Říkám, sú tady, chlapci

 

Foto Vojtěch Stádník.

Rozhovor Babylonu s šéfem Cikánů Karlem Holomkem

* Kde se najednou vzaly protiromské demonstrace, co se stalo?

To je otázka, kde se vzaly, protože ještě před rokem byly demonstrace záležitost vyloženě jen pravicových extremistů, kteří vždy využili nějaké lokální neshody mezi Romy a místními, která mohla mít i nějaký faktický základ – lidé se k nim nijak houfně nepřidávali.

To se nyní změnilo. Překvapilo mě, že se demonstrovalo například v Českých Budějovicích na sídlišti Máj, kde žádné konflikty s Romy nebyly, kromě toho, že si tam děti ze dvou rodin, jedné romské a jedné „české“, nasypaly písek do vlasů, rodiče se pustili do sebe a vyvolalo to úžasné emocionální zástupy lidí, kteří šli na Romy, kteří s tím neměli nic společného! To bylo naprosto fantasmagorické, úplně mě to vykolejilo.

Ty důvody mohou snad být dva. Za prvé se společnost radikalizovala díky sociálnímu poklesu či propadu mnoha lidí, kteří najednou mají problémy, které dříve neměli, s nezaměstnaností, se zvýšením nákladů na živobytí, s bytem apod. A teď – na koho to svést! Nabízí se vždycky ten nejsnadnější terč. Tak tomu bylo vždycky v dějinách, není to nic nového. Romové, kteří berou dávky a nic nedělají, mohou za to, že máme menší příjmy! Že to je naprostá hloupost, marginálie v porovnání s miliardami, které zde lítají komínem díky špatné legislativě, veřejným zakázkám, korupci atd., což „obhospodařuje“ bílá většina – to už ale nikoho nezajímá.

Je to také důsledek letité averse. Do války byli čeští Romové vnímáni jako součást společnosti, byť třeba exotická, nikterak významná, ale prostě je brali. Ono to také bylo šest tisíc Romů versus deset milionů bílých, pokud to omezíme na české země.

Za války fašisté s Romy zametli, všichni moravští Romové skončili v koncentráku, což je případ i mé rodiny, a Romové, kteří tu dnes jsou, sem navezli komunisti z východního Slovenska. Všechny problémy, které s tím vyvstaly, komunisti zakrývali, a teď po revoluci, po krátké době euforie, se ta situace vyhrotila, ve společnosti se zase objevila nenávist.
Myslím si, že lidé, kteří se k těm demonstracím přidávají, pokud vyčlením extremisty nebo lidi zaostalé a hloupé, tak to jsou lidé, kteří jsou rovněž nějakým způsobem postižení, sociálně, jakkoli.

Miloš Zeman označil za největší zlo ve společnosti neonacisty, i když není jasné, na kolik ho lze brát vážně, protože do jedné řady s nimi zařadil i novináře. Každopádně, když byly nyní ty protiromské demonstrace, tak se slovem neozval.
Vyjádřil se nepřímo, když napadl ty, kteří parazitují na sociálním bydlení Romů, což je jeden z velkých problémů romské komunity. To je ale sekundární problém. Jinak máte pravdu, že přímo k těm demonstracím se nevyjádřil.

Rusnokova vláda mlčí úplně.
Také je to Zemanova parta, která čeká jen na to, jak dopadnou volby. Já byl kdysi členem Rady vlády pro záležitosti romské komunity, které předsedal Nečas jako premiér. Řekl jsem mu tehdy přímo do očí: Vaše slova neznamenají vůbec nic, protože vy se řídíte jen podle těch vašich neoliberálů a na naše rady vůbec nedáte – já vám nebudu dělat stafáž. A rezignoval jsem.

A to samé je s Rusnokem, který byl nedávno v Letech s celou svou kamarilou, vládní zmocněnkyně pro lidská práva mě hned představovala, a já jí říkal, paní Šimůnková nepodléhejte euforii, to je vláda v demisi, tito lidé nebudou mít na nic vliv. Ona se mě ptala, co má dělat, tak jsem jí říkal, rezignovat, a udělat z toho velkou bublinu. To ale ona neudělá, protože její strategie je, že přece jenom může něco dělat, něco administrovat. Jsou to lidé, kteří jsou té věci hluboce oddáni, ale jsou přitom jenom úřední mašinou.

