Na rozdíl od nás se Ukrajincům po první světové válce nepodařilo vybojovat samostatný stát, byť v období 1917–1921 existovalo několik ukrajinských státních útvarů. Ukrajinská Centrální rada, vzniklá v březnu 1917 po pádu carského režimu, vydala 20. listopadu 1917 tzv. Třetí universál (deklaraci), podle níž se Ukrajina stala nezávislým státem, leč stále ještě ve federaci s Ruskou republikou. Šlo o reakci na bolševický převrat.

Když ale bolševici 19. ledna 1918 rozehnali („celoruské“, tj., zhruba řečeno, zastupující území někdejší carské říše) Ústavodárné shromáždění a začali na Ukrajinskou lidovou republiku útočit, následovalo 22. ledna 1918 vyhlášení plné nezávislosti. Několik let po roce 1917 bylo na území někdejšího carského Ruska bouřlivou dobou revolucí, převratů, vzniku řady spíše krátce než dlouhodobě existujících státních či pseudostátních útvarů (včetně několika ukrajinských) a občanské války. Bouře se uklidnila někdy kolem roku 1920, avšak většina Ukrajiny se stala součástí Sovětského svazu, pouze dnešní západní cíp připadl Polsku, Rumunsku a také Československu.

Samostatnost jako fata morgana?

„Dozrál čas přestat sloužit Rusovi i Polákovi,“ zpívá se v ukrajinské vlastenecké písni na slova spisovatele, básníka a národního buditele Ivana Franka. Ukrajincům se mohlo zdát, že ona osudová chvíle nastala na jaře 1917, po konci monarchie a s pokračující destrukcí ruského impéria, které s pádem cara ztratilo poslední, ba možná jediný svorník. Nakonec se ukázalo, že nikoliv, větší část Ukrajiny zůstala posléze v rukou bolševické Moskvy, rudého cara, zatímco menší, západní část připadla hlavně polskému státu. Nicméně mezitím přesto vznikly i ukrajinské státní útvary, byť měly těžký, krátký a tragický život.

„Ačkoliv Ukrajinci odvozují svou státnost již od starobylé Kyjevské Rusi, nejstaršího mocného státu východních Slovanů, po celá následující staletí nejenže neměli možnost, aby ji svobodně rozvinuli, ale jejich národní dějiny jsou téměř nepřetržitým výčtem bezpráví a násilí, valícího se ze všech stran. Je příznačné, že první moderní ukrajinský stát, takzvaná Ukrajinská lidová republika v čele s profesorem Mychajlem Hruševským, vzniká v listopadu 1917, přičemž celá Ukrajina se záhy stává jedním velkým bojištěm občanské války, přežene se přes ni několik intervenčních armád, je střídavě okupována bolševiky, Němci, Poláky a terorizována řáděním ozbrojených band. Ukrajinci někdy tvrdí, že jejich země leží na Černé cestě, jíž přichází do Evropy všechno zlo, počínaje mongolskými nájezdníky,“ napsal v září 2001 v Literárních novinách výstižně Tomáš Vašut.

Na počátku dvacátého století bylo ukrajinské národní hnutí relativně slabé (i kvůli tvrdé rusifikaci) a ve městech měli převahu příslušníci jiných národů: kromě Rusů hlavně Židé a třeba v Haliči, jež tehdy patřila k Rakousku-Uhersku, pak i Poláci. Základ ukrajinského národa spatřovali jeho buditelé v rolnictvu, které však zpravidla postrádalo rozvinuté národní vědomí a taktéž očekávalo především pozemkovou reformu, nikoliv plamenné vlastenecké řeči. Ukrajinský venkov byl, na rozdíl od poměrně rozšířených idylických obrázků, místem ostrých sociálních rozporů, které plodily radikalismus i sklony k destrukci či prosté pomstychtivosti. „Ale mužik? Co ví mužik? Jedinou má na sobě kůži, a i ta je záplatovaná,“ konstatuje spisovatel Mychajlo Kocjubynskyj v románu Fata morgana, kde vylíčil ukrajinskou vesnici v době ruské revoluce z roku 1905. Mnohými vesničany lomcuje především „dávná mužická nenávist, jež konečně našla svůj výraz. Obout pána do krpců! V těch slovech byl celý obraz, nádherný plán, spravedlivost lidská i nebeská.“

