Velký znalec české ústavy Miloš Zeman si osobuje právo na kádrování a schvalování budoucích členů vlády. Premiér buď mlčí, nebo po něm papouškuje, ústavu asi nečetl. Nemá čas, maká.

Podle čl. 68 Ústavy České republiky je vláda odpovědná poslanecké sněmovně. A podle stejného článku jmenuje prezident členy vlády na návrh předsedy vlády. Vláda tak není odpovědná prezidentovi a ten její členy nevybírá ani nekádruje. Proč se tedy děje pravý opak? Protože, ač se tvrdívá opak, Babiš je neuvěřitelně slabý premiér. Přesně takový, jaký vyhovuje prezidentovi, aby nepřišel o vliv, který mu nepřísluší. Kromě obsazení ministerstva financí a spravedlnosti svými nejvěrnějšími je designovanému premiérovi v podstatě lhostejné, kdo bude ministrem, vládnout přece bude sám, a od prezidenta by si nechal nadiktovat kohokoli. Sice se naoko snaží o získání důvěry, ale v podstatě je mu to také lhostejné, sám věří ještě více než prezident, že vláda bez důvěry je stejně legitimní jako s důvěrou. Tento demokratický deficit mu vůbec nedochází. A ani prezidentovi by nebyl proti srsti čtyřletý mandát bez důvěry sněmovny, kdyby se nemusel bát ústavní žaloby, kterou by neodvrátil ani již jeho známý „kreativní“ výklad ústavy. Tolik asi k obraně „demokracie“, které je i dle sebe sama zásadním strážcem.

Jak Babišovi záleží na vládě dokumentuje životnost koaliční smlouvy s ČSSD. Byla změřena přesně na 27 minut. Tak dlouho trvalo Babišovi od vyhlášení výsledků vnitrostranického referenda ČSSD o jejím stvrzení, než ji zpochybnil. Součástí posuzované smlouvy byli i ministerští kandidáti za ČSSD, kteří měli spolustraníky přesvědčit o kladném hlasování v poněkud roztáhlém vnitrostranickém referendu. Nemálo členů hlasovalo například právě pro Miroslava Pocheho, kterého byl Babiš po Zemanových výtkách ochotný hodit hned přes palubu. Jako by místo něho měl jména navrhovat právě Zeman.

Přitom právě svým nelegálním způsobem financování ČSSD, které se provalilo v roce 2010, by Poche do budoucí vládní party perfektně zapadl. Kromě toho za ČR vyjednával o liberalizaci obchodu v rámci EU a CEFTA (Středoevropská zóna volného obchod) nebo jednal s Komisí OSN pro lidská práva. Stále je tak lepším kandidátem na ministra než například Taťána Malá, jejíž jedinou kvalifikací na ministerstvo spravedlnosti je názor, že trestní stíhání by mělo být možné svévolně časově sunout dle libovolných zájmů. Malá si však nedovolila podpořit Drahoše, takže kádrový posudek bude jistě v pořádku. A pochopitelně vyhovuje i trestně stíhaný premiér.

Celá tato neuvěřitelná hra na sestavování legitimní vlády, která snad někdy získá důvěru sněmovny, trhá rekord v délce trvání a především může trvat takřka neomezeně dlouho. Zeman neomylně vsadil na nejslabšího koně, o kterém věděl, že s ním kvůli trestní kauze nikdo spolupracovat nechce. Jak známo, ústava pro jednotlivé procedury, kromě lhůty požádání vlády o důvěru po svém jmenování, neobsahuje závazné termíny, a tedy umožňuje i vládu v demisi. Jednání prezidenta stvrzuje de facto ústavní puč, v kterém nechává řádit vládu bez důvěry parlamentu jak černá ruka. Vládu nikomu neodpovědnou, což je prostým popřením zastupitelské demokracie, na které je postaveno státoprávní uspořádání. Stávající ústava zde vyjevila systémovou chybu, která její tvůrce jako by nenapadla. Že by se v politické soutěži mohl prosadit někdo nechápající princip vzájemné kontroly moci, někdo vyznávající nulovou politickou zodpovědnost, kulturu, sebereflexi. Je tak na místě uvažovat o změně ústavy ve směru jiných zemí s parlamentní demokracií, které ustavení vlády bez důvěry parlamentu jednoduše neumožňují. Než se najde nová většina, vládne vláda předešlá, která již důvěru jednou získala. Tak by i noví zástupci lidu byli mnohem více motivováni k nalezení nové většiny. Současní hybatelé politické moci by tím ovšem přišli prakticky o veškerou moc a lze pouze spekulovat, zda v budoucnu nastane situace, kdy se v parlamentu nalezne dostatečná většina ctící zodpovědnost vůči pravidlům a demokracii jako takové. Zvláště pak při vědomí faktu, že současná situace nechává většinu občanů chladnou, jako by si byli jisti, že o svá práva a svobody nemohou přijít. A v horším případě by jim to ani nevadilo. Jestli se nakonec podaří sestavit vládu s důvěrou sněmovny, tak jen navzdory konání Andreje Babiše a Miloše Zemana.