Po zádušní mši za Jana Koblasu v kostele Nejsvětějšího Salvátora následuje promítání filmů dokumentaristy Pavla Štingla o Janu Koblasovi s úvodním slovem Mahuleny Nešlehové v sakristii kostela. Od 20:30 pak bude setkání přátel v Literární kavárně Řetězová.

 

Novotný byl náš člověk

Rozhovor s Janem Koblasou

 

Odkud pocházíte?

Narodil jsem se 1932 v Táboře, v dědečkově domě přímo na Lužnici, dole u mostu, kde měl dědeček pekařství. Otec byl hudebník, hrál na všechny možné nástroje a v době, kdy jsem se narodil, byl už veliký jazzman — podle maminky prý první slova, která jsem uměl, nebyla máma, táta, ale trubka a saxofon. V Táboře hráli s Traxlerem, u nás doma zkoušeli, táta dával i hodiny, takže barák byl pořád plný muziky. Máma tendovala ke psaní, ale na malém městě to nebylo jednoduché, takže se vyučila dentistou.

Za války otce sebrali a odvedli ho do severního Pruska, do jakéhosi osiřelého ansámblu, jehož němečtí hráči museli odejít do války a místo nich byly dosazeny nečisté živly, takže tam nahnali Belgičany, Francouze, byla tam taková mezinárodní parta. Otec tam byl od roku 1943 až do konce války, kdy je z tohohle divadelního příkopu vyhnali kopat zákopy k Memelu. Když se otec vrátil, uvažoval, co dál. Měl nabídky všude po Evropě, do Lyonu, do Bruselu od těch spoluhráčů, s kterými se seznámil v Německu, ale máma nechtěla. Nakonec tedy přijal nabídku od kapelníka Bártla do Teplic, že se tam bude zakládat nové české divadlo. Takže jsme se hned v červnu 1945 vydali za novým dobrodružstvím.

Matka začala být velice činná v politice, konečně se dostala k psaní do novin, psala do Svobodného slova a v rozhlase měla kulturní rubriku. Otec hrál v divadelním symfonickém orchestru a začal tam učit na konservatoři.

Jaká atmosféra vládla v poválečných Teplicích?

Divná, město bylo napůl vylidněné, přičemž tam za války nespadla jediná bomba a město zůstalo zachované, všechno bylo v pořádku. Zdevastovat se ho podařilo až komunistům, kteří celou jeho strukturu naprosto zničili.

Byli tam ještě nějací čeští Němci?

V té době tam byla ještě spousta místních Němců. Ze začátku museli nosit bílé pásky, kterou dostala i socha Mozarta – takováhle idiocie! Z opuštěných německých bytů se vyhazovaly ven knížky na hromady, mnoho se devastovalo — nahrnula se tam také spousta všelijakých živlů.

Matka byla u národních socialistů.

Ano a velmi aktivní, což se pak samozřejmě odrazilo po únoru 1948, kdy nám obrátili byt vzhůru nohama, od sklepa až na půdu. Máma musela okamžitě pryč z rozhlasu, nesměla psát do novin, dlouho byla bez zaměstnání. Takže naši uvažovali, že bychom šli do Prahy, kde bychom se mohli víc schovat. Táta udělal konkurs do Divadla 5. května, ale nesehnali jsme v Praze byt, takže jsme zůstali v Teplicích.

Co se dělo po únoru 48?

Ve vzduchu bylo neustále podivné napětí. Lidé se ztráceli a nikdo nevěděl, kde jsou, jestli jsou zavření nebo odešli za hranice. Členové divadla dostali celou jednu ulici, kam se měli nastěhovat. Bydlel tam i ředitel Šeřínský, jeho žena byla herečka. To bylo už na jaře 1948, najednou do naší ulice v noci najela auta a reflektory jim svítili do oken a se svítáním zase odjeli. A další noc se to opakovalo a třetí zase, a když už křičeli hrůzou, tak je najednou odvedli — v domě nechali jen děti s babičkou. Dostali patnáct let a úplně za nic. Pak je zase po letech rehabilitovali, ale už měli do smrti zničený život.

Já byl skaut, nejdřív katolický, a ten byl první, který zavřeli. Kněze, který ho vedl, zavřeli taky na patnáct let.

Jak se jmenoval?

Jelínek, skončil někde v lágru na severu. Pak jsem byl krátce ještě v obyčejném skautu a skautský vedoucí dopadl zrovna tak. Najednou člověk žil v situaci, kdy si musel dávat pozor na každé slovo — do každé třídy nám dali kádry.

Obnovila se protektorátní atmosféra? V čem to bylo jiné?

Z části ano. Jiné to bylo v tom, že tohle byli vlastní lidi a bylo jich bezpočet, i když za protektorátu to také byli často vlastní lidi, vlajkaři a různí kolaboranti. V Táboře měli krám na hlavní ulici a my a jejich děti jsme dělali války. V té době jsem si psal už deník a v zápiscích z roku asi 1943 mám plánek bojiště proti Hlinákovcům.