Revolucionáře-socialistu, který se poctivě snaží pomocí věcných argumentů, přesvědčování i třeba do puntíku přesně vedeného a – dnešními slovy vyjádřeno – transparentního účetnictví vybudovat fungující družstvo, tak vesničané v Kocjubynského románu nakonec společně s několika dalšími rebely krutými veřejnými popravami usmrtí, aby tím „smyli vinu“, včetně vlastního podílu na drancování, a zachránili se před trestem od blížící se (ruské carské) kozácké jednotky, která má za úkol obnovit na vzbouřeném venkově pořádek.

Samo ukrajinské národní hnutí bylo hodně levicové, tvořili ho hlavně sociální demokraté a socialisté různých směrů. I proto pak Ukrajinská republika nesla v názvu charakteristiku „lidová“. V březnu 1917 se v Kyjevě ustavila ukrajinská Centrální rada v čele s historikem Mychajlem Hruševským, přičemž ukrajinští předáci zprvu prosazovali představu autonomie či federalizace v rámci liberalizované ruské říše. Až v reakci na bolševický převrat z listopadu téhož roku a na snahy bolševiků po ovládnutí Ukrajiny nakonec v lednu 1918 Centrální rada vyhlásila plnou nezávislost. Slovy samotného Mychajla Hruševského k tomu notně přispěla též předchozí – ale vlastně dodnes platná – zkušenost, že „pohrávání si s termínem ‚federace‘, která stále zakrývala centralisační snahy přívrženců ‚jediné nedělitelné Rusi‘, stále více diskreditovalo tento termín v očích ukrajinské veřejnosti. Pro daný moment nebylo uprostřed ruských stran ani jediné poněkud konsolidované strany, která by byla s to, aby skutečně pevně a upřímně na tomto principu se vyslovila pro federalisaci.“

Proti bolševikům však osamocená Ukrajinská lidová republika neměla mnoho šancí, a musela tedy hledat spojence, které zprvu našla v Německu a Rakousko-Uhersku. Ukrajinská delegace dokonce obdržela pozvánku do Brestu na mírová jednání mezi ústředními mocnostmi (Německem a Rakousko-Uherskem) a Ruskem, přičemž 9. února 1918 došlo k podpisu smlouvy s Centrální radou neboli k uznání odtržení Ukrajiny od Ruska. Usnadnil se tak rovněž postup německých a rakouských vojsk východním směrem, což nakonec donutilo ruskou (bolševickou) delegaci podepsat 3. března 1918 Brestský (Brestlitevský) mír, jímž se ruský, bolševiky ovládaný stát zřekl rozsáhlých území.

Rudolf Medek jako ukrajinofob

„Pryč od moskevského jha, pryč od potatarštělých barbarů, od plavých a ryšavých bradáčů velikoruských, z nichž každý vypadá jako Jidáš!“ – apeluje na československé legionáře někdy v roce 1917 ukrajinský student, zastánce ukrajinské samostatnosti. A sice v legionářském v románu Rudolfa Medka Ostrov v bouři. Záhy ale pocítí, že není vítán. A moc mu nepomůže, když Čechoslováky upozorní na skutečnost, že Moskva je pro Ukrajince totéž, co pro Čechy Vídeň: „Bílá Rus chce býti svobodna, volna, samostatna, Ukrajina již proklamovala svým universálem tuto touhu po samostatnosti, Finsko a Polsko jsou svobodny, svobodna bude i Litva, Latvia, Estonsko, Krym, Besarábie, Sibiř … Ano, jako vy si žádáte rozpadu Rakouska, tak my Ukrajinci si žádáme rozpadu Ruska.“ Výraz „Rusko“ zde evidentně neoznačuje nějaký etnicky vymezený subjekt, nýbrž mnohonárodní carskou říši, která, jak z Ukrajincových slov plyne, rozhodně nezahrnuje pouze slovanský živel.

