Cenu Toma Stopparda za rok 2023 o nejlepší esej v českém jazyce získala Marie Iljašenko. Tady je ukázka z jejích textů, které vyšly ve sborníku Babylonská věž.

Když začala válka, krájela jsem cibuli, když tanky překročily hranici a sunuly se k jihu, krájela jsem cibuli ve společné kuchyni, na sdíleném stole. Nikdo je neposlal k čertu, země byla nepřipravená a nevyzbrojená a zrazená všemi, kdo jí ručil za mír.

Obyvatelé poloostrova se radovali, přesněji někteří, můj spolubydlící se taky radoval, potichu a ohleduplně ve svém pokoji s okny do ulice, protože jsme věděli, že ještě nějaký čas budeme bydlet spolu a demarkační linie povede naší kuchyňskou linkou. A tak jsme spolu sdíleli válku: Rus z Krymu a Ukrajinka z Kyjeva, oba tak trochu Češi.

Dnes je těžké vybavit si ten pocit: proč jsem chodila na demonstrace, ale neodstěhovala se? Jak jsme se mohli spolu dívat mlčky na zprávy? Pamatuju si, že jsem byla nemocná a často jsem nemohla spát, že na dvoře padaly hrušky a znělo to jako bombardování. Moje země byla jako zpráskaný pes a on z pokoje s okny do ulice často radostným hlasem telefonoval domů.

Potom to vzalo rychlý konec: odjel na návštěvu a vrátil se s ruským pasem, na poloostrově začal růst nový most, já si vydělala trochu peněz a odstěhovala se jinam. Je stále těžší vybavit si ten pocit, protože začala nová válka. A takhle válka je úplně jiná: hoří bavlna, padají mosty.

Do kuchyně doručili povolávací rozkaz.

ŘEKNI PALJANYCJA

moje tělo je kypré, moje tvář kulatá,

bývala jsem chmelem, stala jsem se chlebem,

připravená sytit a krmit, bývala jsem pšenicí,

stala jsem se sestrou chleba.

nedojídej můj nakousnutý krajíc, ať nikoho nepřipravíš o štěstí,

nejez mě příteli za zády, ať ho nepřipravíš o sílu,

jsem totiž tělo boží i slunce,

jsem odpověď na otázku, kterou položil hlad.

jsem z bílé mouky, jsem svátek, nasytím tě,

ale jestli jsi cizí, a předstíráš že nejsi,

jestli jsi přišel se zlými úmysly,

vezmeš si mě do úst a shoříš.

za války už nejsem těsto, jsem šibolet,

mé tělo není zrno roztlučené na mouku,

ani voda, ani kvas, ale zvuky, které nevyslovíš,

a já tě odhalím.

řekni paljanycja,

řekni paljanycja,

řekni paljanycja a shoříš.

vyslovuješ „ts“, tam kde mám „c“

a říkáš „lja, lja“, tam kde mám měkké „ľa“,

neumíš tvrdé „y“ po „n“, pro tebe tak nezvyklé,

ani sladký měkký závěr v posledním soustě.

dokutálel ses daleko do světa,

dokutálel ses tam, kde nemáš co dělat,

řekni paljanycja a bude nám jasné, kdo jsi,

řekni paljancja – a shoříš.

UKRAJINKY JSOU NEJKRÁSNĚJŠÍ NA SVĚTĚ

(žalozpěv za ženu z buči, kterou všichni známe z fotky)

nalepila by si řasy, ale nikdo ji neučil, jak si lepit řasy

na popel a prach, udělala by si manikúru,

ale jeden nehet už zčernal a odpadl,

poté, co ji zastřelili, se jí už nedá vrátit lesk,

nikdo už nevrátí život této ženě z buči,

ale protože drobně sněží,

v rozjezděném blátě silnice druhé třídy,

můžeš rozeznat všech dvanáct evropských hvězd

a sledovat, jak září.

Marie Iljašenko (1983), básnířka, překladatelka a nakladatelská redaktorka. Narodila se v roce 1983 v Kyjevě v rodině s ukrajinsko-polsko-českými kořeny. V Čechách žije od roku 1991. V Praze –– vystudovala literární komparatistiku a rusistiku. Její básnická sbírka Osip míří na jih byla v roce 2016 nominována na cenu Magnesia Litera.

Marie Iljašenko laureátkou Ceny Toma Stopparda za rok 2023

Praha, 22. června 2023

Laureátkou Ceny Toma Stopparda za rok 2023 se stala spisovatelka Marie Iljašenko s esejí nazvanou Jsem všudezdejší.

Marie Iljašenko se narodila v roce 1983 v Kyjevě na Ukrajině v rodině s českými a polskými kořeny, vyrůstala na Broumovsku. Debutovala básnickou sbírkou Osip míří na jih (Host, 2015), za kterou byla nominovaná na cenu Magnesia Litera, následně vydala sbírku Sv. Outdoor (Host, 2019). Její texty se objevily v mnoha zahraničních antologiích a časopisech a byly zhudebněny. Píše také krátké prózy a eseje, pravidelnými sloupky přispívá na server iliteratura.cz. Pracuje jako nakladatelská redaktorka, připravila mj. antologii reportáží Chleba z minového pole (Slovart, 2022) a překládá z polštiny a ukrajinštiny. Žije v Praze.

Laureátka Ceny obdrží odměnu 50 000 korun, kterou pro tento účel poskytuje sir Tom Stoppard, pero a diplom.

Cenu Toma Stopparda v letech 1984–2017 organizovala Nadace Charty 77. Od roku 2021 se jejího pořádání ujala Knihovna Václava Havla a ve spolupráci s tříčlennou odbornou porotou ji uděluje za původní, knižně nevydanou esej v českém jazyce, přispívající mimořádným způsobem k pochopení stavu současné společnosti a společenských procesů, civilizace a civilizačních okruhů, mezinárodního prostředí, lidských práv, literárních a uměleckých děl a jejich tvůrců, nových vědeckých objevů, moderní historie a procesů odehrávajících se v lidské duši.

Tříčlenná porota letošního ročníku Ceny Toma Stopparda zasedla v obsazení: překladatelka Anna Kareninová, sociolog a vysokoškolský pedagog Jiří Přibáň a Jan Němec, spisovatel a šéfredaktor časopisu Host.

Slavnostní předání Ceny Toma Stopparda Marii Iljašenko se uskuteční ve čtvrtek 29. června 2023 v 18.00 v Rezidenci primátora hlavního města Prahy (Mariánské náměstí 1, Staré Město). Záštitu nad večerem převzal náměstek primátora Jiří Pospíšil. Úvodní slovo pronese Michael Žantovský, blízký přítel Toma Stopparda. Úryvky z eseje Jsem všudezdejší přečte jeho autorka a laureátka Ceny Marija Iljašenko. Hudební doprovod Marie Šumníková.

Knihovna Václava Havla při této příležitosti vydává esej Marii Iljašenko Jsem všudezdejší jako samostatnou publikaci, která bude návštěvníkům slavnostního večera bezplatně k dispozici.

Knihovna Václava Havla / www.vaclavhavel.cz Pavel Hájek / pavel.hajek@vaclavhavel.cz tel. 773 667 858