Kdyby se něco podobného stalo ve Francii nebo v Německu, tak do ulic vyjdou demonstranti a v jejich čele bude premiér. Tady jsou političtí populisté zticha, aby náhodou nepřišli o pár voličů.
Ano, to máte pravdu, počínaje Zemanem.

Umíte romsky?
To je můj problém. Tata žil s rodinou až po válce a já se naučil cikánsky až jako dospělý, pasivně – máma byla dcerou sedláka a nebyla Romka, já sú míšenec. Jen když jsem byl u dědečka a babičky, mluvili na mě cikánsky. Tak to jsem něco pochytil.

Kdo byl táta?
Můj tata byl předválečný komunista, Holomek Tomáš, první Cikán, který vystudoval práva na Karlově universitě a celou rodinu zvedl, protože ještě můj děda byl negramotný. Byl taky romským buditelem, za komunistů – od Aše po Užhorod ho znali všichni Cikáni. Dodnes si mě někteří starší s ním pletou – ty seš ten prokurátor? Ne to byl můj tata. Dneska by mu byly sto čtyři roky.

Jak se vám podařilo přežít válku, nacisty?
Nejožehavější období, kdy hrozil odsun do koncentráku, byly dva roky počínaje rokem 1942 a konče rokem 1943 – v podstatě dva roky. V té doby taky vznikly sběrné tábory v Hodoníně u Kunštátu a v Letech u Písku, pro moravské a české Romy. Můj tata zdrhl na Slovensko a nechal nás tady se sestrou a mámou. Na zlínském gestapu byl seznam Cikánů a míšenců, kteří mají skončit v koncentráku, vypátrala jej dcera, historička, kopii máme uloženou v rodinných análech, a na prvním místě tam byl otec a pak Karel a Marcela Holomkovi, já a sestra. Máti nás ale zachránila. Když hrozil zátah, přišel četník a povídá, paní Holomková, zmizte – zítra tu budou esesáci dělat šťáru, a my jsme vždy někam vycestovali, v zimě, v létě, v dešti, na kole, na saních, vlakem. To mně bylo pět, šest a sestra byla ještě mladší, a pořád jsme pendlovali, k různým známým a příbuzným. Pak už jsem nechodil ani do školy.

Kolikrát vás ten četník varoval?
Hodně krát, snad dvacetkrát. Máti ho pak u soudu po válce rehabilitovala, svědčila v jeho prospěch.

Ani ve vesnici vás nikdo neudal?
Ne, věděli, že jsme děti Cikána, ale nikdo nás neudal.

Kde to bylo?
Milovice u Kyjova. Už za první republiky dělal tata sedlákům právní poradu, mluvil perfektně německy, dělal i právní překlady, a sedláci ho počítali mezi místní honoraci – vedle hraběte, velkostatkáře, učitele, faráře. Z jeho strany, ale celá rodina zahynula – dědeček, babička, strýcové, tetičky, které jsem dobře znal, protože jsem k nim jezdíval.

Čím byl dědeček?
Dědeček byl koňský handlíř a byl vajdou v cikánské osadě ve Svatobořicích.

To byla klasická cikánská osada, za vesnicí?
Ano. Narodil se tam ještě tata, ještě za Rakouska, v roce 1911. Děda se skrz ten koňský handl dostal k nějakým penězům a koupil ve Svatobořicích baráček. Prarodiče byli spořádaná cikánská rodina, tam byly jenom takové drobné čórky, stařenka občas vzala nějakou tu slepici, stařeček občas prodal nějakého nabarveného koně, a to bylo tak všechno – v rámci té vesnice se to tak nějak bralo.

Tata hrál už jen skořápky, jako student, aby si přivydělal, obíral selské synky o peníze, ale už třeba za Svatobořice hrál fotbal, a dobře, on byl sportovně nadaný, běhal stovku za jedenáct vteřin, a když dostal balon na křídlo, tak nebylo toho boha, který by ho chytil, utekl po křídle, odcentroval a branka. S vesnicí se sžil, brali ho tam.

