„Budova zapadající do urbanistické kompozice. Demokratická architektura v demokratickém státě. Krása, elegance, barva, plastičnost, lidé a dokumenty. Barva jako odkaz minulosti a přesah budoucnosti. Místo pro třetí tisíciletí.“ – těmito slovy popisuje Jan Kaplický ve svém projektu budovu Národní knihovny, pro niž se již vžil název „chobotnice“.

Evidentně jde o snůšku reklamních frází, z nichž však nejvíce zaujme sousloví „demokratická architektura v demokratickém státě“. Zastavme se proto u něj blíže.

Demokracie znamená vládu lidu. V případě Národní knihovny byl ale postup následující: instituce vypsala soutěž na svou novou budovu. O tom skoro nikdo nevěděl, natož lid. Kdosi dal dohromady porotu architektů, v níž údajně zasedla řada příznivců vítězného architekta. Lid s tím opět neměl nic společného, v tomhle je lid úplně nevinně – dodnes skoro nikdo neví, kdo vlastně rozhodoval o složení poroty. Porota rozhodla, a až pak byl vítězný projekt představen lidu. Ten začal brblat, z menší části pak „chobotnici“ plamenně hájit, neb mu kdosi nakukal, že je prý „moderní“. A být moderní, to se nosí už pěkně dlouho. Vlastně skoro od začátku. Takže modernofil je vlastně tím největším reakcionářem, konzervativcem nejzatuhlejším. Neboť je-li prostituce nejstarším řemeslem, pak modernofilie patří k nejstarším posedlostem.

Ale netrapme lid intelektuálskými paradoxy. Podle ústavy má tady vládnout, a basta! Vládne ale, když diskuse začne vždy až poté, co padne rozhodnutí? Sotva. A dle průzkumů svého vlastního mínění lid navíc skoro nikomu nevěří. Ani vládě, ani parlamentu. Pouze prezidentovi věří skoro tři čtvrtiny respondentů. A prezident chce stavbě Kaplického chobotnice bránit vlastním tělem. Jeho předchůdce v úřadu kdysi napsal esej Moc bezmocných. Václav Klaus často používá výrazu „o tom jednou napíšu esej“. Takto anoncoval napsání esejí už skoro o všem, zatím ale žádnou esej nenapsal. Možná nechce, možná to neumí. Ale až si na letenské parcele lehne před pásy přijíždějících buldozerů, prolétne mu asi hlavou koncept eseje Bezmoc mocného. Popravdě řečeno, nic takového Klausovi v hlavě neproběhne, protože si nikam nelehne, respektive lehne si leda do postele v Lánech, až ho zase parlament zvolí do čela státu. Parlamentu ale lid nedůvěřuje, což je sice trochu smutné, veselé však je, že se kruh odbočky v textu pěkně uzavřel a můžeme se vrátit k jádru věci.

Jádrem věci je totiž bezmoc lidu. O čem vlastně lid rozhoduje? O veřejných stavbách nikoliv, o nich rozhodují Poroty. Máme tak co do činění s porotokracií. Mělo by se tedy o veřejných stavbách rozhodovat v referendu? Z hlediska demokratické teorie proti tomu nelze takřka nic namítat, leč národu čtenářů Blesku a čumilů (či čumičů) Novy k tomu bude chybět vkus. Ha, zamnou si rukama zastánci zastupitelské demokracie – zase se ukázalo, že pravdu máme my! Ovšem, jak známo, zastupitelské orgány jsou sice voleny lidem, po zvolení je však obklopí roj zvláštního druhu obrovských (asi jako prase velkých) sršňů, jimž se tady i všude jinde říká lobbysté. Pokud o veřejných stavbách rozhodují zastupitelské orgány, lze na výsledku vysledovat jednu smutnou zákonitost: málo muziky za hodně peněz. Málo nevábné muziky pro lid, jenž má veřejnou stavbu užívat, hodně peněz do kapes stavebních firem a rozhodujících zastupitelů. Prodat sádrokarton za cenu mramoru, tak zní kategorický imperativ našich stavebníků. Kdo to umí, těší se jejich obdivu, kdo to neumí, toho mají za hlupáka.

Prostoru, v němž se lid pohybuje, tak vládne lobbokracie v kombinaci s porotokracií. Chodníky, po nichž šlape, silnice, po kterých jezdí, úřední budovy, kam si chodí pro bumážky, multiplexy, kam upoceně pádí utrácet za zábavu, aquaparky, kam se pak chodí vyčvachtat, metro, pohrdlivě přezdívané socka, které ho mezi tím vším vozí sem a tam, zkrátka, kam se člověk hne, tam narazí na něco z betonu, umělého skla či sádrokartonu a`la mramor, co neúprosně definuje jeho životní prostor, co direktivně vymezuje úzké koridory, v nichž smí zmateně pobíhat jak králíček v kotci, myslíce si při tom, že je svobodným pánem svého osudu. Výsledkem působení této opravdu moderní hi-tech Babylónské věže, tohoto děsivého Leviathana je kolektivní sociální lobotomie. Prořízne mozek a vybrakuje duši v masovém měřítku.

„Kam se ale ve vašem článku poděly blahodárné účinky neviditelné ruky trhu?!“, zní náhle káravě z nebes lánské postele. Neviditelná ruka trhu operuje vždy tak nízko, kam až ji pustí pusto – pusto morální, estetické, vzdělanostní. Čili v našem kontextu to celé pro jistotu jistí zespoda.

A Kaplického viditelná chobotnice? Ta nakonec na pozadí celého našeho neštěstí ještě nevyznívá úplně špatně. Ale to jen proto, že není demokratická. Je porotokraticky oligarchicko-autoritářská. A než se začne stavět, přiletí ještě lobbo-sršni. Jaké je pak naše státní zřízení? Přesnou odpověď dost dobře neznáme. Měli bychom na ni vypsat soutěž. Jenže v Babylonu rozhodně nemáme peněz na zbyt. Koho to tedy zajímá, ať si láme hlavu pěkně zadarmo sám.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 9/XVI, 28. května 2007