To byla rodina těch vlajkařů.

Ano, a to šlo natvrdo, šutrama.

Byli to takoví ti snaživci nebo opravdu škodili?

To byli kolaboranti, kteří natvrdo udávali. Po válce tři z nich pověsili, na náměstí vedle našeho gymnásia udělali šibenici.

Byl jsem se tam podívat?

Byl.

Válku jste ovšem zažil jako kluk.

Jistě, znali jsme všechny typy letadel, sbírali jsme granáty, bylo v tom pro nás hodně dobrodružství, ale po únoru 48 už člověk vnímal, o co jde, a to bylo příšerný. Nikdo nevěděl dne a hodiny, kdo další je na řadě. Ta atmosféra strachu byla úděsná.

Sledovali jste třeba proces s Horákovou?

Jistě, to bylo úděsné tyhlety šouprocesy. Nejdříve lidé mizeli a pak začaly procesy. Zprvu si to vyřizovali mezi sebou, a pak přišla vlna, kde skončili lidé, kteří s tím neměli nic společného. Vládla absolutní nejistota, nikdo jim neviděl do karet, kdo za tím je a co vlastně sleduje. Všechno bylo zahaleno do takové bílé mlhy, do tajemství, které člověk začal prohlížet až později. Asi po deseti letech jsme měli abiturientský večírek a po několika pivech za mnou přišel spolužák a povídá, člověče, my se pro tebe snažíme dělat všechno nejlepší, a ty nám to tak kazíš. A vylezlo z něj, že spolupracuje s kontrarozvědkou, a pak přišel podobně ještě jeden a nakonec třetí — asi z dvaceti lidí, co tam bylo. Mně se udělalo tak špatně, že jsem musel jít pryč, skoro slepej bolestí hlavy. A oni mně ještě vykládali, jak se k tomu dostali, ten první zpronevěřil nějaké peníze…

Takže ne z ideových pohnutek…

Ne, vůbec ne — ti druzí dva to bylo čistě za prachy.

A co učitelé?

Byla tam jedna taková bolševická svině, ale jinak to byli předúnoroví učitelé, kteří znali mámu z národně socialistické strany. Jiné to bylo, když jsem pak na poslední dva roky přešel na pedagogické gymnasium, že tam bude víc umění a hudby, ale to jsem si dal, protože to byla taková základna pro novou kulturu, kam nahnali čerstvé absolventy z university ve svazáckém se šátkem na krku, takže to byla katastrofa. Na druhé straně tam byl ale učitel Švarc, žák Lidického, který mi naopak zase pomáhal a dostával mne z rejže.

Tam jste odmaturoval?

Ano, ale nebylo to vůbec jednoduché. Na jaře mně oznámili, že mě nepustí k maturitě, a na vysokou školu, že mám zapomenout. Nakonec jsem ale maturitu směl udělat a po maturitním večírku v sobotu na plovárně jsem se dozvěděl, že v pondělí jsou v Praze zkoušky na Akademii. Tak jsem se sebral a jel do Prahy. Neměl jsem ovšem žádné doporučení a na sekretariátu jsem je musel přesvědčit, že mé papíry teprve dorazí, že jsem právě odmaturoval. Jenže oni se posléze informovali, co jsem zač, a skončilo to pohovory, které byly úplně otřesné, to byl rok 1952. Propírali mě, že je podivný, že nemám žádnou výtvarnou školu, a přitom jsem udělal zkoušky nejlépe, a že jedině z toho důvodu mě nevyhodí — dají mně prý vědět o prázdninách. Pro jistotu jsem si hledal místo u táty v divadle, abych nemusel do výroby, ale nakonec mě vzali.

Akademie léta Páně 1952 — co to bylo za instituci?

To bylo ještě za Josefa Vissarionoviče, a to tedy bylo dílo.

Ďáblovo…

Skoro. Do prvního ročníku mě dali k Laudovi. Profesoři byli všechno pánové, kteří se museli za války všelijak prokličkovat, někteří už začínali za Rakouska, takže museli za život udělat několik přemetů a jeden jako druhý, to byli takoví oportunisti, že se z toho člověku až dělalo špatně — s nimi se nedalo hovořit, ale vůbec o ničem.

Přesvědčený komunista tam nebyl ani jeden?

Nedovedu si představit, že by někdo z nich byl přesvědčený komunista, protože Lauda sám, jak vyšlo najevo, dostal malý dekret a na škole dělal dusno, protože potřeboval dostat alespoň zasloužilého umělce nebo laureáta státní ceny, protože mu šlo tak trochu o kejhák.

Dostal laureáta?

Laureáta dostal, protože si ho vysloužil. Zavedl tam tvrdý teror, studenti museli dělat dvoumetrový, třímetrový slévače, horníky atd.

A co Španiel?