Kde se otec na Slovensku skrýval?
Ukrýval se různě po romských osadách na východním Slovensku, a jak jsem po válce zjistil, tak ho tam měli rádi, žrali ho tam.

Ty osady přežily válku?
Ano, i když občas nějakou vypálili, když hledali partyzány.

Jak to bylo s otcem po válce?
Dělal kariéru. Dokonce byl jednu dobu generálním prokurátorem, ale naštěstí toho včas nechal – asi se mu tam nějaké věci nepozdávaly. Toho prokurátora, co nastoupil po něm, komunisti zavřeli. Pak byl v Brně a v Kroměříži na Vyšší vojenské prokuratuře. Vedle toho dělal takovou osvětovou práci s Cikány. Byl to nomenklaturní komunista, se vším všudy, on tomu věřil do písmene.

Neztratil víru ani po srpnu 1968?
Ne. Jeho teorie byla, že myšlenka je dobrá, ale lidi to kurví. Já říkám ne, okolnost, že to mohou lidé kurvit, spočívá v tom, že ten systém nemá v sobě zabudované mechanismy, které by tomu zabránily, a proto je špatný jako takový. Někteří lidé tvrdili, že kdyby sem nevtrhly tanky, tak že by tady mohl fungovat ten socialismus s lidskou tváří. Blbost, nemohl, v tom systému to nešlo.

Dožil se otec sametové revoluce?
Ne. Umřel v roce 1988.

Hádali jste se spolu o politice?
Už po celá šedesátá léta. Co my jsme prodělali debat. Chodili jsme na pivo do hospody U Stopků, což je dodnes vyhlášená hospoda. Ale on mě celkem uznával, protože jsem byl v armádě, i když armáda nebyla můj styl – byl jsem major, což už byla nějaká šarže, ale já nebyl na vojáky přísný, když někdo něco vyvedl, mávl jsem rukou, seru na tebe, jdi pryč.

Už jako mladý inženýr jsem dělal zástupce velitele praporu, to bylo v roce 1960, byl jsem funkcionář jako sviňa, šéf pro technické věci u pohraničního útvaru, kde jsme pořád jezdili na čáru, s tanky. Tehdy jsem samozřejmě nic netušil, protože jsem byl mladý blbec, ambiciózní, vzdělaný, a dělal jsem šéfa podplukovníkům, protože tehdy se inženýr mezi vojáky nevyskytoval, a to víte, když přijde mladý blbec a dělá šéfa třeba starým fronťákům…

Kde jste byl na hranicích?
Libuňské sedlo, a tam, něco brnklo o dráty a my už obsazovali hranice a to jsem nikdy nevěděl, jestli nedostaneme rozkaz přejít do útoku. Tak si představte, tu situaci, že člověk dělal ochránce socialistického tábora! To je z dnešního pohledu úplně šílený. Co mám dělat? Nemůžu lhát a dělat za sebe svatého! Taky jsem si pak vytrpěl své. Nejsem podvraťák, nebo že bych se za něco schovával.

Byl jste tehdy ve straně?
Ano, bohužel. To byla naše generace.

Kdy jste si začal uvědomovat, že to je průšvih?
Kolem roku 1964, kdy se začaly objevovat zprávy o procesech, vyšel Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče apod. To už jsem začal přemýšlet, jak z toho ven a rok 1968 byla příležitost.
21. srpen 1968 vás osvobodil…

Ano. A pak následovalo období setkávání se s ohromnými lidmi. V 70. letech se u mě na chalupě scházela špička literární obce, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Jiří Průša, Milan Uhde, Jaroslav Šabata, Šimečka, Miro Kusý a mně se dostaly do ruky všechny ty knížky… to byla moje druhá universita. Byl to vlastně režim, kdo ze mě udělal takového lidskoprávního harcovníka – do té doby jsem byl takový technokrat.

