V pondělí 27. prosince ve věku 58 let umřel po delší nemoci Honza Hájek – odpradávna člen redakce Babylonu, která spočívá v hádání se o pitomostech při pití piva v redakční klubovně U Budyho (o pitomosti pochopitelně nejde, ale o to hádání se). Jako syn ministra zahraničních věcí z doby Pražského jara profesora Jiřího Hájka, který 24. srpna 1968 na zasedání Rady bezpečnosti OSN odsoudil SSSR vedenou okupaci Československa a označil ji za akt agrese, který nelze ničím ospravedlnit, což učinil navzdory depeši prezidenta Ludvíka Svobody zakazující mu v RB vystoupit (mimochodem L. Svoboda je dodnes nepochopitelně milostivě nahlížené pračuně čs. poválečné historie), a jednoho z prvních mluvčích Charty 77, nemohl Honza studovat. Architekturu vystudoval až v Norsku, kam ho v 80. letech komunisté nechali odejít s tím, že už nebude moci zpět. Stalo se tak díky známosti profesora Hájka s norskými vládními sociálními demokraty, s kterými se za války seznámil v nacistických věznicích (coby člen levicového studentského odbojového hnutí byl Hájek zatčen na samém počátku války a byl vězněn až do jejího konce), a kteří Honzu na pražském režimu „vyreklamovali“.

Po pádu komunismu se Honza vrátil zpět do Prahy i se svou ženou Katrine Lundgren a otevřel si tady architektonický ateliér, který se zabýval projekty novostaveb i rekonstrukcí rodinných a bytových domů, občanské vybavenosti, interiérovou tvorbou, projekty veřejných prostor a urbanistickou tvorbou, jak stojí na jeho webových stránkách.

Honzu jsem znal od klukovských let. Jezdil jsem s rodiči k Hájkům na návštěvu, jednak do vilky v Kosatcové na Zahradním městě, a pak taky do venkovského domku v Krhanicích, odkud prof. Hájek pocházel a kam Hájkovi jezdili na letní byt. Zvláště po Chartě 77 to bylo skoro vždy za asistence policie, která Hájkovi buzerovala permanentně, a když nic jiného, tak aspoň vartovala v civilním autě zaparkovaném před jejich domem, přičemž tajní fotografovali všechny, kdo šli k Hájkům na návštěvu.  Jednou, v Krhanicích, nás zastavili fízlové, kteří s policejním autem strážili cestu vedoucí k Hájkovic domku, esenbák si vzal tátovy doklady, otevřel je a povídá – vy jste doktor Placák ze Střešovic? Před lety jste operoval mého bratra se srdcem. Zachránil jste mu tehdy život.

Policajt na zlomek vteřiny zaváhal mezi dvěma loajalitami – svou příslušností k SNB nebo k druhu homo sapiens. Pak otcovi dokumenty vrátil, na pozdrav se dotkl rukou štítku policejní čepice a řekl – můžete jet, pane doktore! Těžká služba příslušníka SNB.

Když pak byl Honza v Norsku a my jsme v Česku založili České děti za účelem obnovy Českého království – také trochu navzdory našim rodičům, včetně profesora Hájka –, stal se Honza přirozeně jejich členem, protože byl pro každou vážně míněnou legraci. Psal pak taky do královského bulletinu Koruna, který jsme začali vydávat ještě před listopadem. Když se pak po listopadu mohl vrátit do Česka, začal psát do Babylonu, kde se nevěnoval architektuře, jak by si snad někdo mohl myslet – to byla práce, ale věnoval se koníčkům, id est celospolečenským tématům a autorům, kteří ho nějak oslovili, kladně či záporně, přičemž se nebál číst klasiky, které aktualizoval, ať už to byl Sprengler, Tocqueville, Voegelin nebo Carl von Clausewitz, stejně jako třeba Händlův Rinaldo – vše se dalo dobře využít při popisu současného světa, na který nahlížel, jak vidno, dosti skepticky.

