Zatímco ve Spojených státech se obvykle již dva roky před prezidentskými volbami začíná uvažovat, kdo z dlouhé řady kandidátů má šanci projít primárkami, v Rusku, kde budou prezidenta volit v březnu příštího roku, je otázka podstatně jednodušší: bude mít Vladimir Putin protikandidáta nebo se bez něj obejde? Budou to prezidentské volby, nebo „prezidentské volby Vladimira Putina“, abych parafrázoval starou anekdotu?

Nenápadné signály, že by Vladimir Putin mohl mít ve volbách protikandidáta, nebo spíše „sparring partnera“, přicházejí z uralského Jekatěrinburgu. A to záhy poté, co Alexeje Navalného, dalšího z možných Putinových protikandidátů (svou kandidaturu už oznámil), odsoudili k podmínečnému trestu ve vykonstruovaném procesu o „krádeži dřeva“. Je tak formálně vyřazený ze hry a nezbývá mu, než se na vrchol vydat cestou občanské neposlušnosti.

Jako potenciální Putinův „schválený“ rival se místo něj začíná rýsovat výrazná osobnost ruské politické scény, tedy prozatím spíše její periferie – starosta Jekatěrinburgu Jevgenij Rojzman. O svých prezidentských ambicích zatím nedal znát nějakým seriózním prohlášením a prozatím se dají vyčíst jen mezi řádky, konkrétně z vývoje událostí, které spustil článek s bulvárním titulkem „Starosta Jekatěrinburgu Jevgenij Rojzman se jede do Moskvy poučit o sexu“.

Rojzman minulý týden v ruské metropoli skutečně pobýval, a to v prestižním diskusním klubu Přímá řeč na semináři, jehož téma se sexu týkalo, i když na poněkud intelektuálnější úrovni: „Role sexu ve světové historii“. Téma pro něj nebylo však zdaleka tak důležité jako moderátor klubu a zároveň jeden z přednášejících – protřelý politolog a všežravá mediální hvězda Stanislav Belkovskij.

Setkání to nebylo náhodné. Dva dny předtím, než se díky reaktivnímu informačnímu šumu vzedmula vlna zájmu o Rojzmanovu „sexuální aféru“, Belkovskij v pořadu na populárním liberálním rádiu Echo Moskvy velmi zeširoka zformuloval, proč je podle něj Jevgenij Rojzman, na rozdíl od Alexeje Navalného, pro Putina v nadcházejících prezidentských volbách optimálním soupeřem:

Za prvé – „Rojzman na rozdíl od Navalného vyhrál důležité volby“ – myšleny jsou komunální volby v roce 2013, kdy Navalnyj neúspěšně kandidoval na starostu Moskvy proti Sergeji Sobjaninovi, kdežto Rojzmanovi se v Jekatěrinburgu podařilo na hlavu porazit rivala z Jednotného Ruska.

Za druhé – „Rusko nemá rádo Moskvu. A Rojzman není z Moskvy. To je velká výhoda.“

A za třetí – „Rojzman je Žid s neuvěřitelně svůdným úsměvem, a proto se musí stát soupeřem Vladimira Putina, protože Putin Žid není, což je všeobecně známá výhoda oproti někomu, kdo Žid je… třebaže všichni ruští národní hrdinové jsou Židé,“ říká s poťouchle nekorektním úsměvem Belkovskij, který sám rád zdůrazňuje své židovství, a uzavírá: „Takže za Rojzmana, za Stalina! Za vlast, za Rojzmana!“

Belkovskij v tomto lehkém tónu v podstatě spustil Rojzmanovu předvolební kampaň – tomu už stačilo vyrazit do metropole na přednášku o sexu a dodat, že se mu nápad líbí a že o něm bude uvažovat.

Ve světle diskuse o Rojzmanově případné kandidatuře, která lavinově zachvátila salóny hlavního města a sociální sítě, se však zatím jen málo mluví o tom, jak na jekatěrinburského starostu, který si poslední čtyři roky pečlivě buduje pověst sympatického, nebojácného, neúplatného a liberálně naladěného kovboje, co nechodí s pány na led, zato pomáhá babičkám a sirotkům, vzpomíná generace 90. let, která ho zažila v trochu jiné roli: jako zakladatele dobročinného fondu Město bez drog.