Vedl jsem debaty s dělníky a techniky, protirežimní, i veřejně. Jednou jsem rozložil celou schůzi ROH v brněnském Geotestu, kde jsem dělal jednu dobu řidiče, než mě vyrazili. Tam byla velká skupina řidičů, kteří si mě zvolili do závodního výboru ROH. Soudruzi mě tam ale nechtěli a tvrdili, že Karel Holomek není dělník, ale inženýr. Řidiči říkali, jaký inženýr, když je dělník, dělá s námi šoféra – my ho chceme za šéfa. Ale neprošlo to. Měl jsem tam projev, jmenoval jsem Husáka a Biľaka jako lidi, kteří zemi škodí, a oni na to, Holomka nechte, on je padlý na hlavu – chtěli z toho vyklouznout tím, že nejsem normální. Do závodního výboru odborů mě tedy nevzali, ale stejně jsem byl mluvčím šoférů – když něco bylo, tak Holomek nás bude zastupovat.

Já byl v té době bouchač. Jezdil jsem s Tatrou, a to nebylo jako teď, samé posilovače, volant, nebo spojka, to byla makačka s tím točit nebo to sešlápnout nebo když jsem dělal defekce.

Proč jste nemohl pracovat jako inženýr?
Protože i když jsem byl odborně zdatný, politicky jsem nebyl na výši, cha cha cha, zradil jsem dělnickou třídu. Bylo to přesně naopak. Zkoušel jsem snad třicet zaměstnání jako inženýr, bez úspěchu, tak jsem to vzdal a řekl si, že jdu do prvního dělnického zaměstnání, které se namane a protože jsem rozuměl autům, šel jsem za garážmistrem a ten mi povídá, jo, jdi na dvůr a tam si něco vyber. Tak tam jdu a tam byly samé vraky. Vrátím se, říkám mu to a on, cos myslel, dej si jeden vrak dohromady a můžeš jezdit. Tak jsem měsíc dával dohromady jedno auto.

Vyhodili vás po srpnu 1968.
Ano. Já tehdy, to je neuvěřitelné, učil jako odborný asistent na Vojenské technické akademii na katedře tanků, obrněných transportérů a automobilů a učil jsem konstrukci. Picek by byl mým studentem, on tam ale studoval až v 70. letech, když už jsem tam nebyl, pochopitelně jako komunista, tak jsem ho natřel, v Lidovkách – starý armádní důstojník Karel Holomek musel upozornit na stinné stránky nového ministra obrany, cha cha cha.

Tak mě vyrazili a šéf katedry mně dal tak hnusný posudek, že mě nikde potom nevzali a jelikož jsem byl soudním znalcem v oboru silniční dopravy, to mně taky sebrali, tak jsem si říkal, autům rozumím, půjdu dělat šoféra, no tak co! Dneska se tomu směju, ale zas taková sranda to tehdy nebyla.

Jednou, když jsme se napili, mi chlapi říkali – my si mysleli, že jsi konfident StB, mluvil jsi jinak než my, nebyl jsi sprostý… Já jim povídám, vy blbci, já za to nemůžu, že mluvím spisovně. A vydobyl jsem si tam postavení takového neformálního šéfa.

Jak jste se dostal k disentu?
Já nevím, jestli jsem se dostal k disentu… Faktem je, že jsem měl svoji přepisovatelku na stroji a dával jsem jí rozepisovat knihy, které se mně dostaly do ruky.

 

Distribuoval jste zakázanou literaturu.
Ano.

Kdy se o vás začala zajímat StB?
Až v roce 1981, kdy byl ten průser na hranicích s francouzským karavanem, ve kterém našli seznam jmen, kde jsem byl uveden i já – do té doby jsem pozornosti nějak unikal, ačkoli v podniku se vědělo, že jsem opozičně naladěn vůči režimu, ale nepřekročilo to tu hranici, abych se dostal k výslechu. Na Slovensku sebrali Milana Šimečku, na Moravě Šimsu, toho evangelického faráře, taky Jaroslava Mezníka, pozdějšího děkana filosofické fakulty. S těmi všemi jsem se pak seznámil. V Praze to byl Jan Ruml, Jiřina Šiklová a Eva Kantůrková, asi deset nás bylo – já už paměť z kašparovy krávy.

