Budou to hnedle tři měsíce, co vypuklo hnutí Žlutých vest. Tři měsíce, kdy sobotu co sobotu, nehledě na počasí, Vánoce, výprodeje a jiná lákadla, jedna malá, ale zarputilá část Francouzů, vyráží do ulic.  Jejich počet kolísá, stejně jako úroveň násilí.

Jsou soboty,  jako ta předminulá, kdy už to vypadalo, že se situace zklidnila. A pak jsou soboty jako ta poslední, kdy opět na ulicích planuly ohně a Lyon, se zablokovanými mosty, špalíry těžkooděnců a oblaky dýmu, připomínal bojiště občanské války.  Tu sobotu se navíc – v Lyonu poprvé – seprali Žluté vesty mezi sebou. Na třídě Lafayette, po druhé hodině odpoledne, se pravicoví extremisté potloukli s levičáky.

Na videu není poznat, kdo si začal, ani kdo je kdo. Jsou vidět dvě stejné skupiny, které na sebe nejdřív jen hodně řvou a divoce gestikulují. Občas někdo náhle vyběhne a do někoho kopne nebo strčí, očividně za účelem provokace. Načež se obě strany začnou rvát. Policii není vidět. Nakonec se jedna strana dává na útěk a druhá ji pronásleduje, přičemž se ještě sem tam podaří někoho nakopnout nebo třísknout tyčkou po hlavě. No švanda, asi jako v Berlíně v roce 1927.

Napětí mezi jednotlivými frakcemi Žlutých vest stoupá úměrně k tomu, jak narůstá snaha pravicových extremistů přetáhnout Žluté vesty na svojí stranu. Radikální vlastenci se ostatně nijak netají tím, že násilí (právě jako kdysi v Berlíně) je jim vhod a sami k němu vydatně přidávají.

Je to přece známý scénář. Vytvořit nejdřív chaos, atmosféru strachu a násilí, a potom zatočit se státními institucemi, zákony a demokracií jako takovou.

Fungovalo to kdysi v Německu a úplně nedávno v Brazílii. Francouzští extremisté si mohou malovat, že i ve Francii nastala jejich chvíle. Tedy pokud jim Žluté vesty půjdou na ruku.

Hovoří ve prospěch hnutí, že jim zatím na ruku nejde. Jednostranné manipulaci i výkladům se brání, zleva i zprava,  stejně jako všem pokusům udělat z hnutí regulérní politickou platformu. Žlutou vestu si může obléknout kdokoli, ale hovořit jejich jménem už ne.

Je pravda, že několik Žlutých vest, které jsou aktivnější, než ti druzí, se během tří měsíců zviditelnilo, ale každý vážnější pokus o to stát se oficiálním zástupcem či mluvčím a dát hnutí nějakou strukturu, se  setkal s odporem “členské základny.”

Žluté vesty lze možná přirovnat k jinému spontánnímu lidovému hnutí bez vůdce: Occupy Wall Street movement. Třebaže jde o jiné lidi a jiný způsob vyjádření, ta hnutí mají něco společného. Přinejmenším to, že obě svou společenskou váhu získávají teprve s časem.

S každým dnem, který lidé prožili pod stany v Zuccotti parku, narůstala hodnověrnost toho, co potřebovali sdělit společnosti.

A také hnutí Žlutých vest roste s každou další sobotou, ne snad počtem, ale naléhavostí.  Teprve s ubíhajícím časem se stává opravdu nepřehlédnutelným, nelze jej odmávnout ani ignorovat.

Poselství si musí klestit cestu a na to je třeba čas, hodně času. Až když projde vlna za vlnou protichůdných informací a navzájem si odporujících obrazů, až se přelijou různé emoce a každý se vyjádří, až si každý ohřeje svou polívku, až odezní osobní podráždění a všechny ambice a možnosti se plně projeví, – teprve pak lze nahlédnout k jádru věci.

Co vlastně je  poselstvím Žlutých vest?

Média tvrdí, že je to složité (příliš mnoho různých problémů), ale možná, že není.

Kde a kdy si oblékám žlutou fluorescentní vestu?  Na silnicích a dálnicích, při snížené viditelnosti, v mlze nebo v šeru. Když se mi rozbije auto a čekám na pomoc.  Když mi hrozí nebezpečí, že pokud nebudu viditelně označena, může mne nějaké rychle projíždějící vozidlo srazit do příkopu.

Co když nakonec nejde ani tak o to dostat přidáno, svrhnout Macrona, natlouct policii, nebo rozbít republiku, jak se mohlo z počátku zdát, ale mnohem podstatněji jen o to BÝT VIDĚN?

Jednoduchou teorii potvrzuje rozhovor s mladým francouzským spisovatelem Édouardem Louisem, který je k přečtení  v časopise The New Yorker.

Édouard Louis se před čtyřmi lety, jako dvaadvacetiletý, proslavil autobiografickým  románem “Konec Eddyho” – o dětství homosexuálního chlapce v malém severofrancouzském městě Hallencourt. Prostředí, ze kterého pochází, a které popisuje, je právě prostředí Žlutých vest. Chudých, státem zanedbaných lidí, kteří jsou v bohatém, globalizovaném světě  k nepotřebě a tak se na ně jaksi zapomnělo.

Na otázku, co jej přimělo účastnit se pochodů Žlutých vest, mladý spisovatel vysvětluje, že to byly fotografie z demonstrací. Viděl na nich velmi chudé lidi, které normálně není vidět v médiích ani na veřejnosti. Lidi, mezi kterými vyrůstal, jako  jsou jeho matka a otec. Nemocné, vyčerpané zápasem o existenci.

Tihle lidé, říká Louis, jsou skutečně na okraji společnosti. Nemají vzdělání, nemají peníze, už po několik generací. Ubíjí je špatně placená manuální práce a nezaměstnanost. Ale co jim chybí nejvíc je pocit, že na nich někomu záleží.

Když jsem byl malý, říká Louis, pamatuji se, jak palčivě jsme pociťovali, že neexistujeme ve veřejné rozmluvě, v očích a hlasech druhých lidí. Bylo to jako posedlost. Neuběhl ani jediný den, aby moje matka neřekla: “Nikdo o nás nemluví. Nikomu na světě na nás nezáleží.”