Především netrpěl sentimentem. Ke společnosti, k druhým a na prvním místě k sobě samému měl veskrze zdravý odstup, což bylo v záplavě různých sebestředných blbů vždy osvěžující. Netrpěl sentimentem k Čechům, stejně jako k Norům. Česko i Norsko byly naopak vhodné objekty k ironii, jak to ostatně nabízí každá společnost, kterou člověk nahlédne blíže, a to včetně takových posvátných věcí, jako jsou běžky v Norském království (viz na ukázku Honzův článek dole).

Ostatně sport a vše kolem něj byl jedna z několika věcí, které Honza upřímně nesnášel. Na rozdíl od Topola, Placáka etc. nebyl zatížen sentimentem ani k přírodě. Byl to veskrze městský člověk, který se mimo uliční síť cítil nesvůj, a také s námi odmítal jezdit na vandry – neřku-li, aby s Babylonem absolvoval přechod byť jen třeba Brd. Byl to rozený urbanista, který ale netrpěl přehnaným sentimentem ani k architektuře, včetně té staré a zažité. Pokud nebyla podle jeho náhledu kvalitní, měla uvolnit místo výstavbě nové. Jinak řečeno, jako vystudovaný architekt byl ochoten zbourat cokoli, kdyby na to přišlo, třeba chrám sv. Víta – z větší části pseudogotický kýč, což bylo sice na jednu stranu osvobozující, ale na druhou svazující – otročit může člověk stejně dobře starému jako novému, závisí na okolnostech či jen nátuře, což Honza velmi dobře věděl, aniž by se tím ovšem nechal nějak znervóznit, či znejistit.

Romanticky více založeným lidem se tak mohl jevit poněkud cynicky – nejen coby architekt. Takto na něj nazírat by ale bylo nepochopení. Jeho myšlení a cítění byla racionálně rozvržená urbanistická síť, protože jedině tak se vyjeví věci nadreálné, iracionální v těch správných dimenzích. Myslel jako architekt, přičemž vše, co bylo mimo proporce, bylo legitimním cílem ironie. A věci, které proporce měly? Ty byly součástí výše uvedeného také, protože Honza – byv zřejmě poučen životními omyly generace našich rodičů – ctil hierarchii, rozlišoval mezi skutečností a metafyzikou, která má ze všeho reálného chtě nechtě prču. Tedy tu metafyzickou. Ve skutečnosti člověk nikdy nevěděl, zda to, co Honza říká, myslí vážně, nebo si jen z věcí, z obrysů a náhledů, utahuje. Obzvláště miloval debility, které sbíral, podtrhával, domalovával, přidával k nim rámy, vytrhával je z absurdna a vytvářel tak nečekané obrazy.

Přes na první pohled provokativní názory, které ovšem nebyly prvoplánové, v něm byl jakýsi starosvětský řád, obecná slušnost, spolehlivost, noblesa, aristokratičnost, a v tom právě smysl pro nesmysl a legraci, a také jistý ostych před lidskou blbostí, proti které se bránil maskou veselého, lehce otrlého glosátora, kterého nic na tomto světě nemůže překvapit.

Jestli něco od mala nesnáším, tak jsou to potížisté, kteří ze všeho dělají problém – vidí jej ve všem kolem, jenom ne u sebe. Honza byl výše uvedeného protipól. Nikdy si na nic neztěžoval. Vlastně jsem donedávna vůbec nevěděl, jak je to s ním zlé. Všechno u něj bylo v řádu věcí, tedy průseru, který tu je, co svět světem stojí od doby, kdy byli lidé vyhnáni z ráje.

Na počátku své nemoci Honza odmítl radikální léčbu. Dokud to šlo, normálně žil, pracoval, bavil se. Vybral si, volil sám. Zvítězil tak nad smrtí, nad osudem. Brach do jakékoli nepohody, kamarád z nejbližších. Tě Bůh.

Za Honzu bude sloužena mše v úterý 3.1. ve 13 h v kostele sv. Terezie od dítěte Ježíše na Kobyliském náměstí.

