V neděli 26. března byly v Moskvě dva stupně nad nulou a na ulicích se válely zbytky sněhu. A stalo se něco, co nikdo neočekával: tisíce lidí se sešly na nepovolené demonstraci proti korupci státních úředníků nazvanou „On vam ne dímon“ (volně přeloženo: Není to žádný Dímon – slovní hra dímon=démon=mem, přezdívka Dmitrije Medvěděva), kterou svolal Fond pro boj s korupcí (FBK) Alexeje Navalného na Tverskou ulici. A to jen v Moskvě – demonstrovalo se přitom v desítkách měst po celém Rusku a počet protestujících šel do desítek tisíc.

Reakce represivního aparátu byla tvrdá: jen v Moskvě přes 1000 zatčených, mezi nimi téměř celý štáb FBK včetně Alexeje Navalného, který dostal 15 dní, razie v samotném fondu. Podle řady svědectví se FSB ze zatčených snažila vynutit výpovědi, které mají vést k dalšímu monstrprocesu s účastníky demonstrací, podle vzoru toho z roku 2012, který je známý jako případ Bolotného náměstí (Bolotnoje dělo, zde).

Na ulice vyšlo více lidí než za celých posledních pět let, kdy se lidé s aktivní občanskou pozicí z ulic stáhli kvůli drakonickému zákonu, který za účast na nepovolených demonstracích hrozí trestním stíháním (zde). Ještě daleko více však všechny překvapila jiná skutečnost: mezi demonstranty převažovali náctiletí. Fotografie školáků smýkaných těžkooděnci se staly emblémem celé akce.

Není divu, že se svobodnější média okamžitě pustila do analýzy tohoto neočekávaného fenoménu. Jako vždy v takových situacích se najednou z každého novináře stal sociolog a z každého sociologa věštec. A tak před sebou týden po začátku protestů máme poměrně přesný portrét oněch „centiálů“ či příslušníků Generace Z, jak už se rozhněvané mládeži začalo všeobecně říkat.

Je jim mezi 14 a 20 lety, nemají sociální postavení, které by mohli ztratit, demonstrovat za ideály se jim líbí, považují to za módní a budou v tom pokračovat. Nebojí se. Ne náhodou se začalo mluvit o „dětské křížové výpravě“.

Zde je ovšem nutné podotknout, že právě sociologové se v tomto případě kardinálně zmýlili. V posledních dvou letech prováděla prestižní sociologická společnost Validata jeden z nejrozsáhlejších sociologických průzkumů poslední doby (financoval jej Sberbank), který byl soustředěný právě na Generaci Z. Jeho nedávno zveřejněné závěry byly následující: „Centiálové myslí především na sebe a v žádném případě nechtějí měnit svět ani lidstvo.“ Větší kontrast takové charakteristiky s mladými lidmi, kteří se nechávají hrdě zatknout a odvléct na policejní stanici a kteří v čtrnácti letech volají po změně politického systému, odpolitizování škol a dodržování ústavy, tak jako školák páté třídy jedné základní školy v Tomsku (zde), si snad ani nelze představit.

Ale jak je možné, že si této nové, již druhé generace „křečků“ (jak říkali staří ostřílení aktivisté mládeži, která se v roce 2012 účastnila protestů na Bolotném) nikdo nevšiml?

Částečným důvodem může být těžko rozpoznatelný pohyb na sociálních sítích. Jde o to, že liberálně naladěná část ruské společnosti si zvykla komunikovat přes facebook (který dnes do značné míry ovládají prorežimní trollové a konzervativci), kdežto svobodomyslná mládež se mobilizovala na síti VKontaktě, kterou nikdo nebral vážně – ta je přece „pro děti“ – a s pomocí neviditelných messengerů. Jedná se o podobný efekt, s jakým dnes mladí videobloggeři a youtoubeři, hvězdy ruského mediálního undergroundu, docilují toho, že jejich svěží a provokativní projekty sleduje publikum čítající až statisíce followerů (zde).

Ale březnové vystoupení mladých lidí je příliš živé a nadšené a změna společenského paradigmatu příliš radikální, než aby se to dalo svést jen na sociální sítě. Skutečná příčina je nabíledni: nehledě na snahy vládnoucí oligarchie je dnes ruská společnost daleko živější, než se nám mohlo zdát. A skutečně – k tomuto neočekávanému buntu mladých lidí by nikdy nedošlo, kdyby se v Rusku pod tlakem, a to kvalitněji, nerozvíjela občanská společnost – lidskoprávní organizace, nezávislá kultura, internetové subkultury, kdyby nebylo ústupků, které si na Medvěděvově vládě v letech 2011–2012 do značné míry vynutila rozzlobená „kreativní třída“, kdyby nebylo solidarity a boje za vězněné Bolotniky a další politické vězně, akcí Petra Pavlenského, burcujícího avantgardního dokumentárního divadla, a tak bych mohl pokračovat. Ale shrnu to krátkým konstatováním, které bude možná poměrně překvapivé pro našince, který je zvyklý považovat Rusko jako celek za jakousi zaostalou Východní marku a ruskou společnost za úhor, na kterém už se nikdy nic neurodí.

Ruská společnost, a jak se ukazuje i její nejmladší část, je dnes v lecčems daleko živější, než ta česká (na mysli mám samozřejmě ty, kdo nejsou zhypnotizovaní televizní propagandou). Na rozdíl od nás už nechtějí trpně sledovat monopolizaci moci podvodnými podnikateli, nechtějí žít jen materiálním dostatkem a obrůstat tukem, nechtějí netečně pozorovat mravní hrubnutí a úpadek politické kultury, chtějí žít svobodně a jsou za to ochotní přinést oběti. Že je to v Rusku daleko horší než u nás? O to nejde. V Severní Koreji je to zase daleko horší než v Rusku. Jde o to, nakolik je ta která společnost schopná tvořit protilátky proti neduhu, který ji dříve či později a s různou intenzitou může paralyzovat. A v tomto ohledu už za Ruskem nejspíše dávno zaostáváme.