Přišli jste v předvánočním čase na výstavu malíře obrazů, jejichž náměty (téma, chcete-li), ale i způsob zobrazení, pramálo připomíná narození Páně nebo Hod boží, pro velkou část českého občanstva tedy dobu vhodnou k oslavě nákupů. Nic proti nákupům. Ostatní, duchovně vnímavější, zpozorní. Ti si už ze samotného názvu výstavy Zrcadlení odvodí jeho synonyma: zrcadlení neznamená totiž pouze odraz, rozumějme nejběžnější jeho význam ve smyslu odrážení se čehosi hmotného ve vodě či v kaluži po dešti, nýbrž také odražení se od čehosi, reflexi z něčeho, ohlas na cosi, nebo odezvu na něco. Tedy coby pocit rozjímání či usebrání se. A zde, při takto vnímaných vystavených malířských artefaktech, najednou zbystříme: vždyť i o tomto vypovídá tento čas. Čili nebraňme se pohodě a rozjásanosti, jedenadvacátému století neunikneme. Nehleďme ovšem soucitně přehlíživým pohledem na ty, již se rádi pozastaví a zamyslí. A právě na dnešní výstavě Martina Frinda máme onu příležitost.

Tož prolog jakýsi máme za sebou, podívejme se teď Martinovi Frindovi trochu více na zoubky. Příjemné pro mne je, že autor v krátké době představuje svou tvorbu v galerijním prostředí, upomínající na staré komunistické pořádky, kdy nepokoření umělci nevystavovali v oficiálních nablýskaných galeriích, nýbrž v prostorech bytů, půd a sklepů se všemi těmi nezakrytými vodovodními, plynovými, kabelovými a odpadovými relikviemi. Pro některé z nás výtvarná díla v takovém prostředí zhutňovala, jakoby hlouběji vnikala do divákova nitra (nebojme se toho slova), zvlášť, charakterizovala-li svou viděnou obsažností cosi reálně dramatického. Také však i nepředmětně vždy cosi ne snadno uchopitelného, což ale není Frindův případ, neb on je veskrze předmětný. A především je malířem tradičního řemesla (ani tohoto slova se nebojme), snaží se říci vše obrazem bez dalších nemalířských prostředků. Jeho obrazy prvoplánově neútočí, nevnucují se krkolomnými nápady a nemají nic společného s nejnovějšími výtvarnými trendy, jež pejorativně nenazývám módními, jako někteří kolegové, pouze je kunsthistoricky řadím do kategorií intermediální tvorby a do oblasti jiných tzv. nových médií.

Frinda považuji za zcela svérázného umělce. Ivan Bukovský, malíř mezních životních situací (pěkné depky, řečeno neuměnovědně), chtěl-li u některých kolegů jejich svébytnost nikoli ve zlém zpochybnit, řekl, že od profesora Jiroudka vycházeli samí Jiroudkové. Vy, kteří znáte dílo Karla Malicha, u něhož Frind mj. taky studoval, vidíte, že se nikterak ve výrazu nepomalichoval. Naopak s ním ovšem duchovně souzní, tvrdím.

Martin Frind stále pociťuje potřebu čistého obrazu, kde pro něj styl převyšuje jakýkoli experiment. Leč pozor, Frindovu tvorbu je třeba vnímat s vědomím, že zůstává stále na přelomu reálného vhledu do předmětného tvaru, nutné je však zapřemýšlet, co vlastně je na obraze skutečně namalováno, co je v něm symbolického. Je nepochybně mnohovýznamový. Ač nekolorista, dokáže reálnou vizuálností vytvořit světelnou atmosféru v obrazovém tvarosloví, tedy onoho symbolu. Nabádá k úvaze, jaký odeznělý skutek, příběh, skrývá se za zdánlivě banálním zobrazením, jaké skryté významy toto má. Úvaha, co je za oním pomyslným zrcadlem, závisí čistě na divákově imaginaci, na jeho momentálním rozpoložení.

Martin Frind je představitel malířského žánru, v němž zbytečně nerozpíná koncepty, teorie, často i fráze, on žitou (prožitou) skutečnost přetavuje do skutečné malebnosti ve smyslu malby, nikoli líbivosti. Ošklivost není mu programem. A je lhostejné, vdechne-li svůj pocit do krajinného motivu, interiérové výseče, portrétu nebo bezpohlavní figury v neotřelém prostředí, či v onom nejtriviálnějším zrcadlení. Jde mu především o témata a pocity z nich. Měl-li bych k autorovi připojit jistou citaci, napadá mě výrok amerického umělce Keitha Haringa z půle 80. let minulého století: „Není zrovna jednoduché žít v téhle době a zemřít v ní je možná ještě složitější.“ Nutno podotknout, že ač šťasten, že jsem jakž takž ve zdraví přečkal onu tuzemskou všivou dobu předlistopadovou a dožil se dneška se všemi s ním spojenými neideologickými grázlovinami včetně současného prezidenta, sledujeme-li pozorně dění v blízkém i vzdálenějším okolí a světě, vztyčuji varovný prst. Ostatně Frind jej na svých obrazech vztyčuje odjakživa. Holt není malířem rozkvetlých vlčích máků, i když u samotné makovice a jejího obsahu byl bych na rozpacích.

Při pohledu na obrazy Martina Frinda je dobré zamyslet se, jak se mohou dějiny i současnost odrážet v umělecké díle, zvlášť v takovém, jež zůstalo věrné tradiční malbě. I když žijeme v digitální době (kultuře, chcete-li), která některé umělce pudí neustále experimentovat se zdlouhavě vnímaným videem, čili s pohyblivým obrazem (všechna čest videoautorům, kteří pohyblivý obraz povýšili nad pouze zajímavou podívanou), věřím v nesmrtelnost (promiňte jistou patetičnost) a sílu statického obrazu. Neboť když má obraz sílu, můžete do něj v krátkosti vstoupit. Chvála malířskému žánru, tvrdím spolu s Josefem Kroutvorem. Chvála obrazům Martina Frinda.

11.12.2018