Ten se taky držel zpátky, tam se opravdu nedalo s nikým z nich ani promluvit.

Ani se spolužáky?

Se spolužáky v podstatě taky, protože většina z nich na tom nějak spolupracovala — byli spokojeni, když dostávali ty úkoly, když mohli ty faldy nařezat, takhle a takhle. Nejkrásnější faldy se dělaly u Pokorného. Já byl pak u Španiela, což byl v tý době už starý pán, takže tam jsem měl klid, i když taky udělal Stalinův portrét. Oportunismus tam byl zakořeněný.

Tam byli svazáci, kteří chodili do školy v rajtkách, vysokých botách a v modré košili, a tam se nemohlo říkat vůbec nic. Já jsem hrál s jazzovou kapelou. V té době byl povolen jenom odzemek nebo folklór a o tom, že jezdím do Teplic hrát na čaje a na večery, jsem nesměl ani pípnout. Ale oni to věděli. U Španiela jsme měli takovou soudružku, která chodila na sekretariát partaje, kde jim všechno převypravovala, co si tam povídáme. My jsme samozřejmě věděli, že to dělá, a tak jsme před ní říkali hrozný hovadiny. Na sekretariátě jí pak vždycky vynadali, co to nosí za zprávy a ona šla vždycky plakat na záchod.

Cha cha cha.

Cha cha cha, soudružka Moudrá, dej jí pánbů nebe, ale byli tam také vyložení zločinci, jako nějaký Kolumek — to byli sekerníci první třídy, kteří byli všudypřítomní. Na kameničinu jsme měli jakéhosi Nikla, to jsme sekali dole ve Stromovce, a on tam měl takový koutek, kde seděl a poslouchal a zase s tím chodil nahoru. Jeho osud šel dál tím směrem, že když se stavěl Stalinův pomník, dělal tam hrdého šéfa, který měl pod sebou přes padesát sochařů. V ateliéru měl reliéf Návštěva u Stalina, kde všichni, Gottwald atd., stáli úplně blbě, štau a podávali si ruce.

Zemřel Stalin a Gottwald a Lauda přišel s ohromnou myšlenkou, že studenti budou dělat práce na téma ze života Klementa Gottwalda, a tak vznikaly sochy, zcela nesmyslné, třeba Klement Gottwald stojí pod lampu a čte knihu, Klement Gottwald u ponku, Klement Gottwald hovoří nad hroby zastřelených stávkujících horníků atd.

Co jste dělal vy?

Já jsem náhle onemocněl a Španiel, u toho to šlo být nemocný.

A Nepraš si udělal svého Gottwalda?

Ten dělal právě ten Osek, jak Kléma hovoří nad rakvema.

S kým jste tam ještě chodil?

V mém ročníku byl jen Karel Nepraš, ostatní byli všechno chlapci z Moravy, a to byli kovaní soudruzi. Na malířství byl ještě Béda Dlouhý, ale to byl taky takový malý zázrak v širokém okolí. No a ještě Pištěk tam byl. V té době dávali na vysoké školy také soudruhy z provozu, takže my jsme tam měli jako pátého nějakého Bartoše, což byl hodný kluk, snad to byl tiskař a miloval sochařství. Ten byl neškodný. Snad.

Jak mu šla sochařina?

Byl na všechno, jen na dělání soch byl trošku nešika. Takže to byla atmosféra Akademie, která šla celých těch pět let. Když zemřel Gottwald, museli jsme namašírovat na Letenskou pláň, kde šel smuteční průvod s rakví a s těma medailema, to bylo monstrózní. A hned potom nastoupil další mameluk, Zápotecký, což byl takový strejda, který miloval umění a chodil se jednou za rok dívat do Akademie, protože byl taky umělec, spisovatel. To byla spíš už fraška, myslím jeho osobně — na věci to nic neměnilo, Kopecký a tihleti chlapci byli všude okolo.

Jak jste Akademii dokončil?

Já jsem tím tak proplouval a v 5. ročníku se najednou rozhodlo, že se studium prodlouží o rok, a já, po pěti letech tohoto moru, jsem už skutečně nemohl a navíc mě ještě chtěli vyhodit. Dělal jsem u Pokorného, u kterého jsem končil, když umřel Španiel, takový obyčejný ženský akt, jedné servírky od vedle, a i když se mu to moc nelíbilo, nakonec to připustil. Najednou koncem dubna přišla kontrola, jak daleko jsme se státnicema, a při té se Lauda presentoval jako šílenec. Křičel na mě — Koblasa tady dělá takovéhle prasečiny, toho bych se nedotkl ani v gumových rukavicích!

Oni mě navíc podezřívali z modernismu a Lauda slyšel někde slovo manzú, což bylo jméno italského sochaře, a křičel: Tohleto manzú se tady dělat nebude! Ty chceš Karlíkovi zničit školu!