Šel jsem ráno k zubaři, nejel jsem tehdy do práce, a když jsem se vracel, tak u vchodu stáli nějací chlapi v civilu a dvě baby. Já jako starej blbec pozdravím a ještě je zvu dál. Cha cha cha. A oni, místo pozdravu, vy jste inženýr Holomek! Já řekl, ano a oni, že od té chvíle, cokoli řeknu, může být použito proti mně. Povídám, běžte do prdele, co to je za vtip. A oni na to, to není žádný vtip, buďte slušný a hrnuli se za mnou – šest chlapů, dvě ženský a psací stroj.

Průšvih byl, že když jsem ráno odcházel, dcera, které bylo asi patnáct, byla začtena v Orwellovi, 1984, což Eva Šimečková zrovna přeložila a dala to k nám, že je to v jediném exempláři a u nás to bude v bezpečí – u nich hrozí prohlídky, tak aby to nesebrali.

Teď jsem si říkal, jak to udělat, aby to ti policajti nezhaftli. Tak jim povídám, ať se přezují, vlítl jsem mezitím do pokoje a říkám, Zuzano, máme návštěvu, StB. Ona na to, tati, nedělej si srandu. Já začal zuřivě gestikulovat, tak viděla, že je zle, strčila to pod prostěradlo a celých deset hodin na tom seděla. Oni prohlíželi knihovnu, všechno, ale k Zuzaně do postele si netroufli. Takže jsme ten překlad 1984 zachránili a dcera byla hrdinkou.

Manželka, která je jinak slušná, jak viděla policajty, tak byla s nervy pryč, nadávala jim, když jí lezli do prádla a jestli jim není hanba. Když mě odvezli, zavřela se s dětmi doma a čtrnáct dní nechodily děti do školy, protože policajti z těch Bohunic k nám pořád lezli a říkali, paní Holomková, my bychom s vámi potřebovali mluvit. Ona na to, máte povolení od prokurátora? Nemáte? Tak běžte pryč, já se s vámi bavit nebudu! A i kdybyste to povolení měli, tak se s vámi bavit nebudu! Úplně jsem z ní byl konsternován.

V baráku se pak říkalo, co to ten Holomek udělal. Tradovalo se tam, že jsem rozkradl průmyslové stavby. Tak byli lidi blbí a já je přitom nechal, říkal jsem si, že je to tak lepší.

Naproti bydlel doktor, kterého jsem měl na studiích jako asáka. Během voleb za mnou vždycky chodil s urnou, že jsem nepřišel k volbám a že bude mít potíže a já mu říkám, pane doktore, je mí líto, že vám způsobím nepříjemnosti, ale já volit nebudu – běžte s tím do prdele! Já přece nemohu překročit svůj stín. Nedošlo mu nic, ani když ho člověk poslal někam. Lidi byli opravdu zblblí.

Ve vazbě se u mě střídali různí kriminálníci, politický nedávali dohromady, a když se mě ptali, co jsem udělal, tak jsem vždycky říkal, že jsem vyloupil banku. Banku! Cha cha cha. Tak jsem byl aspoň ve vazbě hrdina.

Jak na vaše zatčení reagoval otec?
Tata, který kdysi dělal krajského prokurátora a měl všude známé, volal náčelníkovi věznice, kámošovi, a říká mu – co tam ten můj syn dělá? On to nevěděl, tata, a ten jeho známý mu říká, Tomášu, zapomeň na to, je v tom Husák, s tím se nedá dělat vůbec nic, maximálně mu můžu zajistit dietní stravu, cha cha cha.

