Tenkrát na Západě v Řepčicích
Tragédi ve mně od jakživa vyvolávají zuřivost, že mám chuť jim nafackovat (chuť, ne úmysl) – co se proboha děje, nefňukej, prober se! Plakej radostí, že je ráno, nový den a večer žehnej nebesům, že si jde sluníčko po celodenní šichtě odpočinout a zaskočí za něj hvězdičky! Toto, blbe, necítíš, nevidíš, neslyšíš! Před časem se na mě obrátila kamarádka s představou, že po ní jde ruská mafie, měla oči navrch, opravdu to s ní nevypadalo dobře. Já jí to nevyvracel, ale řekl jsem jí, že přesně…