Myslel Karla Pokorného, který na státnice nepřišel, protože se bál, aby nebyl nějaký průšvih, a věděl, že s tímhle bude. Já jsem pěkně zezelenal, protože to bylo v dubnu, těsně před koncem školy. Tak jsem šel za Pokorným a povídám mu, pane profesore, vy jistě víte, co se tady přihodilo. A on, já jsem nemohl přijít, já byl u zubaře.

Cha cha cha.

Jo, cha cha cha! No jo, povídám, to je hezký, ale co mám teď dělat! A on, pane Koblasa, co já bych vám poradil, my máme od Prašné brány příkaz dělat socialistický realismus a vy mi uděláte nahou ženskou! To nejde, vy mi děláte těžkej život, a dodal — udělejte si, co chcete, ale hlavně neprovokujte, ať s tím nemáme potíže. Co mám tedy udělat? ptal jsem se a říkám — tak já udělám nějaký portrét. A on, něco, co projde, to je úplně jedno, hlavně, ať nejsou problémy. Tak jsem odtamtud vypad a udělal jsem tři portréty.

Ženský akt — to bylo v 50. letech zakázaný?

To nebylo ideové, tedy ne dovolené.

To musel být rébus, co dělat, aby člověk nenarazil.

To ano. Kvůli tomuhle aktu tam chodili lidi z ÚV KSČ se na to dívat — zakázali to odlít, tak to museli rozbalovat. Teď je to sranda, ale bylo jasný, že jde o hodně, že mě trest nemine. A to už jsem měl za sebou první výslech, a tam jsem pochopil, o co jde, což jsem vlastně do té doby netušil.

To bylo v Bartolomějské?

Ne, byl jsem už v Praze, ale obsílku jsem dostal do Teplic, že se mám dostavit tam a tam. Já tam přijdu a bylo to jako z karikatury, tady židle, tam křesílko, za židlí okno, a teď ten fízl, tak kde bychom začali, počkejte… co byste mi vlastně řek? Já na to, vy jste mě sem předvolali. A on, tak víte, kde začneme? Vysvětlete mi, proč jste řekl, když jste byli v roce 1948 se školou na pochodovém cvičení v Krušných horách, kde jste měli hledat americké parašutisty, a vy jste řekl — ty by vítali lidi s kyticema. Proč jste to řekl? Já, to byl žert, a on, počkejte, to ne, o tom se nežertuje, nepřítel je všude.

Já si pochopitelně říkal, že když ví tohleto, z té doby… A potom to valil jedno za druhým, bez papíru, byl perfektně připravený, narazil támhle, tuhle a člověk vůbec nevěděl, kam míří.

Po čtyřech hodinách jsem vylezl úplně zničený, dokonce jsem si na chvíli přestal psát deník, abych neudával sám sebe. Teď jsem nevěděl, kam to celé půjde, protože co mi tam říkal, tak to bylo všechno na zavření.

To bylo podruhý. Poprvé mě přišli navštívit ve třiapadesátým, to jsem bydlel na Klamovce. V půl šesté ráno najednou zvonek, pět jich bylo, tři v takových těch dlouhých černých gumácích s červenou páskou a s puškami, a dva v civilu, a co jste, soudruhu, oslavoval, vy jste to věděl! To bylo den po měnové reformě.

Posloucháte Londýn! Já, nemám rádio. A teď to začalo, hajzle, přes hubu, a pažbou po mně, já byl ve spodkách, tak jsem upadl vedle postele. To bylo prvně, pak se nestalo dlouho nic a pak přislo tohleto.

Scházeli jste se po škole, s kým jste se v té době kamarádil?

Scházel jsem se hlavně s Karlem Neprašem, s Bédou Dlouhým, potom také s Komorousem, to byli posléze Šmidrové. První akci jsme dělali v roce 1954. V té době přišli soudruzi se skvělou myšlenkou, že studenti vysokých škol si budou vojnu odbývat průběžně vedle studia, čímž zpevní naši ideologickou hodnotu. Takže jsme se museli každý pondělí v šest hodin ráno dostavit na konečnou do Kobylis nebo na Bílou horu, a tam s náma mlátili o zem a pochodovali jsme, no bylo to strašný — byli jsme tam celý den až do odpoledne. Oni ale dali dohromady všechny umělecké školy, takže na tom pochoďáku jsme se seznámili s muzikanty, s divadelníky, s filmaři, za mnou sedával Forman, vedle Komorous atd., a v těch pausách, kdy se smělo kouřit, jsme se vzájemně očuchávali…

Tak vznikla první malmuzherciáda, která proběhla na Vinohradech, myslím, že to bylo u „unitářů“. Tou dobou vyšel velký sovětský článek o formalismu v umění a my jsme se rozhodli, že uděláme výstavu formalisu, udělali jsme k tomu spoustu obrazů a muzikanti složili jakousi perzifláž Eine kleine Dadamuzik. Byla to taková akce na hranici, která začínala fanfárama formalismu — Bedřich Dlouhý, Nepraš, Komorous, já, Pištěk, Láďa Placatka. To byla první akce, a potom vznikl tzv. Pánský klub — Nepraš, Dlouhý, Komorous a já, kdy jsme se scházeli a pořád všechno toto diskutovali, ačkoli jsme věděli, že jsme v hrozné bryndě. Konaly se tou dobou třeba výstavy sovětského umění a vidět takovou výstavu na Jízdárně, Gerasimovy obrazy a podobně, to byla absolutní deprese. Vy jste tam stál a měl jste v hlavě něco úplně jiného — svět přece vypadal úplně jinak a my si říkali, co s tím, jak dál, jak se z toho dostat?

