Stejně jako vy i já jsem měl dědečka. Stařeček snědé pleti s živýma očima žil v chatrči se zahradou plnou mangovníků, stromů zapote, avokáda, mameye, caimita, zaramulla a dalších ovocných stromů, z nichž nám s radostí dopřával při našich častých návštěvách. Měl jsem dědečka moc rád, a proto jsem u něj zůstával, abych mu pomáhal s prací na zahradě. Během dne dědeček zaléval, staral se o kukuřici, fazole a květiny různých velikostí, barev a vůní. K večeru, ze své hamaky zavěšené vprostřed pokoje a osvícené slabým světlem staré petrolejky, vypravoval neuvěřitelné příběhy a odpovídal na naše pochybnosti a otázky.

Jedné noci, když ostatní vnuci spali a on začínal zívat, zeptal jsem se: „Dědečku, co jsou to květiny?“ Zčásti se přikryl bílým prostěradlem a odpověděl: „Květiny jsou oči rostlin, jako jsou tvoje oči květinami v zahradě tvé tváře. Těmi květinami, barevnýma voňavýma očima, se rostliny dívají, volají, těší a léčí lidské duše.“

Uvědomil jsem si, že dědeček zná odpověď na všechny mé otázky.

„Dědečku, co jsou to mraky?“ Odpověděl: „Mraky jsou větve listnatých stromů obtěžkané vodou, co se rády procházejí po nebeských cestách. Ať bílé, šedivé nebo v barvách, křižují modré nekonečno a hledají vítr, aby si mohly hrát se sluncem na schovávanou. Jen kdybys věděl jak se radují, když mu zakryjí zlatavou tvářičku, která je s úsměvem pozoruje!“

Potom si zapálil cigaretu, vypustil pár obláčků dýmu a dodal: „Bílá mračna, malá či velká, jež někdy vypadají jako ovečky, jsou nezvedené holky vyhřívající se na slunci. Když si s ním hrají na déšť, převlékají své bílé šaty za ohromné šedivé sukně.“

Krátce se odmlčel, sundal nohy na zem, zhoupl se v hamace a začal vysvětlovat: „V létě je období velkého vedra a lijáků, to pak mračna chodí v šedém. Většinou se šedivá mračna v deštivých dnech nadýchnou teplého větru, a když se vysoko nad zemí potkají s jinými mračny nadýchanými studeným větrem, srazí se. Naráží do sebe a pak hřmí a spouštějí provazy, obrovitánské kořeny stříbrné barvy a elektrické modré. Nakonec padají na zem křišťálová vlákna z vody, stékají se do potoků a rybníků, běží a poskakují korytem a po březích, radostně si prozpěvují ve vesnických uličkách a na horských stezkách… Ani sis nevšiml, že jsem tě viděl, jak si hraješ se svými bratranci na dobrodružnou výpravu, v představách jste pluli na papírových loďkách, které se nakonec potopily u břehu pod hradbou z oblázků.“ Chtěl jsem ho přerušit, ale zaujatě dodal: „Když déšť ustane, nebe je opět modré a slunce spokojeně září a usmívá se na květiny, které vesele vítají návštěvu vos, vážek a ukřičených cikád. Jestli sis dobře všiml, žáby i žabky kvákají těsně u stonků rostlin a skáčí do vody po rostlinách zalitých vodou.“

Tehdy jsem byl z dědečkových odpovědí tak nadšen, že jsem mu otázkami začal vykreslovat své pochybnosti: „Dědečku, co jsou to vosy?“ Laskavě mi vysvětlil: „Vosy jsou hmyz podobný velkým mravencům, co lezou po zemi. Mají průsvitná křídla a obvykle své domy ze suché papírové hmoty ve tvaru balónku zavěšují na kmeny velkých stromů. Díky vosám lidé objevili papír, který jim posloužil jako surovina na listy knih a sešitů, do nichž si ty, když jdeš do školy, zapisuješ úlohy.“ „Dědečku, co jsou to cikády?“ zeptal jsem se. „To je také létavý hmyz podobný švábům, ale větší. Mají ve zvyku usedat na kmeny stromů. Samečci vydávají podobný zvuk jako sanitky. Až je uslyšíš, nelekej se, protože tím zvukem samečci volají samičky. Někteří lidé věří, že cikády takhle vykřikují, aby upozornily, že se stalo něco vážného, ale není to pravda.“

Viděl jsem, že se dědečkovi přestalo chtít spát, a tak jsem s otázkami pokračoval: „Dědečku, co jsou to vážky?“ „Vážky jsou barevné tyčinky, které létají a rády vysedávají na hladině rybníků a na okvětních lístcích.

Umí létat, protože mají velmi silná průsvitná křídla, která je pohánějí. Někteří si myslí, že jak je člověk bedlivě pozoroval, odkoukal od těchto schopných letců složité hbité pohyby a vynalezl hlučící stroje ze železa známé jako helikoptéry.“

Po každé dědečkově odpovědi jsem pokládal další otázku: „Dědečku, co jsou to žáby?“ On, pobavený i zaujatý, trpělivě odpovídal: „Žáby jsou věční milenci luny, stejně jako cvrčci a světlušky jsou milenci noci.

Luně a hvězdám chutná čokoláda a jak se sklánějí, aby se jí napili, odráží se na hladině rybníků, kde žáby tak rády přebývají. V noci, když je luna úplně svlečená a její zářivý obraz se na hladině rybníků obrovsky zvětšuje, žadoní u ní žáby o polibek. Jen co dostanou své něžné pohlazení paprsků postříbřených noční mincí, dojaté žáby se berou za ručky, řadí se do čarovného kruhu, vesele tleskají a vydávají zvuky: ,kvák, kvák, kvák, kvák, kvák…‘“ V tu chvíli jsem se s nekonečnou nedočkavostí zeptal: „Dědečku, a kdo jsem já?“ On přísně odvětil: „Stejně jako všichni lidé, kteří odnepaměti žijeme na této zemi, … jsi živoucí otázka… jsi neposedný otazník, co se potuluje… a hledá nespočet odpovědí…“ z knihy Los secretos del abuelo

Přeložila Hana Matochová