Současná úspěšná brněnská inscenace opery Salome Richarda Strausse, která měla světovou premiéru téměř před 120 lety, byla recenzována již mnohokrát. Proto je nesnadné přijít s něčím novým. Premiéru mělo současné nastudování v Brně v červnu 2023, nyní je posuzováno představení z 28. 4. 2025. Většina kritiků inscenaci chválí jak po pěvecké, tak po scénické a režijní stránce. Brněnské představení je hodnoceno recenzenty od 60 % (zbytečně málo) do 100 % – to je mi rozhodně bližší, i když se mouchy najdou. O některých se trochu rozepíšeme.

Nesoulad textu s vizuální stránkou

Režisér David Radok a dirigent Marko Ivanovič pojali Straussovu aktovku sevřeně a dodejme, že se jim to vcelku povedlo. Měl bych však připomínky k některým výjevům jak v hudbě, tak v pojetí režie: Po hudební stránce má dílo několik vrcholů. Jedním z nich je hádka židů o to, zda je možno spatřit Boha, zda může být Jochanaan prorokem atp., která Heroda zcela rozhodí. Hudební poloha hádky vpadne do opery opravdu jako blesk z čistého nebe. Basové ostinato utkví v paměti snad každému hned napoprvé. Podobně by měla vyznít i režie či jinými slovy hudební „blesk z čistého nebe“ by měl být pojednán i vizuálně. Nestalo se tak. Pokud je na scéně všech pět židů ještě před počátkem hádky, nepůsobí to nikterak efektně. Ještě horší snad je, když hádka skončí a všichni mlčící židé, doplnění ještě o dvě postavy Nazaretských, zůstávají na scéně doslova trčet. Režie evidentně neví, co s nimi, ale ze scény je neodvolá. Ani hudebně nebyla tato scéna nikterak vypíchnuta, i když orchestr pod taktovkou Marka Ivanoviče podal jinak dobrý výkon. Obzvlášť pěkně, ba dynamicky přímo nádherně, byl vystavěn Tanec sedmi závojů, tady nutno před dirigentem smeknout.

Dále dost dobře nechápu, jak může renomovanému režiséru, jímž nepochybně David Radok je, uniknout např. drobnost, že při dekapitaci Jochanaana, která proběhne v cisterně, v níž je Jochanaan uvězněn, zpívá Salome o meči, jakožto o popravčím nástroji, ale kat sestupuje do cisterny se sekerou. Navíc s otřískaným pantokem, který patrně vytáhl některý z inscenátorů odněkud z kůlny na své chalupě. A vyvrcholení, tedy závěr opery nevyzní nijak. Herodes vydá rozkaz: zabte tu ženu. A vojáci, kteří mají jejího zvrhlého počínání také dost, ji mají utlouct svými štíty. Nic takového se nestane. Souvisí to také s kostýmy (Zuzana Ježková) – vojáci žádné štíty nemají. Opera prostě jednoduše bez gradace skončí. To už je druhý závěr opery v režii Davida Radoka, který jsem zaznamenal, jenž je pojednán přinejmenším podivně (poprvé se tak stalo před 25 lety v inscenaci Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v ND v Praze).

Hudebně je skladatelem Jochanaanovo stětí vystiženo dlouhou pauzou, kdy Salome očekává zoufalý řev popravovaného. Avšak marně. Touto pauzou, v níž je ticho přerušováno jen nápodobou vzdáleného kuňkání žab, skladatel geniálně vyjádřil myšlenku, že výraz, tedy exprese může být pojata nikoli jen fortissimem, kterého se posluchač po čase přesytí, nýbrž i pianissimem, potažmo tichem. S uvedenou scénou si většina režisérů i dirigentů neví moc rady, v Brně to dopadlo dobře.