Jak vůbec šlo pracovat s realitou, která byla šílená?

Právě Šmidrové tomu pořád dávali nějak zabrat, protože jsme se s tím pochopitelně museli vyrovnat. Věděli jsme, jak je to absurdní a samozřejmě dadaismus byla taková první základna, na které jsme se mohli sejít — absurdita dadaismu nám dopomohla k našim nekonečným schůzím a k našim absurdním pokusům o divadlo, psaní literatury a skládání. To byla doba, kdy strana zakazovala i dechovou hudbu, jako jihočeské Mugrauery, kteří prý byli příliš lidoví.

Komunisti zakazovali i dechovku?!

Ano, tuhletu kapelu, to byla taková stará klasická dechovka, zakázali a když jsme to zjistili, tak jsme si řekli — koupíme si trumpety a budeme hrát jejich skladby. Pak se na to nabalilo spousta jiných věcí, s pomocí nichž jsme si vyvažovali svou existenci tady. Vytvořili jsme si kolem sebe prostor na to své, takže tohle byl takový očistný vítr z té dechovky.

Takže u počátků undergroundu stále dechovka.

Svým způsobem. Byli jsme velice populární a jeden čas jsme hráli ve dne v noci. Nemyslím dechovku hradní stráže, nebo nějaké národní pochody, ale takovéto espa espa, co má člověk v krvi.

Bavili jste se o politice?

Co jsme si měli říkat, že je pan prezident blbec? To věděl každý. Ale když nám pak brali Novotného, tak jsme byli smutní, protože Novotný byl extrablb a my vždy čekávali na novoroční projev, kdy ho četl, prokoktával se jím, pak se najednou utrhl, zvednul oči a začal promlouvat, třeba: A zemědělci! … Zemědělci si stěžují! … Ale vždycky bylo jaro! Léto! Podzim! Zima! … A s tím se musí počítat!

Novotný byl vlastně hlava Šmidrů.

No jistě, nebo: Říkáte, soudruzi, že není maso, ale dřív jsme všichni pěstovali králíky! Cha cha cha, to byl náš člověk a oni z něj měli strach, protože jakmile zvednul oči a začal, tak se mohlo přihodit cokoli.

Kde jste se scházeli?

V ulici 28. října byla taková moravská vinárna v podzemí, kde byl bezvadný vrchní, který nás toleroval — mohli jsme tam rokovat a neudělat žádnou útratu.

Druhá akce byla na Střeleckém ostrově, který jsme si přes ČSM pronajali. To už mělo vážnější charakter. Ukazovali jsme tam věci, který jsme dělali za školou. Seznámil jsem se tam s Kolářem a touhletou partou. Kolář si tam ode mne koupil sochu, což mne moc potěšilo. Hráli tam muzikanti, Komorous, Kostohryz, Dašek, Fišer, vystavovaly se věci, to byl Dlouhý, Nepraš, Merkl, Vožniak, já, vystupovali tam herci, Kačer, Divíšková, četli se tam věci Kuběny, Tobolové, taky moje, Havla, který to zahajoval a nestalo se zaplaťpánbů nic, třebaže o tom referovala Svobodná Evropa.

To byl který rok?

To bylo v roce 1957.

Nikdo nešel kvůli tomu na výslech?

Nikdo nešel na výslech, ale potom se množily zprávy, že se událo to a to, přicházela nejrůznější varování a další vernisáž se potom už nekonala — v roce 1958 a 1959 to bylo najednou zase životu nebezpečný.

Jaká byla atmosféra v 50. letech v Praze?

Šedo, to bylo šedé, pusté město.

A po kulturní stránce?

Co šlo, byla hudba, ale zase jenom něco — například Janáček nebo Stravinský se nesměli hrát, ani nic současného. Zakázaný byl třeba i Čapek, který musel nejdříve vyjít v Sovětském svazu, a pak ho povolili i u nás. To bylo neuvěřitelné. V knihovnách nebyly knihy, chodil sem jediný západní časopis, Grafis, do UMPRUMU, kde byly anonce výstav, a to byly jediné zmínky, z kterých jsme si mohli dělat obrázek, co se asi tak děje venku, přičemž ty reprodukce byly veliké jako poštovní známky. Takže tam byl Tapiese nebo Fontana 3 x 4 centimetry.