Josef Jiří Švec mu však rázně oponuje: „Až přijedete do Kyjeva, vyřiďte svému baťkovi, Michailu Hruševskému, toto od Čechoslováků. Předně: Čechoslováci se táží, který rakouský arcivévoda vezme na sebe ona křídla archanděla Michaila [patrona Kyjeva a Ukrajiny], aby zbudoval novou samostatnou říši slovanskou? … Čechoslováci unikají z Austrije. Ukrajinci nastupují do Austrije. … Za druhé … Vyřiďte baťkovi Hruševskému: Češi a Slováci se sjednocují, Velikorusové, Malorusové a Bělorusové se rozcházejí. Naše nacionální revoluce tvoří a sjednocuje. Jeho nacionální revoluce rozkládá a rozrušuje.“ Švec je skutečnou historickou postavou, mužem, který později spáchá sebevraždu, aby vrátil legionářským jednotkám, nahlodaným bolševickou agitací, morálku, a stane se díky tomu hrdinou Medkova dramatu Plukovník Švec, za první republiky dokonce zfilmovaného.

Romány legionáře a spisovatele Rudolfa Medka, otce novináře a hradního kancléře Ivana Medka a malíře Mikuláše Medka, sice svou literární kvalitou za Michailem Bulgakovem či Borisem Pasternakem, zmiňovanými v jiných pasážích této kapitoly, dosti pokulhávají, podávají však pozoruhodnou zprávu o sto let starých událostech. Jejich autor totiž prokazuje schopnost vystihnout hlavní dilemata tehdejší epochy, která sám jako legionář osobně prožíval a z nichž některá dodnes zůstávají v až palčivé platnosti. Ostrov v bouři se odehrává převážně na Ukrajině od února 1917 do jara 1918, kdy českoslovenští legionáři odrazili německý nápor na železniční uzel Bachmač, a mohli se tak po kolejích vydat na svou sibiřskou anabázi.

Vydání z roku 1925 čítá skoro šest set stran, ovšem kdo by čekal hlavně nějaké „střílečky“, pocítí asi zklamání. Na začátku sice jednoho legionáře usmrtí bomba shozená z letadla, posléze však střelba skoro utichne a rozezní se více až v závěrečných pasážích, líčících pouliční boje v Kyjevě a poté legionářské vítězství u Bachmače. Mezitím ale hrdinové románu, především Jan Budecius, autorovo alter ego, prožívají mučivá dilemata ohledně své identity, kladou si otázky, proč a zač bojují, kým vlastně jsou. Svého cara (rakouského císaře) zradili, car ruský padl, ruští revolucionáři jim vyčítají, že tvoří oporu reakce, reakce je podezírá z levicových sklonů, Ukrajinci to táhnou s Austrijáky, v austrijáckých uniformách stále válčí mnoho Čechů…

Někteří legionáři dokonce přestupovali k pravoslaví, zároveň však, ať už byli jakéhokoliv vyznání, nosili coby insignie na uniformách nejen české lvíčky, ale i husitský kalich. „Anekdotická, ale charakteristická maličkost,“ poznamenává k tomu T. G. Masaryk ve Světové revoluci, „naši hoši měli kalichy a lvy ve svých znacích; ruští sedláci v tom viděli rjumočky a sobačky (skleničky a psíčky) a myslím, že to přispělo k tomu, že ty znaky nebyly užívány všeobecně.“ Medek pak „anekdotické maličkosti“ s rjumočkami věnuje ve svém románu rovnou několik stránek. A na rozdíl od zapřísáhlého abstinenta Masaryka, anekdotu graduje následovně: „‚Povězte, továryši,‘ řekl bleďoučký voják, průsvitný a pihovatý, s bleděmodrýma, znavenýma očima, ‚povězte, to celý váš pluk tak důkladně pije, že nosíte rjumočky? A vaši oficíři nosí už butylky a váš komandír vědro, ha?‘“

