Po osmi týdnech nepřetržitých demonstrací s bilancí téměř osmdesát mrtvých vypadala situace ve Venezuele jako pat, nebo se spekulovalo o tom, že tuto jihoamerickou zemi zachvátí občanská válka. V polovině června se ale objevilo možné řešení. Mezi stoupenci Huga Cháveze se vytvořila trhlina, která může vést až k Madurově pádu. A demokratická opozice získala trochu nečekaného, ale velmi efektivního spojence – generální prokurátorku Luisu Ortegovou Díazovou. Scénář to není ideální, ale je alespoň nějaký. Každopádně prokurátorka je nyní pro radikální komunisty nejvíce nenáviděnou osobou a pro venezuleské občany jistou nadějí.

Ortegová totiž nejenom posledními právními kroky torpéduje Madurův plán na vytvoření nového ústavodárného shromáždění, tzv. Asamblea constituyente, které má nahradit řádný parlament a v podstatě v zemi zavést kubánský politický model, ale především zmobilizovala proti Madurovi část umírněných chávezovců z vysokých politických a vojenských kruhů. Ti se nyní politicky sbližují s opozicí a vůdci pouličních protestů.

Luisa Ortegová patřila před lety mezi blízké spolupracovníky Huga Cháveze. Dnes devětapadesátiletá právnička začínala jako členka Strany venezuelské revoluce, což byla kdysi ozbrojená guerrillová odnož Komunistické strany. Po boku Cháveze stála prakticky od jeho nástupu k moci a dodnes ho bez uzardění označuje za „největšího humanistu, jaký kdy žil“. Vykonávala vysoké funkci v justici a dokonce se částečně podílela před dvěma lety na vykonstruovaném odsouzení opozičního lídra Leopolda Lópeze, se kterým nyní hodlá táhnout za jeden politický provaz.

Mohlo by se zdát, že protirežimní angažmá generální prokurátorky je jen další trik tvrdého jádra venezuelských komunistů. Na druhou stranu bývalý autobusák Maduro nikdy neměl v rámci režimních struktur pevné postavení a radikální rozkol mezi chávezovci je pro něj nebezpečnější než demonstrace nespokojených občanů a opoziční poslanci z paralyzovaného Národního shromáždění.

Vše se pro něj ještě zkomplikovalo po loňských prohraných volbách, kdy začal Maduro dosazovat do armády a na klíčové pozice radikální komunisty s kriminální minulostí, jako je třeba dnešní vicepremiér Tareck El Aissami. Tito radikálové dnes ve Venezuele drží moc a Ortegovou označují, jako například Diosdado Cabello, za „komplice vrahů“, nebo za „duševně chorou“, jak se vyjádřil bolševický poslanec Pedro Carreño.

Ortegová při tom postupuje velmi promyšleně. První kroky proti režimu podnikla již na konci března, kdy obvinila vládu z násilností a ze smrti mladého demonstranta Josého Pernaleteho. V polovině června ale především podala k madurovci ovládanému Nejvyššímu soudu sérii ústavních žalob a stížností, které mají za cíl zcela zastavit proces jmenování revolučního ústavodárného shromáždění. Navrhla odvolání třiceti tří soudců, kteří přikryli Madurův protiústavní puč. Následně napadla jmenování dalších osmi soudců, při kterém nebylo učiněno zákonu zadost.

Dokonce svými právnickými výpady zblbla i samotného prezidenta Madura, který chtěl ukázat, jak se vyzná v teorii ústavního práva. Řekl, že když Ortegová podala žaloby k Nejvyššímu soudu, tak tím pádem uznává jeho legitimitu. A že když se s ní v tomto kroku shoduje opozice, tak jeho legitimitu uznává i ona. Představitelé opozice totiž opakovaně prohlašují, že neuznávají jurisdikci venezuelského Nejvyššího soudu, protože jeho soudci byli dosazeni Madurem v rozporu s Ústavou jako součást vládního puče. A byl tak spokojený s touto vlastní úvahou, že Ortegovou ještě pochválil, samozřejmě ironicky.

Nejvyšší soud pochopitelně její žaloby postupně zamítnul, ale například podle politologa Michaela Penfolda mají její kroky pro režim „politicky zničující účinek, protože zcela delegitimizují chystané ústavodárné shromáždění (Asamblea Constituyente), a rozdělují stále silněji jak chávezovce tak armádní kruhy.“ Její právní akty a jednání vzbuzují sympatie i v zahraničí, podpořila je například ústy předsedy Luise Almagra Organizace amerických států.

V boji o lidové shromáždění, které chce Maduro ustanovit na konci července, a kde má být po kubánském vzoru 500 víceméně nevolených zástupců dělníků, rolníků a tzv. komunit, je toho v sázce hodně. Ani pro režim to nemůže být jen hra. Narkobaron a vicepremiér Tareck El Aissami také už vyhrožoval Ortegové, že za padesát  dní (tj. po prvním zasedání bolševického parlamentu) už bude na prokuratuře sedět místo ní „opravdový patriot“. Vzhledem k tomu, že o ní radikálové mluví jako o teroristce, je velké nebezpečí, že když včas neemigruje, tak se o ni onen „opravdový patriot“ postará, a nezůstane jen u odvolání z funkce.

Přesto ale bude nejspíš klíčový postoj armády, která je dnes ovládána Madurovými spojenci a staví se k režimu loajálně. Nedlouho po vypuknutí demonstrací se někteří důstojníci postavili slovně na stranu demonstrantů a opozice, pak ale tyto hlasy znenadání utichly. Je tedy zřejmé, že si narkobolševická klika zjednala v armádě poslušnost důstojnického sboru a další kritické hlasy už nedopustila.

Teprve po vystoupení Ortegové se ozvali sice bývalí, ale přeci generálové a nejbližší spolupracovníci Huga Cháveze – Cliver Alcalá, Miguel Rodríguez Torres a především Alexis López, že chystané shromáždění je podle nich v rozporu s platnou Ústavou a dokonce i s Chávezovým odkazem. Důležité ale bude, co k tomu řekne současný vrchní velitel Vladimir Padrino López.