Tata šel za ženou a povídá: „Vy jste věděli, co Karel dělá? Proč jste mi to neřekli!“
Ona: „To bychom udělali pěknou kravinu.“
A tata na holky: „A vy jste to taky věděly?
„Samozřejmě že jo.“
„Ježíši Kriste, já předválečný komunista, a tohle mi udělá můj syn!“
A žena ho chlácholí: „Dědo, až uděláme převrat, budeme věšet komunisty, ale vás z toho vyreklamujeme!“
Cha cha cha.
Cha cha cha. Takovýhle krásný bonmoty se dělaly, to je na napsání knihy – vztahy mezi generacemi, které nemohly být jiný.
Kdy vás pustili?
Po ne příliš dlouhé době, asi po dvou měsících. Po Geotestu jsem dělal u Průmyslových staveb na Dukovanech, a když mě pustili, šel jsem za šéfem a povídám, můžu nastoupit?
„Proč bys nemohl!“
„Jistě tady byla StB.“
„No, byli tu páni a říkali mně, to nebo ono, že bychom tě neměli brát zpět, tak jsem jim řekl, podívejte se, Holomek je dobrý pracant, můžu se na něj spolehnout, žádné průšvihy na stavbě nebyly, odvedl dobrou práci a já ho vezmu.“ A to byl komunista.

Vrátil jsem se ke svým lidem a oni na mě: „Šéfe, co tu děláte, nám říkali, že už se nevrátíte.“
Říkám, sú tady, chlapci, a vyhlásil jsem týden – nebudeme makat a napijeme se. Celý týden jsme chlastali, a když přišel někdo z ředitelství, říkal jsem, nepleťte se do toho, já to mám s ředitelem dohodnutý, cha cha cha. Holomka pustili z kriminálu, není to povznášející?! Ti dělníci nebyli žádní revolucionáři, ale měli svůj názor.

Scházeli jste se pak s literáty dál?
Ty literární seance skončily, ale scházeli jsme se pořád, různě. Každý svátky mě vezli na osmačtyřicítku, tak jsem se dva dny vyspal v cele v Bohunicích. Když mě v roce 1988 sebrali v Brně na demonstraci, vezli mě v antonu, a já jim povídám: Vy jste pěkní hajzli! A ten esenbák, který nás měl na starosti, se ohradil: „Pane Holomek, nesměšujte nás s StB, my nejsme StB, my děláme jen, co máme nařízeno, nic víc!“ Dokonce i esenbáci lidi od StB moc v lásce neměli.

U Průmyslových staveb jsem pak vydržel až do listopadu, kdy mě udělali šéfem Občanského fóra, měl jsem pod sebou deset tisíc zaměstnanců, politicky, a tento malej Holomek měl najednou pod sebou celou tu kamarilu těch hnusných vodnatých komunistických ředitelů a já jim povídám, pánové, věřte tomu nebo ne, odhaduji to na půl roku, ale bude to dřív – do tří měsíců jste všichni pryč!

Někteří se pak stali náměstky ministra, ale i o ty jsem se postaral, protože ministrem se stal člověk z fochu a já mu povídám, ty lidi tam nemůžete, pane ministře, mít, vždyť to jsou prvotřídní hajzlové! A on je vylifroval. Všichni se ale pak porůznu zakopali. Dobrá zkušenost to byla.

Víte, kdo na vás donášel?
O lidech, kteří na mě donášeli, jsem řekl jenom dceři – donašeči byli i mezi Romy. Dokonce to jednou padlo i na mne, ale ukázalo se, že to byl můj příbuzný, stejného jména a shodou okolností také inženýr, a to bylo ticho po pěšině. Tak jsem šel k Jaroslavu Šabatovi a řekl mu, člověče, ty mě znáš, a tady se o mně šíří, že jsem byl konfident. On na to, že půjdeme za Cibulkou.
Cibulka říká, „tady je vaše jméno.“
„A sú to já?!“
Cibulka, který byl takový dost vysoký, povídá, „no já nevím, jestli jste to vy.“
A já na to: „Člověče, jak si můžeš něco podobného dovolit, když si nejsi jistý! Ty jsi prvotřídní hajzl, víš, co jsi udělal!“ A praštil jsem ho, takhle zespoda, jak jsem byl menší, dal jsem mu backhandem po čuni.

Cha cha cha. Kdy to bylo?
V roce 1990 nebo tak nějak. Do té doby kolem mě všichni chodili a mlčeli, protože si mysleli, že jsem to já.