Jak jste to měli s tzv. příživnictvím, nehonili vás kvůli razítku o zaměstnání v občance policie?

Já měl tu výhodu, že jsem měl diplom z Akademie, a to byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem to vydržel a školu dodělal. S glejtem, že jsem umělec, jsem měl krytá záda, takže na mě se to nevztahovalo, ale třeba na Medka, který školu nedokončil, ano. Dělal sice, že je muž v domácnosti, ale pronásledovali ho pořád. Takže na to byla škola dobrá.

Ale koncem 50. let už to opravdu nešlo. Táta říkal, bude ti pomalu třicet a pořád seš doma, kdybys dělal muziku, mohls cestovat. To už byla taková deprese a najednou jsem dostal v 29 letech povolání na vojnu. Byl jsem odvelen na Libavu, kam narukovali kluci, kteří měli za sebou kriminál, a pak ještě pár takových polopolitických, jako jsem byl já. Koukal jsem, abych se odtamtud dostal do nemocnice, a tam mi škola byla dobrá taky v tom, že jsem mohl kreslit portréty doktorů a jejich přítelkyň podle fotek, čímž jsem se z vojny dostal.

Vykreslil jste se z vojny?

Přesně tak, po čtyřech měsících, které byly opravdu hodně tvrdé.

Kdy se to začalo měnit?

Tady se pořád hovoří o roce 1958 jako o roce zlomovém, ale to není tak. Samozřejmě to podhoubí už tady existovalo. Od roku 1957 byly v Besedě literární večery, kde se četl Hrabal,  Linhartová, Škvorecký se najednou vytáhl, takové menší věci. To byly záležitosti, které se jakoby tolerovaly — ono se nikdy neřeklo, že tohle se smí nebo nesmí. Něco bylo tolerované, druhý den uhodil hrom a byl konec. A paralelně k tomu odváděli lidi k výslechu — tohle oni uměli, jak otravovat lidi, na to byli mistři. Člověk nemohl jít do hospody, nikam, aby nebyl odposlouchávaný. Štěnice byly všude. Vždycky si jednoho vzali k výslechu, a teď na vás vytáhli, co jste si včera povídali, ve třech. Já byl večer předtím s Medkem a s Veselým, a teď, kdo to byl, který z nás… Nakonec jsem už začal podezírat sám sebe — oni už měli tyhlety odposlouchávadla, což jsme nevěděli.

Ještě v roce 1961 udělali v Praze zátah, při kterém zavřeli sběratele umění, Borovičku, Čeřovského a ještě další. Zabavili jim sbírky a je poslali na Bory s tím, že prý kšeftovali s uměním. Obrazy vystavili v Mikulandské ulici a udělali k nim ceny, třeba Istler za 40 korun, Černý, takhle velký, za dvě stovky, což mělo ukázat, jakou to má podle nich hodnotu… Ovšem nikdo si to nesměl koupit. Pak udělali „aukci“, kam ovšem směli jen vnitráci — Istler chtěl koupit své vlastní věci zpět, ale to mu nedovolili. Předtím tam přišel Kotalík a vybral, co se dalo do museí. Dodnes jsou s vrácením těchto věcí potíže.

Kdy přišla změna pro vás osobně?

Pro mě se to začalo měnit až v roce 1963. Vlastně to začalo tím, že jsem se dostal z vojny. Skutečnost, že jsem porazil Varšavský pakt, mě psychicky posílila, a rozhodl jsem se, že prosadíme výstavu v Teplicích — Medek a já, a dělali jsme proto všechny možné kličky. Do toho přišel dopis od Kuběny z Brna ohledně Jedovnice, a pak to šlo jedno za druhým, začali jsme dostávat zakázky, třeba od Čs. aerolinií — ten socialistický design na letišti jim nějak neštimoval, takže nás vzali jako jakési alibi.

Co znamenalo na konci toho stalinského období najednou dělat oltář pro kostel…

To bylo pochopitelně do té doby absolutně nemyslitelné a ono jim taky chvíli trvalo, než jim to došlo — taky díky tomu, že to bylo daleko od Prahy, kde jsme byli underground, zatímco v Brně jsme byli představeni jako dva páni umělci z Prahy. A pan farář Vavříček byl svatý člověk. My jsme udělali návrhy a on to nechal odsouhlasit farností. V 63. roce jsme realisaci představili a obec to přijala za vlastní. Teď už si toho ovšem všimla partaj a rozhodli se, že to zatrhnou. Jako záminku si vzali, že to prý uráží náboženské cítění tamní církevní obce. Udělali po vsi anketu, což byla od nich úplná blbost, protože se všichni — od babiček až po pionýry — vyslovili, že to je jejich oltář. Když se tahle cesta nepovedla, zkusili to přes umění — že oltář není hodnotný po umělecké stránce. Zavolali na ÚV a Kotalík, který byl šéfem expertů, si vzal k sobě sochaře Makovského a spolu jeli do Jedovnice odstranit tenhleten oltář. A to já mám od Makovského, kterého jsem pár let nato viděl, a on mi řekl: Já jsem vešel do toho kostela, a když jsem to viděl, tak mě to tak vzalo, že jsem si klekl na kolena a pomodlil se. Tím byla tahleta záležitost vyřízena, nechali to potom už být a slouží to dodnes.