Leč ani neujasněná identita, natož případná bujará pijatyka, v zásadě nebrání identifikaci toho, co určitě nechceme. Z citovaného „vyřízení baťkovi Hruševskému do Kyjeva“ je ostatně zřejmé, co vadí Josefu Švecovi a většině legionářů na ukrajinském tíhnutí k samostatnosti: Ukrajinci svoji věc spojují s centrálními mocnostmi (Německem a Rakouskem) a boří jednotu Slovanstva, pokračují v demontáži ruské říše. Jednají tudíž v rozporu se zájmy Čechoslováků, kteří ukrajinské národní hnutí vnímají jako trojského koně největších nepřátel lidstva: Germánů. Ostatně, Ukrajinci měli za první světové války též své legie, sičové střelce, ale v rakousko-uherské armádě, neboť jejich hlavním nepřítelem bylo Rusko. Emancipační snahy obou národů, českého (československého) a ukrajinského, si tedy příkře protiřečily.

Medek proto Ukrajince na stránkách svého díla příliš nešetří. Třeba při popisu situace, kdy se na jaře 1917 blíží obsazení města Tarnopol, dnes Ternopil v západní části Ukrajiny, rakousko-uherskou armádou: „Za nějakou malou hodinku bude již celý Tarnopol, všichni tito špindírové hebrejští, všechna tato ukrajinská banda, čekající na archanděla Michaela [patrona Kyjeva a Ukrajiny] z Vídně, zpívati plnýma hubama ‚Gott erhalte! [Zachovej nám, Hospodine]‘. Všechny synagogy zamumlají svoje Willkomen a uniatské [tj. ukrajinské řeckokatolické] kostely Hossana! To je svinstvo!“ Z ukázky rovněž přímo trčí další zásadní problém, bránící oživování Medkova literárního odkazu v přítomnosti: jeho antisemitismus. Sice údajně nikterak bojovný, spíše pochycený coby častá dobová „angína“, leč ze stránek Ostrova v bouři sem tam vyskakující jak čertík z krabičky: „A odkudsi vyleze žid jako mlok ze skuliny, kořaličky přinese a špeku, salámu…“ Nebo: „Ale ulice, jež je uvítala před nádražím, byla všední, hluchá a plná špinavých Židů berdičevských, švadronících svojí nesnesitelnou hantýrkou. Pojala ho ošklivost.“ Na hlavního hrdinu sice v pokoji se stěny přísně hledí „Švabinského předválečná podobizna profesora Masaryka“, ale byť ho Medek v románu líčí téměř jako poloboha, z profesorova postoje v době hilsneriády si věru poučení nevzal. Ale má-li sloužit jako svědectví doby, pak bohužel i takto.

Východoevropská tragédie a Ukrajina

Mohla ale Ukrajina po první světové válce vůbec získat samostatnost? Ukrajinský historik Jaroslav Hrycak uvažuje nad příčinami jejího neúspěchu v textu příznačně nazvaném „1918 – geopolitická katastrofa pro Ukrajinu“. Kromě slabosti převážně rolnického národa, rozbrojů mezi různými proudy ukrajinské politiky i fatálního konfliktu s Poláky o dnešní západní Ukrajinu uvádí mezi hlavními důvody i skutečnost, že představitelé dohodových mocností, vítězů první světové války, se víceméně jednomyslně shodovali v jedné věci: ukrajinskou otázku považovali za vnitřní problém Ruské říše. Nezávislý ukrajinský stát měl navíc špatnou pověst. Buď se vnímal jako německý satelit, nebo, oproti bolševikům, jen jako jiná forma radikálně levicového režimu někde na pokraji národního komunismu. Obě uvedené charakteristiky výrazně snižovaly šance na mezinárodní uznání ukrajinské nezávislosti.