Muselo tam přece být jiné datum narození.
To samozřejmě bylo, ale to mu nevadilo. Tak se dělaly fámy. Tak jsem si hned šel udělat lustrační osvědčení, které bylo negativní. Jaroslav Šabata mi pak říkal, tak to mi spadl kámen ze srdce. My jsme byli kamarádi. Já ale neodsuzuji ty lidi, kteří podepsali spolupráci, vezměte si, že máte dvě malá děcka, jaký to má dopad na rodinu, a to ti estébáci uměli. Jednu dobu jsem k tomu byl velmi blízko, když mě mordovali, ale naštěstí se to nestalo.

Jak se díváte zpětně na tu dobu?
Ta zkušenost, z války, z komunistické totality, z kontaktu s lidmi, kteří patřili k tomu nejlepšímu, co tady bylo, je jedinečná a dává vám obrovskou výhodu, když chcete cokoli posuzovat. Otevřeně říkám své názory, a přitom vím, že s nimi nejsem mimo slušnou společnost. To je obrovská síla a výhoda oproti těm, kteří podobné zkušenosti za sebou nemají. A to mně dalo to období nesvobody. Byla to sice drsná doba, a někdy jsem třel bídu s nouzí, ale ty zkušenosti, které jsem získal, vám žádné prachy nenahradí. A z toho teď čerpám.

Když třeba na každém Zemanově kroku vidím, jaký to je hajzl, tak se s tím netajím. Tato svoboda, kterou si člověk vybojoval, je úžasný zážitek. To samé bylo s Klausem. Jediná výjimka byl Václav Havel, i když měl spoustu chyb – ta největší byla, že jeho poradci nebyli kamarádi z disentu, kteří by mu řekli, Vašku, neblbni. Bohužel se kolem něho nakupila spousta pochybných charakterů, s kterými on při své laskavosti nedokázal vyrazit dveře. Přesto si zachoval svou integritu, obrovskou. Ale ten Klaus, a teď ten Zeman, to je prostě… A já se nemusím bát říct proti Zemanovi cokoli veřejně, já mu můžu kdykoli říct – co ty mě chceš, chlapče, vykládat! Ty můžeš jít akorát do prdele! A kdybych se s ním potkal, tak mu to řeknu, protože já si pamatuju, jak jsem s ním sedával ještě v Občanském hnutí, a to byl úplně jiný člověk – on úplně zvlčil, totálně zcyničtěl, nepřizná chybu a veřejně lže, což možná dělá kdekdo, ale u něj to přesahuje všechny možné míry, a není velkorysý. Každý může šlápnout do hovna, stane se, tak to ale přiznám, mea culpa, já sú jenom člověk a jdu od toho, ale tito lidé, Klaus stejně jako Zeman, místo toho zaútočí. Klause jsem také několikrát veřejně napálil a samozřejmě mě pak na Hrad už nezval a ani Zeman mě nepozve. To bude rána, cha cha cha.

Koho budete volit?
No…

Nebo koho nebudete volit…
Asi budu volit zelený, kteří sice moc šancí nemají, ale na to nemůže člověk zas tak dát. Mám s nimi dobré zkušenosti a dokonce jsem za ně kandidoval v lokálních volbách. O pár hlasů jsem neuspěl.

Teď za ně nekandidujete?

Ne, jednak za mnou nepřišli a jednak… Zrovna včera jsme o tom mluvili s manželkou, povídám, že o zelených bych možná uvažoval a ona mně nadala do blbců, že kam se ještě cpu ve svých letech, že už sotva zvládnu to své.

Koho bych ještě akceptoval, jsou lidovci, kteří mi nabízejí i nějakou povolební spolupráci, i když k nim mám v určitých detailech výhrady. Kvůli Schwarzenbergovi bych respektoval i TOPku, a dokonce mi ani nevadí Kalousek, i když to je syčák první třídy, jako ministr financí byl oukej a oceňuju u něj přímočaré jednání. To je chytrý chlap.