Zázrak.

Zázrak.

Jak to potom bylo v druhé polovině 60. let?

Postupně se mohlo pak už všechno, i když ještě v roce 1964 jsme dělali výstavu D ve Voršilské, kterou nám několikrát zakázali a katalog musel do stoupy, ale nakonec se přece jen uskutečnila. Rok po Teplicích jsem měl mít výstavu v Mladé Boleslavi, ale to bylo moc blízko Prahy, takže to taky zakázali a vyhodili odtamtud ředitele, který výstavu povolil. V roce 1966 jsem pak už směl vystavovat i v Praze.

S kým jste se tehdy přátelil?

Pořád s Medkem, a taky s Piesenem, Komorousem, Kuběnou, Havlem, Veselým, Valentou, Topolem, Linhartovou — taková malá parta jsme byli.

Jak jste se dívali na Pražské jaro?

Já to viděl dost skepticky a měl jsem s tím mezi přáteli dost potíže, protože řada z nich byla naladěna k neobyčejnému, až fanatickému optimismu. Já měl státnici z marxismu-leninismu, četl jsem Stalinovy spisy a věděl jsem o tom své, což mohl pochopitelně vědět každý. Mein Kampf ale také nikdo nečetl a když četl, tak tomu nevěnoval pozornost nebo tomu nevěřil, že to Hitler s Židy nemyslí dobře. Já jsem v životě od komunistů neočekával to nejmenší dobrý a představa, že si najednou nasadí lidskou tvář — to samo o sobě byla absurdita. Já byl otrávený, protože my jsme měli až od roku 1967 takový svůj prostor, mohli jsme vystavovat venku, divadla hrála atd., a teď najednou se na to přilepili bolševici a začali říkat, že oni jsou také prima. Dubček se usmíval, ale já od něj neslyšel jediné rozumné slovo.

Takže jsem tomu nevěřil a můžu říct, že jsem se přel s kdekým — i s Honzou Třískou, i s Havlem, kteří všichni říkali, že se musí s nima mluvit atd. Ale o čem s nimi diskutovat?

Koncem března jsem pak odjížděl, napřed do Švýcarska a potom do Kielu, takže jsem tu poslední část sledoval zvenčí.

Překvapil vás 21. srpen?

Překvapil… Člověk si představuje vždycky všechno možný, ale že udělají zrovna takovouhle sviňárnu, to člověk netušil, že to vezmou hákem, celý. Já byl zrovna v Itálii, kde jsme chytili nějakou rusko-českou stanici, která pořád dokola opakovala, že 40 000 intelektuálů dělalo v Československu kontrarevoluci, a ty tedy vyhubíme a dáme si na to čas. Říkal jsem si, že nevím, jaké číslo mám, ale že do těch čtyřiceti tisíc se bezpečně vejdu. Takže jsme zůstali venku, naprosto nepřipravení. Teď ovšem co dělat — lékař se chytne, ale sochař, který dělá něco po svém a táhne mu na čtyřicítku?

Takže to vypadalo bídně. Vydržel jsem v Itálii rok a pak jsme se rozhodli, že půjdeme do Ameriky nebo do Kanady. Ale dostal jsem nabídku učit dva semestry v Německu, což byl najednou chomout školy a učení v řeči, kterou v podstatě neznáte, a žáci jsou tam jiní. Když už na škole jsou, tak chtějí svého profesora k použití, pořád někdo otevírá dveře a má problém, který s ním musíte probrat. Takže to bylo rozhodování. Chtěl jsem toho po těch dvou semestrech nechat a jet za vodu, jenomže mezitím už byly všechny kvóty z Čech dávno vybrané.

Takže jste zůstal na škole v Německu. Jak to tam vypadalo?

Konec 60. a začátek 70. let vládl v západní Evropě naprostý chaos. Každý intelektuál a polointelektuál byl levičák. Já tam přijel a s nikým jsem si nemohl opět povídat, protože všichni mi říkali, ty tomu nerozumíš, ty jsi byl příliš u toho, nemáš odstup.