Scéna a kostýmy: Herodes v tílku

Začněme kostýmy: Opravdu nechápu, proč naprostá většina dnešních provedení oper s historickým dějem musí být pokažena směsí současných a historizujících kostýmů, včetně rekvizit, případně i scény. Vojáci, kteří hlídají cisternu, v níž dlí Jochanaan, jsou oblečeni civilně dle současného úzu, beze zbraní a bez štítů. Herodias rovněž v obyčejném civilním kostýmu, tetrarcha Herodes také, zpočátku se zlatou šerpou přes oděv a s diadémem, končí však jen v kalhotech a spodním tílku. Divák neví, kdy se má děj odehrávat. Asi to bude „in Zeitloss“ – což je zaklínadlo většiny dnešních režisérů, scénografů a kostýmových výtvarníků.

Autor scény Dragan Stojčevski umístil děj celkem vkusně do omšelého cihlového paláce s průhledem do hodovní místnosti. To by bylo ok. Ještě před tím, než hostina začne, zde vidíme hádku pěti židů. Dobře. Ale během hostiny nastupují baletní komparsy (baletky v pánských šatech), které jsou zbytečné. Posléze tancují na scéně nikoli nemístně, ale v závěru kreace Salome, kdy by byl tanec vyjadřující opovržení nad zrůdným chováním hlavní protagonistky, zůstává na scéně jen Herodes a jeho nevlastní dcera.

Zvratky na scéně a Salome bez kalhotek

Pěvecky i herecky byl zřejmě nejvyrovnanější výkon Jaroslava Březiny, coby Heroda. Režie jej vedla i k takovým výstřednostem jako je vomitus na jevišti. Herodes je tak znechucen zvrhlostí své nevlastní dcery Salome, která líbá rty useknuté hlavě Jochanaana, že z toho zvrací. Dílo Salome bývá právem hodnoceno jako první expresionistická opera, ač ji někteří muzikologové řadí spíše na přelom symbolistní dekadence a expresionismu, kam dobou vzniku patří. Uvedenou scénkou režisér expresionistické vyznění díla nápaditě potencoval a obdobných detailů jsme v Brně viděli více; zde režisérovu nápaditost kvituji.

Představitelka Herodias Eva Urbanová je bohužel po pěvecké stránce již za zenitem, o to více však vynikla její herecká poloha. Kouzelná byla pasáž, kdy nabízí Herodes Salome, místo hlavy Jochanaana, všechny své bílé pávy. Herodias se potutleně šklebí a nakonec vyštěkne „ty jsi směšný s těmi svými pávy“. Ano, to štěkání a výkřiky šly Evě Urbanové výborně a opera se tak opět více přichýlila k expresionismu.

Linda Ballová v roli Salome zpívala velmi dobře, i když se mi zdálo, že v hlubších polohách její hlas znatelně slábne. Velmi působivý byl „Tanec sedmi závojů“. Tato pasáž bývá někdy dublována baletkou, která kromě tance občas předvede i striptýz. V brněnské inscenaci tomu tak nebylo, Linda Ballová téměř netančí, ale choreografií (Andrea Miltnerová) a svými pohyby spíše vyjadřuje svou dominanci nad muži. V závěru tance si sundá spodní kalhotky, omotá je Herodovi kolem hlavy a na stole se před něj posadí. Efekt je dokonalý: Obecenstvo nevidí nic a Herodes má svůj cíl doslova u nosu. Geniální režijní manévr.

Znělý basbaryton Jochanaana (Anton Keremidtchiev), který káže různá proroctví, dobře kontrastoval s ustrašenou, hysterickou a místy až groteskní atmosférou celého díla.

Kdybychom srovnali koprodukční provedení Salome ve Státní opeře v Praze před 11 lety v režii Mariusze Trelińského, se současnou brněnskou, Brno by po režijní a scénické stránce vyhrálo na celé čáře. A pokud by bylo nutno hodnotit brněnskou Salome procentuálně, ocenil bych ji někde mezi 85 až 90 %. Sto procent bych nedával pro některé z výše uvedených detailů. Škoda jich.