V letošních senátních volbách se pokoušel o comeback i někdejší premiér a předseda ČSSD Jiří Paroubek. Marně, v Ostravě coby nezávislý získal ubohých 6,9 %. Porazila ho i kandidátka Okamurovy SPD Pynelopi Valsamisová se 7,71 %. Slabou útěchou mu pak může být skutečnost, že to alespoň „nandal“ vyčpělému islamobijci Martinu Konvičkovi, jenž skončil až za Paroubkem s 4,26 %.

Tak už to nejen v politice, ale často i v životě prostě chodí. Světská sláva, polní tráva. Nicméně Jiří Paroubek si i letos zaslouží pozornost. Byl totiž každopádně leaderem jedné z nejúspěšnějších českých politických kampaní – tzv. oranžové tsunami v krajských a senátních volbách 2008, tedy před deseti lety. ČSSD tehdy zvítězila ve všech krajích, celostátně utržila 35,85 % hlasů a v senátních volbách dobyla 23 mandátů.

Paroubek tenkrát jen využil hlouposti ODS, jež mu pěkně nahrála zavedením poplatků ve zdravotnictví. Tvůrci tehdejší reformy poukazovali na úsporu ve státním rozpočtu v řádu pár miliard korun. Avšak ve zdravotnictví se za rok protočí stovky miliard. Jedna ministerská vyhláška upravující kolik bude za dané léky platit pojišťovna a kolik si bude muset doplácet pacient má potenciál vytáhnout lidem z kapes nikoliv desítky, ale stovky, ba tisíce korun. Nicméně o ní de facto nikdo neví, platba probíhá v lékárně, tudíž jako „běžně v krámě“, pacient si tam u pultu doplácí, kartou či hotově, leč vlastně, psychologicky, normálně kupuje. Avšak když po něm ještě někdo chce v nemocnici nějaké drobáky do extra kasičky navíc, navíc za něco, o čem se dosud soudilo, že je to zadarmo, pohár trpělivosti snadno přeteče a ony v zásadě neškodné poplatky to pak schytají nejen za doplácení si na léky a zdravotní péči, ale za všechna reálná i domnělá příkoří světa a života.

Což Jiří Paroubek vycítil a dovedl toho šikovně využít – s pomocí americké firmy Penn, Schoen & Berland (PSB), tudíž samé, kterou si v roce 2013 najal Andrej Babiš. Hoši a dívky z Ameriky už dobře věděli, jak lidské emoce vybudit a správně usměrnit.

Makali tak vydatně, že ani nevadilo, když se na prezentaci Paroubkovy knížky nazvané Česko, Evropa a svět očima sociálního demokrata nedlouho před volbami strhla mela, při níž jakýsi Ďuričko odprásknul Kočku. Kočku s velkým K, tedy vražda. Lidu však bylo šuma fuk, že se na křtinách knihy předsedy ČSSD, kam pozval své kamarády, střílí, přál si jenom zamést s poplatky.

Letošní volby též rámoval pohřeb, byť jiného Kočky. Ale o to ani tak nejde. Jde o Paroubka a o politiku. Před deseti lety prostě dokázal vhodně zabrnkat na nižší lidské pudy i bolesti hlavně té chudší části společnosti. ČSSD se však nyní ocitla na okraji hrobu, neboť umění populismu místo ní lépe ovládli jiní. Hlavně tedy Andrej Babiš.

Dva roky před oranžovou tsunami chybělo jen málo, aby se Jiří Paroubek stal premiérem menšinové koaliční vlády podpořené komunisty. Koaličním partnerem měla být KDU-ČSL vedená tehdy Miroslavem Kalouskem. V roce 2009, kdy se měly konat, ale nakonec nekonaly předčasné parlamentní volby, se všeobecně očekával vznik koalice ČSSD a komunistů, buď přímo vládní, nebo přinejmenším podpůrné. Čekal se i po řádných volbách v roce 2010, kdy však Paroubkovi už nějak došel dech (ČSSD tehdy získala jen 22 %), nicméně o voliče ho též připravil Miloš Zeman, jehož Strana Práv Občanů ZEMANOVCI tehdy utržila 4,33 % hlasů. Nebýt pana Miloše, byl by pan Jiří asi premiérem. Takto se jím stal pan Petr, příjmením Nečas, po čase spíše Jana Nagyová, dnes Nečasová. Dál už je to celkem čerstvá minulost, takže ji tu snad nemusím připomínat.

Ze smutného příběhu největšího smolaře mezi zdejšími populisty Jiřího Paroubka, jemuž v politice ani v manželství jeho gigantický sexymozek věru moc nepomohl, by se dalo odvodit nejedno poučení. Spokojme se však s jedním, ve své podstatě optimistickým: letos to přece není výrazně horší než před deseti lety. Ba je to možná o trochu lepší. Ano, uvedená komparace opravňuje jen k velmi mírnému optimismus, neboť hlavní černý parametr tu zůstává: česká společnost se nechá příliš snadno zmasírovat kdejakou cirkusovou kampaní. Třeba strachem z migrantů, byť u nás žádní, na rozdíl od poplatků, nejsou.