Ten vznikl v Jekatěrinburgu v roce 1999 a řadu let fungoval pod Rojzmanovým vedením jako cosi na způsob soukromého represivně-penitenciárního systému, jenž si vytkl za cíl vymýtit v městě Jekatěrinburgu drogovou závislost. Metody používal Rojzman a jeho tým zčásti mafiánské, ale především „makarenkovské“: jeho speciální oddíly složené z ostrých chlapíků prováděly ve městě razie, při kterých chytaly delaery drog – ty předávaly policii (která za to přivírala oči nad nezákonným počínáním fondu), a mladé narkomany, kteří putovali do Rojzmanových „rehabilitačních center“, jejichž heslem bylo: 1. drogová závislost je nemoc. 2. narkoman je zločinec. 3. žádný narkoman se nechce léčit.

Minimální doba násilné „rehabilitace“ byla rok. K tomu, aby se člověk stal Rojzmanovým vězněm, stačil souhlas rodičů (v případě nezletilých), u starších pak souhlas samotného „pacienta“, který z něj zpravidla vytloukly Rojzmanovy gorily nebo Rojzman osobně (zde i dále vycházím z řady osobních svědectví o působení dobročinného fondu Město bez drog, které zveřejnil časopis Snob). Někdy ale stačil jen pobyt v „chládku“ – v podzemní nevytápěné korekci fondu, kam nahé narkomany zavírali na noc.

Dále rehabilitace probíhala v „karanténách“ rehabilitačních center – v zónách vězeňského typu – , kde bezprávné narkomany s akutním abstinenčním syndromem na tři týdny připoutávali k ocelovým palandám (až do roku 2009) – „dokud si neodvyknou“. Na léky tlumící bolest neměli právo – fond se řídil tím, že „abstinenční syndrom neexistuje“, že je to jen výmysl lékařů.

Příděly léků proti bolesti, ale také jídla pak závisely také na ochotě narkomana udat dealery a další narkomany ze svého okolí. „Pacienti“ byli během „rehabilitace“ také běžně využíváni jako „volavky“ – zaměstnanci fondu je posílali k dealerovi pro dávku, aby ho mohli „přistihnout při činu“ a násilím odvléct na policii, kde proti němu musel „pacient“ svědčit. Stejným způsobem při raziích identifikovali a unášeli i narkomany. Vzhledem k podmínkám panujícím v „rehabilitačních centrech“ docházelo často k útěkům „pacientů“. Na uprchlíka zpravidla pracovníci centra uspořádali hon, a když byl chycen, pro výstrahu ho surově zbili.

Na Rojzmanův fond byla později podána řada trestní oznámení pro únosy, vydírání, mučení, bití a dokonce pro vraždu jednoho z mladých narkomanů. Dva Rojzmanovi spolupracovníci byli odsouzeni, ale sám Rojzman se soudu vyhnul a odsouzeným díky svým konexím dokázal zařídit podmínečné tresty. Jak toho dosáhl naznačuje spoluzakladatel fondu Andrej Kabanov: „Naším fondem prošly tisíce lidí. Byly u nás děti prokurátorů a policistů i sami policisté, děti soudců, byznysmenů i poslanců státní Dumy.“ A není žádným tajemstvím, že část z nich za to Rojzmanovi byla upřímně vděčná a uměla to dát znát. A ti ostatní nedostali na vybranou.

K své případné kandidatuře se Rojzman zatím přímo nevyjádřil, třebaže podle internetového portálu ura.ru „se mu myšlenka Stanislava Belkovského líbí“. Zato lechtivé titulky z tisku o tom, že se „jede do Moskvy poučit o sexu“, okomentoval na svém blogu slovy, která mohou vnímavému čtenáři napovědět, že to s kandidaturou na prezidenta nejspíš myslí vážně: „No, nikdy není pozdě se přiučit. Ale ať si říkají co chtějí, jedno je jisté: obyvatelé Jekatěrinburgu nikdy neuslyší, že mě viděli opilého nebo že jsme přišel v kocovině do práce, že jsem vrtulníkem lítal chytat ryby do národního parku, že jsem lovil zvířata z červené knihy nebo si objednával prostitutky do sauny.“ Líbí se ženám, nepije, je neúplatný, sportovně založený, má rád přírodu, obzvlášť sibiřské tygry… Nepřipomíná vám tento portrét ještě jiného ruského politika s temnou minulostí?