Norsko: U veřejnosti boduje válečné námořnictvo

Jan Hájek

Poklidnou hladinu politického života v Norsku rozbouřila v posledních týdnech debata ohledně šířky tratí pro běžkování v okolí hlavního města. Někdo se možná podiví, že tak odborná otázka je tématem politických diskusí, nezapomínejme ale, že jsme v Norsku, kde vše okolo lyží, zejména běžek je to nejžhavější politikum.

O co v této věci jde: Již minulou zimu přeměřil Aslak Sira Myhre šířky běžeckých tratí na různých místech v okolí Oslo a došel k výsledkům, které doslova šokovaly širokou veřejnost. Tratě na východě města, kde žijí chudší lidé a jsou zde velké komunity přistěhovalců zejména z Afriky a jihovýchodní Asie, jsou užší než na západě, kde žije smetánka. Aslak Sira Myhre přitom není v norské politice žádná lehká váha. Jedná se o vůdce místní bolševické politické strany Rudá aliance, navíc je to známý a všeobecně uznávaný odborník na fotbal, zejména na klub Viking FK. V každém případě dostal tímto do ruky argument těžkého kalibru, který dokázal bezezbytku využít. Poukázal na skutečnost, že neslýchaným způsobem dochází k znevýhodňování chudších vrstev a zejména imigrantů. Do debaty se zapojilo Ministerstvo životního prostředí. To se však jen chabě brání a argumentuje ekologickými důvody.

Mezitím se diskuse poněkud zamotala, situace je nepřehledná, jisté ale je, že národ rozdělen. Zdá se, že celá věc hraje do ruky zejména homosexuálům, vegetariánům a feministkám. Zatím poněkud zklamaly národnostní menšiny. Pákistánci odbíhají od tématu a tvrdí, že celá věc se týká výstavby nových mešit. Jejich postoje ovšem nepůsobí příliš koherentně. Přitom by vzhledem k tomu, že jejich bydliště leží v blízkosti užších tratí, měli zaujmout jasné stanovisko. Státní církev, jak každý očekával, ztrácí půdu pod nohama. U veřejnosti naopak boduje válečné námořnictvo. Laponci lavírují a zdá se, že tímto nejasným postojem poskytují svým zájmům medvědí službu, i když je nutno uznat, že z Karašoku, kde zasedá laponský parlament, je to do Oslo pořádný kus cesty.

Nyní se čeká na jasné stanovisko Zámku. To však nepřichází. Zdá se, že současný král Harald,  na rozdíl od svého otce Olava, nemá na otázky spojené s lyžováním ještě hotový názor. Dvůr přitom v minulosti hrál při podobných debatách vždy první housle. Dodnes je v živé paměti a často bývá citován článek zesnulého krále Olava v  novinách Afteposten ze sedmdesátých let minulého století. Tehdy šlo o využití hliníku při konstrukci běžkařských hůlek. Monarcha tehdy zastával jasné stanovisko, že bambus je mnohem lepší materiál. Je smutnou skutečností, že za to býval vysmíván a napadán – zřejmě ze strany aluminiové lobby. Snad mu dokonce bylo vyčítáno, že jde proti norským národním zájmům. Norsko je totiž významný producent hliníku, zatímco domácí produkce bambusu ani zdaleka nepokrývala potřeby místního, tehdy rozvinutého hůlkařského průmyslu. Dnes je všem jasné, že král zase jednou předběhl dobu. Budoucnost a ekologie mu sice daly zapravdu, vývoj se však již nedal zvrátit. Ironií osudu je, že domácí produkci lyžařských hůlek převálcovala levná zahraniční konkurence.

Zpátky k tématu. Jaký výsledek bude mít současná debata o běžkařských tratích je ve hvězdách. Už dnes je však jasné, že debata poznamenala veřejný prostor natolik, že Norsko před touto debatou a po debatě je možno – s trochou nadsázky – označit za dvě odlišné země.

Babylon, 2009