A koho bych rozhodně nevolil je spolek Zemanových přátel SPOZ, o ODS nemluvě a Bobo, to už vůbec ne, to je drzost sama, co ta baba dělá – ale vidíte, jak se lidi chytí jen na celkem přijatelnou tvář ženské… Nebo ten Okamura, tak to mně ani neříkejte. Babišovo ANO mě trošku zaskočilo, ale jen kvůli tomu, kdo všechno se tam dal, ne že bych jej volil, to v žádném případě. No, a pokud jde o sociální demokraty, kteří bezpochyby vyhrají volby, já se s nimi s některými stýkám, naposled jsem měl rozhovor s Gajdůškovou, senátorkou, což je nesmírně hodná ženská, a já jí říkám, paní senátorko, já vás lituju, co vy v té straně máte za bordel a povídám jí, ten prvotřídní parchant, ten brněnský hejtman Hašek, proč jste ho už dávno nevyloučili, vždyť to je vaše pátá kolona!? Ona na to, že jde o jednotu strany, tak jsem jí chtěl říct, běžte do prdele s vaší jednotou, paní Gajdůšková, a vzpomenete si na má slova! Řekl jsem jí to ale slušně.

Lituju i mladého Dienstbiera, byť s ním v mnohém nesouhlasím, ale ten tah má dobrý, byť je tedy hodně prokomunistický, což se divím, jeho tatu jsem znal dobře. A Sobotka? To je předseda na baterky, slabý, zbabělý člověk. Ale budiž, mohli vytvořit jednobarevnou vládu, což by možná nebylo špatné – přece jenom je tam řada lidí, kteří by nějakým způsobem dokázali tu sociální demokracii vést, byť tedy ti rozumní lidé od ní dávají ruce pryč.

Proč mají podle vás komunisté čtvrt století po pádu komunismu pořád takovou podporu?
Na to nemohou říct nic jiného, než že jsou lidé blbí. Když už jim nevadí, že dávají hlas zločinu – a pokud se komunisti od své minulosti nedistancovali, a to oni neudělali – tak je nemůže byť jen trochu slušný člověk volit, ale i racionálně uvažující člověk nepotřebuje k tomu, aby je odmítl, nějakou ideologii. Ale lidi to dělají, a bohužel, nejvíce Romové, i když oni nejsou žádný významný voličský element, většinou volit nepůjdou a když, tak blbě, to musím říct. Oni mně říkají, že za komunistů bylo líp! Co to je? To je vidět, že lidé si nedokáží udělat rozbor situace, podléhají vnějším, nepodstatným detailům, a to pak rozhoduje. To je Achillova pata demokracie. Přímou volbou Zemana můžeme vidět všechny ty souvislosti.

Romové jsou věřící etnikum. Jak jste na tom s vírou vy?
Nemůžu říct, zda jsem věřící nebo nevěřící, mám s tím dost problémy. Člověk věří v něco nad sebou, i když v Boha se mi přímo věřit nechce.

Jste Rom nebo Čech?
Podívejte se, jsem Čech, moji předkové žijí, jak zjistila dcera, která se o to zajímá, v tomto rakousko-uherském prostoru dobře tři sta let. To je moje kulturní zázemí. A jsem taky Rom, i když jsem se k tomu dostal až v době dospívání. Já v tom nevidím žádný rozpor.

Nejste spíš Moravák, říkáte já sú…
Jsem Moravák.

Jak se bude vyvíjet soužití Romů s bílou většinou?
Romy zkazili komunisti, kteří s nimi po válce osidlovali průmyslová centra, kde mohli získat jenom to nejhorší, a taky to získali. Moji předkové byli pracovití, houževnatí, ale vezměte si generaci, která vyšla ze školy a nikdy nepracovala – to je to nejhorší, co se mohlo stát, tím je vinen systém a je nebezpečí, že se ta integrace nepodaří. Romská komunita se musí obrodit, a pokud to neudělá, tak zanikne, i když tak zlý ten vývoj ještě nevidím. Ne že by v tom byli Romové bez viny, ale ten základ musí vždycky postavit silnější, ten, kdo má moc a prostředky, musí vytvořit podmínky, aby se ti slabší do systému dostali. Nezaměstnanost je u nás jedna z nejnižších v Evropě, ale problém je, jak do toho dostat Romy – kdyby se dostali na úroveň nezaměstnanosti dvacet, třicet i čtyřicet procent, tak jsme bez problémů.

Babylon 3/XXII, 14. 10. 2013