Na škole byla pochopitelně stávka. Schůzovalo se a padaly tam požadavky, že školu si budou studenti dělat sami, že chtějí, aby se zaprvé učila sociologie, pak politologie, základy marxismu. Vymlouvat jim to nešlo. To byly bouřlivé debaty do noci a v té době se kouřil hašiš, takže tam bylo vždycky zahuleno jako v opiovém doupěti. A teď ty pitomosti, co říkali. Profesoři tam měli být jen jako takové alibi, když by něco potřebovali, tak jsem si říkal, to je pěkný nadělení. Ale naštěstí se mi od začátku podařilo získat několik studentů, které jsem vedl k práci a dodnes dělají sochy. To byl tedy můj začátek venku, který byl pro mě osobně velmi těžký, tomu západnímu světu jsem vůbec nerozuměl.

Jaký je rozdíl mezi sochou, obrazem, grafikou…

Jsou věci, o kterých se dá snáze hovořit kresbou, věci, které lze nejlépe vyjádřit obrazem a jiné zase sochou, některá myšlenka si žádá kámen, jiná se musí udělat ve dřevě, něco jde v kameni měkkém, něco v kameni tvrdém. Kresba zase umožní rychle se vyjádřit. Když pracuju, tak mám spoustu kreseb, které jsou nejen jakýmsi reservoárem nápadů, ale i jejich sítem — vybírám z nich a propracovávám se k nějakému tvaru, a tam se také rozhodnu, jestli to půjde směrem k obrazu nebo k soše. Ale jsou také věci, které dělám přímo ve dřevě nebo přímo v kameni. Ovšem pokud jde o větší věci, tak na ně se musí vždycky člověk dobře připravit, protože zabít kámen nebo zničit dřevo je víc než škoda, která je navíc velmi nákladná. Stát u kamene je jistá meditace, ale kreslit je také jistý druh meditace a vždy to vede k transcendenci. Slovem něco opisujete, ale tady vyjadřujete přímo to, co je a co nikdy nemůžete obsáhnout slovy, můžete to nejvýš částečně popsat.

Kámen v lomu si vybíráte sám?

Samozřejmě. Jezdím se studenty do jednoho lomu ve Vestfálsku, kam jezdíme už dvacet let, pořád na stejné místo, takže tam máme vpodstatě domácí práva — máme možnost si vybrat kameny přímo z těžby, čerstvé, což je důležité, protože čerstvý kámen je daleko snáze opracovatelný.

Která realisace je vám nejbližší?

Nejblíž mám k té, co jsem právě před čtrnácti dny dokončil. Je to socha orla pro klášter ve Šlesvicku, který má velikou zahradu a před lety přišli s myšlenkou udělat do ní sochy s biblickými náměty. Dali jsme dohromady skupinu, vesměs to byli mí žáci, a pracovali jsme na těchto tématech, já jsem dělal proroka Jeremiáše, čtyřmetrového… To jsme dělali před deseti lety a nedávno jsem byl jimi opět osloven, jestli bychom pro zahradu neudělali ještě pět biblických zvířat — lva, orla, leviathana, hada, beránka. Takže jsme vypracovali návrh, oni ho přijali, a teď už se sochy budou příští týden stavět. Já jsem dělal orla a dostal jsem se do poměrně složité situace, protože orel, orlice byla do jisté míry zneužita za jistých okolností, a další past byla, že jsem zjistil, že ten orel musí být poměrně veliký, čímž jsem si na sebe ušil bič, protože má tři dvacet na výšku a čtyři šedesát rozpětí. Měl jsem tam sice dva asistenty, ale stejně to byla těžká práce.

Tlučete do kamene sám nebo jenom ukazujete, kam mají uhodit?

Samozřejmě že částečně ukazuji, kam mají ťuknout, ale také si nenechám vzít příležitost pracovat na svém kameni sám. Když ovšem máte dva pomocníky, tak musíte přemýšlet trojnásobně, mít všechno v hlavě, poslouchat, jak ti druzí tlučou, a přitom dávat pozor i na to, co děláte sám. Je to krásná práce.

A co je vám nejblíž do budoucna?

To je pomník Gustava Mahlera v Jihlavě, kam chodil do školy. Je tam takové místo, kde stávala synagoga, kterou nacisté zničili, a mně se to místo moc líbilo. Jihlavští byli vstřícní a já přišel s návrhem, že pomník je málo, že by bylo dobré udělat Mahlerovi park. A teď se právě jedná o park, kde by bylo víc soch. Tak to je blízká budoucnost. A teď jsem byl pozván do Bamberku, kde bude 1000. výročí založení biskupství, a vyzvali dvanáct sochařů z celého světa, aby k tomu něco navrhli. To je úplně nejčerstvější věc.

Jaký je vztah mezi uměním a sakrálním prostorem?

Umění patří všude tam, kde se člověk chce soustředit a meditovat. Musíte mít někoho nebo něco, s kým si můžete povídat, protože umění není jako příroda, velikánský chaos, ale je to vyloučený objekt, který je ve vaší, lidské dimensi a vy skrze něj můžete komunikovat se světem, protože s ním máte styčný bod, cosi na dotyk. Na to jsou sochy to pravé.

 

Viz

Koblasovy kameny, dřeva, železa, andělé