Hrycak ovšem přináší ještě jeden pozoruhodný důvod z oblasti kultury. Byť Poláci koncem osmnáctého o státní samostatnost přišli, přesto po celé dlouhé devatenácté století (1789–1914) nebyl polský národ považován za národ v principu nestátní („stateless nation“) jako Ukrajinci. Polsku se totiž „podařilo uchovat svou poměrně početnou politickou a kulturní elitu. Přičemž právě přítomnost politické a kulturní elity představuje hlavní kritérium pro státní charakter národa. Polská kultura byla v Evropě široce uznávána a touha po nezávislosti, kterou vyjadřovala, v devatenáctém století apelovala na mnoho evropských vlád a stran.“ A zdůrazněme, že oslovovala i evropskou veřejnost, zejména tu kulturní, vzdělanější či sečtělejší.

„Když Henryk Sienkiewicz v roce 1905, tedy v době, kdy má vlast zmizela z mapy Evropy, přebíral Nobelovu cenu za literaturu, řekl: ‚Prohlásili ji za mrtvou – hle, zde je jeden z důkazů, že žije; tvrdili, že nedovede myslet a pracovat – hle, zde je důkaz opaku; označili ji za poraženou – hle, zde je důkaz, že vítězí.‘ Dnes nikdo o mé vlasti, o Polsku, netvrdí, že je mrtvá. Ale tato slova nyní získávají nový význam. Ctihodní představitelé norského národa, dovolte mi vyjádřit tu nejhlubší vděčnost za to, že jste potvrdili životaschopnost a sílu našich idejí udělením Nobelovy ceny míru předsedovi hnutí Solidarita,“ pronesla Danuta Wałęsová v roce 1983 v Oslu, když za svého manžela přebírala jedno z nejvýznamnějších světových ocenění. Poselství je zřejmé: nejenže je Polsko „státotvorným“ národem, ale má právo na svobodnou, demokratickou existenci. Podobného kulturního a intelektuálního uznání se však Ukrajině začalo dostávat vlastně až po únoru 2022.

Jedním z mála Čechů, kteří v prvních dekádách dvacátého století podporovali a propagovali právo Ukrajinců na sebeurčení, byl Jaromír Nečas, později sociálně demokratický ministr sociální péče z let 1935–38. Jeho jméno ve veřejném povědomí bohužel docela zapadlo. Nejvíce je připomínán v souvislosti s jeho problematickou misí z poloviny září 1938, kdy z pověření Edvarda Beneše jednal v Paříži o možnosti odstoupení (malé) části československého pohraničí výměnou za mír.

Jaromír Nečas je ale zajímavý ještě kvůli něčemu jinému, a sice svému vřelému vztahu k Ukrajině. Její západní část dobře poznal ještě za habsburské monarchie, kam tehdy spadala a kde působil jako pracovník státní stavební správy. Ke konci první světové války a krátce po ní napsal několik brožur, kde se zastával práva Ukrajinců na samostatnou existenci, poněvadž tvoří svébytný národ s vlastními dějinami, identitou, jazykem i bohatou kulturou, národ odlišný od Rusů (a též od Poláků). Což tehdy mnohým Čechům, pěstujícím sympatie ke slovanskému Rusku a považujícím Ukrajince za folklórní variantu ruského národa, popřípadě samostatnou Ukrajinu za v podstatě umělý produkt německých (germánských) mocenských záměrů, vůbec nebylo zřejmé. Přičemž uvedený stav do jisté míry trvá dodnes.

