Ve čtvrtek byl na izraelském hřbitově Givat Brenner pochován disident a nezdolný bojovník za lidská práva Viktor Fajnberg. V jednadevadesáti letech zemřel ve Francii 2. 1. 2023. Do historie, a to nejen té československé, vstoupil svou účastí na demonstraci na Rudém náměstí v roce 1968. Osm lidí se tam před zraky hrstky přátel, chumlu zmatených Moskvanů a zahušťujícího se doprovodu tajných rozhodlo vyjádřit svůj nesouhlas s okupací Československa. Parná neděle 25. srpna se tak stala určujícím mezníkem na dlouhé roky jeho života. Účastníky demonstrace čekal proces, který velmi detailně popisuje Natálie Gorbaněvská ve své knize Poledne. Fajnbergovu řeč však v pečlivých záznamech pořízených v soudní síni přáteli nenajdeme. Možná i proto, že se inscenátorům procesu do jejich obezřetně vystavěné show nehodil obžalovaný, kterému tajní, předstírající pohoršené občany, vytloukli čtyři zuby. Fajnberg před soudem nestanul a fakt, že byl uznán za nepříčetného a nebude tedy řádně souzen, se ve vazbě dozvěděl pouze zprostředkovaně – začal dostávat příděly mléka.

Fajnberga čekala série vyšetření pod taktovkou obávaného psychiatra Lunce a umístění v psychiatrické léčebně. Tato vidina možná našince, který si ještě dobře pamatuje psychiatrickou diagnózu jako jeden ze způsobů, jak přijít k modré knížce, tolik nevyděsí, nicméně v Sovětském svazu byl nucený pobyt v léčebně zvláštního typu (za povšimnutí stojí, s jakou oblibou představitelé moci používají dodnes přívlastek zvláštní) jedním z nejobávanějších trestů. Nevíte na jak dlouho a nemáte nejmenší vliv na to, čím a jak vás léčí. Bezmoc zoufalejší než kriminál.

Právě bezmoci se Fajnberg rozhodl čelit. Sám vzpomínal, jak obtížné pro něj bylo uposlechnout svého spoludemonstranta Pavla Litvinova, který se v duchu gándhíovské tradice odmítal bránit. Fajnberg měl totiž sto chutí opětovat útok kágébáků a dát jim ránu do zubů. Ale svou sílu opřel o něco jiného. Už z dětství, kdy byl terčem antisemitských útoků dříve, než si uvědomil, že je Žid, si Fajnberg nesl odhodlání se nevzdat a nenechat se zastrašit ani v situaci, kdy bude sám proti všem.

Svůj více než čtyřletý pobyt v obávané psychiatrické věznici tak dozorcům a dalšímu personálu neustále komplikoval nejrůznějšími pokusy získat si alespoň trochu osobní svobody. Neúnavně cvičil, držel dlouhé hladovky, kladl odpor násilnému zavádění umělé výživy. A nejen to, zprávy o hladovce a svých požadavcích se mu podařilo doručit za zdi léčebny a prostřednictvím přátel zahraničním dopisovatelům. Neohrožeností si na svou stranu získal i vězeňského lékaře, kapitána Petrova, který se stal poslem jeho zpráv. Tlak zahraniční veřejnosti tak v roce 1973 významně přispěl k jeho propuštění a de facto mu zachránil život.

Necelý rok poté Fajnberg opustil Sovětský svaz. V Izraeli, Velké Británii i ve Francii, kde od roku 1978 až do své smrti žil, však pokračoval ve svém boji za svobodu politických vězňů, vystupoval na konferencích proti zneužívání psychiatrie k politickým účelům, zakládal organizace, které se této problematice věnovaly. Nepřestával demonstrovat. Jeho nekompromisní rozhodnutí bránit ty, jimž se děje bezpráví, nepolevovalo ani v devadesátých letech, kdy navštěvoval ohniska konfliktů – Sarajevo, Grozný, hranici Izraele s Pásmem Gazy. V dalších dekádách se zasazoval za práva skupin i jednotlivců, vedl korespondenci s politickými vězni, psal otevřené dopisy. Aktivně vystupoval například za propuštění Olega Sencova.

Místem jeho posledního odpočinku se stal Izrael. Ve filmu Ksenie a Kirila Sacharnových Disidentem k zbláznění (jeho česká premiéra pod názvem Viktor Fajnberg: Acharaj! Se odehrála v Praze v den Fajnbergových devadesátých narozenin) svůj vztah k Izraeli definoval takto: „Mám matku a macechu. Macecha, to je Sovětský svaz, Rusko. Vděčím mu, že mě vychoval a poskytnul mi vzdělání. Má vděčnost se projevila tak, že jsem se snažil zachránit čest Ruska v souvislosti s invazí sovětských vojsk do Československa a protestoval na Rudém náměstí v roce 1968… Nyní bych se chtěl vrátit ke své historické matce, Izraeli, a doufám, že v něčem mohu být své matce užitečný.“

Jak na tuhle záchranu reputace reagovali Češi? V době, kdy už bylo možné o odvážných demonstrantech hovořit, jim bylo uděleno čestné občanství hlavního města Prahy. Na rozdíl od slovenského prezidenta Andreje Kisky, který Fajnbergovi udělil v roce 2014 Medaili prezidenta Slovenské republiky, jediné ocenění od hlavy státu se v Česku dostalo Natálii Gorbaněvské, a to in memoriam od Miloše Zemana. Viktor Fajnberg tenkrát Zemanovi napsal a vyzval ho, aby se v duchu oceněné postavil za politické vězně v Rusku. Zeman tenkrát vzkázal z Lán, že Rusko je demokratickou zemí a zpochybnil, že nějaké politické vězně vůbec má. Asi nejvýznamnější ocenění převzal Viktor Fajnberg v roce 2018 z rukou ministra zahraničních věcí Martina Stropnického, a to cenu Gratias Agit.

Ač se Češi s oficiálními oceněními hrdinných demonstrantů příliš nevytáhli, příběh pestré skupiny odvážných si zásluhou historiků, novinářů, filmařů i divadelníků našel cestu do jejich srdcí. Na veřejných akcích byli vždy vřele vítáni a jejich demonstrace i další osudy se dostaly do širšího povědomí. Viktor Fajnberg na nejrůznější pozvání opakovaně přijížděl do Prahy a udržoval pravidelný kontakt s množstvím českých přátel. Nezapomenu, jakou radost měl z učebnice češtiny, kterou si ve svých dvaaosmdesáti letech odvážel po konfrontaci se Zemanem z Čech. Studoval pilně a nová slova neváhal v konverzacích uplatňovat.

Viktor Fajnberg v sobě snoubil jemnou až něžnou empatii a zájem o všechny kolem sebe s disciplínou a neoblomností, kterou nepronikly výhružky ani fyzické násilí. Coby mladého studenta historie ho jeho profesor varoval, že se svou povahou by se ve studiu neměl zabývat ničím od francouzské revoluce dál, mohlo by to pro něj být nebezpečné. Fajnberg se sice kariéře historika nevěnoval, ale tuto pomyslnou hranici nekompromisně překonal tím, že do dějin sám vstoupil. Obohatil je pro nás o vzor, k němuž se mohou vztahovat další generace. Nezbývá, než si přát, aby je od toho jejich učitelé nezrazovali.

Milý Viktore, hluboké díky.