach, Lotyš, či Řek, není tu klíčem jak moc pěkně, ale jak jsi dal zas na frak té běhně, své rodné řeči, kterou se všecko sakruje, kurví i léčí. Nemám strach, že zhyne pod neblahou péčí různých rodilých dialektů, hlavně, když budem umět ke rtu přiložit ještě lidského údělu malý šlem a řeknem to tak, jak to řeknem. Jen jedno musí býti jisté, že každá hláska má v takovém světě své místo jisté a všecko musí řečeno být právě tak, a co tam navíc je, to musí k čertu na frňák. Takže ať po hotentotsku, nebo akademicky, platí to jediné, co vždycky – buď to říct musíš, potom řvi, anebo si svým troškařením donekonečna vytírej jen švy, které ti zbyly mezi němotou a prázdnem, já budu rači parožím zaklesnutý v rozhovoru rázném.

Jak setkává se tvé kantorství s uměním básnickým v tom punktu, zda jsou v souzvuku, ovlivňují se vzájemně či jsou v kontrapunktu?

Myslím, že u psaní se často zapomíná, že je to seckurevská dřina. Že totiž, a v tom bývá potíž, když se nad textem nelopotíš, utíkají ti zbytečná a prázdná slova a opakuješ zas a znova, co jiný před tebou už stokrát lépe řek, nemyslím, abys na své básně s dějinami literatury rovnou klek, ale by člověk znal a věděl, jakýže Mácha, Zahradníček, Halas, Holan tady před ním běžel. Jinak by mohl taky jako z věže čučet na vycpané už ptáky, jak dovádí si mezi mraky napíchlí na drátky jak vykuchaná slova. A užíval by porád jen ta stejná slova, jako Láska, Krása, nebo, Bože, nedej! Umění. To je pak na veliké pocení dávat komus poučení, že tak lehké to s básněním není a že i v těch lejnech sakratých se skrývá nejen boží, ale i svatý štych. Tedy učení i umění jsou oboustranné, a dokud mě nevyperou odtamtud, tak to i u mne zůstane.

Věříš na básnické generace, anebo na umělecké degenerace?

Věřím, že to tak v žití je, že člověk se nějak formuje. Nevěřím ale na šediny úcty zdarma, to záleží též, jaká karma toho kterého obstupuje, a podle toho ať se posuzuje. Svatá je drzost mladých, jejich tah a břink, jen má-li to i svůj básnický cink. Často jsou to jen převařené omáčky už sto let jedené, a to mě tedy do úžasu nežene. A v generacích starších vidím zkušenost a sílu slova, která se jen v té české kotlině tak chová. Myslím, že máme svoji vlastní páteřní linku, v níž dominuje to, že chvililinku zpozorníme, než řeknem velká slova a s velkými písmeny s nimi začneme hned poletovat. To jinde hartusí se ostrými ještě než kolty pořádně se nabily. To mně je toto počkání si bližší, takže mě nevzrušuje, když mladí píší o revolucích a bojích za cokoli, věřím – šak ono je to přebolí a vrátí se k tomu, co v českém básnění je silné – vědomí, že jeden je ten, na kom záleží, žádné my, žádný Národ a Umění už vůbec ne. Že zkrátka poezie hlídá člověka celého, s výškami, krásami, i s varletem ovšem pižma kyselého.

Máš raděj, když se jaro vrací, anebo na jih když táhnou ptáci?

Celkem v každé roční době najdu cosyk sobě. Podzim mlhama a smrťou smrťoucí víc tlačí, jaro zase přivolává pičování ptačí, což o to, s obojím se dobře světem kráčí; však ve všem vidno, jak jsme jen unáhlení hráči, jacísi jako podavači, kteří si myslí, že mají k žití klíč a než ho vycídí a naleští je jejich život dávno pryč a zůstává už jenom rýč – na hrob, a nebo na základy, s čímž málokdy si víme rady. Nicméně pro život je, myslím, dostatečné pověření, když s druhým pořád pociťuješ být to chtění, a když procházíš se tím hemžením, nakonec jistíš, že s fialkou nebo v jinovatkovění, stejně se pořád sunem k pochopení, že krom účasti se světem a vším tím rozložením už moc věcí  ve vesmíru není. A pak zas přijde ranní kuropění, pivo se v bečce zaperlí a přeteče do tvého vyžíznění a zas si jako malý v ráji – v zapomnění, zas na chvíli nevíš, co dobré je a co není.

CO ČLOVĚK, KRÁVO NAHÁ

Jakub Chrobák

U BLUDNÝCH CEST

Ruce trčí před očima.

Skrz větve navrch řvou:

„Jsem na dně, chápeš: na dně!“

Dolů však skape

zbytek sakrisima.

A tence padá – chladně…

chladně.

VEČERY KRÁSNÉ VEČERY SINÉ,

BYL JSEM KDYS MLÁD A VŠECHNO BYLO JINÉ!

Tak naléhavě

Padá světlo hvězdné báně

Tak pomalu

Si přinad zemí kleká kraj

Tak nezvykle

Jak zalomené v letu káně

Tak zbytečně

Jak marný lidstva ráj

CO ČLOVĚK, KRÁVO NAHÁ… BŮH

I když myslím, milý Bože,

že ti občas mrdá v hlavě,

lhal bych, kdybych zapíral že

zalykám se ve Tvé slávě.

NEVEZMEŠ SLOVA…

Starý pan Hrňa

v hospodě na rohu

modlí se němě:

ze rtů mu padá Zdrávas,

oči zabořené k červenému vínu.

Čí ale, čípak smývá vinu?

(ze sbírky Jak prázdné kolo, po ráfku)