V roce 1919 Nečas publikoval brožuru s příznačným názvem Východoevropská tragedie a Ukrajina s podtitulem „Její vývoj a životné síly“. Jeden z hlavních důvodů tehdejšího východoevropského neštěstí spočíval dle Nečasova mínění v neschopnosti Rusů skoro všech politických proudů uznat Ukrajince za samostatný národ s právem na suverénní státnost neboli ve lpění na různých variantách ruského imperialismu. Bohužel, po stu letech se Rusové v tomto ohledu příliš nezměnili.

Nečas, profesí stavební inženýr a národohospodář, se ve zmíněné knížce kromě historie, politiky či rozvoje ukrajinského družstevnictví nejprve velmi obsáhle zaobírá právě ukrajinskou kulturou – literaturou, mimochodem, již tehdy z nějaké menší části dostupnou též v českých překladech, divadlem, hudbou i výtvarným uměním. Jeho cíl je zřejmý: chtěl dokázat zralost Ukrajinců k dosažení vlastní státnosti, minimálně v podobě široce autonomní jednotky v rámci federalizovaného a demokratického Ruska, neboť jde o kulturně vyspělý národ. Samozřejmě, též s bytostnou touhou po samostatnosti, s dějinami zaplněnými dosud marnými pokusy si samostatnost vybojovat, s pozoruhodnou kozáckou tradicí, leč právě dosažení stupně vysoké kultury, tedy vlastního uměleckého i vědeckého písemnictví, divadla, hudby i výtvarného umění, ambici ke zformování národní státnosti obrazně vyjádřeno korunuje, poskytuje ji legitimitu. Avšak ke škodě Ukrajinců, jejich kulturu tehdy v zahraničí i mezi vzdělanci dobře znal jen málokdo. A když už ano, stejně ji zpravidla vnímal jako součást kulturní scény Ruska, ruské říše.

***

Snahy o ukrajinskou státní samostatnost se naplnily až v roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz. Dnešní východní či středovýchodní Evropa se však překvapivě hodně podobá té před sto lety. Určitě ve smyslu umírání i obrozování starých a rození nových identit, což se zpravidla neobejde bez konfliktu, bez krveprolití.

Ovšem Putinovo Rusko neznamená a nehlásá pouhou obnovu carské říše. Vkomponovává do sebe veškeré tradice ruské mocenské velikosti, reálné i domnělé, tedy i Sovětský svaz a jeho triumf ve druhé světové válce či vůbec odkaz sovětské jaderné supervelmoci, před kterou se údajně třásl celý Západ. Jeho ideologické vymezení lze přirovnat k synkretickému koktejlu či možná k eintopfu nebo spíše k boršči, kde spolu koexistují Petr I., Stalin, pravoslavná církev, kterou Stalin zničil, Gagarin, Dostojevskij, bajkalsko-amurská magistrála, pád Berlína, Lenin, Kateřina II., Mendělejev, admirál Ušakov… Samozřejmě, většina ingrediencí je před přimícháním do hrnce nebo kotle náležitě upravena. Výsledkem pak lze, když na to přijde, legitimizovat i válku, další pokusy o podmanění těch, kteří chtějí z otroctví moskevského impéria uniknout, nyní tedy hlavně Ukrajinců.

Pád Ukrajiny a triumf Putinova rusko-sovětského imperialismu by však nyní, s odkazem na titul Nečasovy publikace z roku 1919, znamenal tragédii nejen východoevropskou, leč Evropy jako celku.

Text vznikl mírnou úpravou několika pasáží z knihy Múzy ve víru dějin. Umění jako bitevní pole rusko-polsko-ukrajinské války o ukrajinskou identitu, BOOKS & PIPES, z. ú., Brno 2024👉 https://www.bookspipes.cz/muzy-ve-viru-dejin

Konkrétně z Kapitoly 4: „Všechna tato ukrajinská banda… Rusko a Ukrajina za občanské války očima Michaila Bulgakova a Rudolfa Medka“. Odkazy na literaturu a zdroje jsou v knižním vydání.