Rozhovor s malířem Tomášem Halešem, řečeným Korot

* Jak ses, Tome, dostal k malování?

Už od malička jsem kreslil nějaký blbosti a rodiče, když zjistili, že mi to docela jde, přihlásili mě na tehdejší lidovou školu umění, kam jsem chodil už asi od třetí třídy až do patnácti. Táta měl docela slušný vidění, výtvarný, děda taky, byl písmomalíř, takže já to tak zdědil – vlastně už pradědeček maloval, psy a takový úprkovský obrazy, krojovaný selky z jižní Moravy a tak.

* Existuje to ještě?

Člověče nevím, já to léta neviděl – naše rodina se hodně rozváděla a obrazy mizely. Někdo mi kdysi řekl, že viděl jeden dědečkův obraz v jednom starožitnictví… Nicméně, i když jsem měl toto rodinný předznamenání, na výtvarku jsem se nehlásil, protože jsem si v tomhle ohledu nevěřil. Šel jsem na gympl, kde ovšem učila paní Ovčáčková, žena výborného grafika a malíře Edy Ovčáčka, která mě vedla. Pak jsem ještě chodil do lidovky, už pro dospělý. Nakonec jsem dělal zkoušky na Akademii a nějakým zázrakem mě vzali.

* Hned na poprvé?

Jo a neměl jsem žádný tlačenky, nic. Zrovna to byl ale takovej blbej ročník, protože prodloužili na dva roky přípravku, která byla normálně rok a pak se studenti ucházeli o místo v některém ateliéru. Tak jsem byl dva roky v přípravce u Oplta, což byl takový podivný mužík, a na konci druhého ročníku jsem šel za profesorem Smetanou, který mě vzal a školu jsem pak dokončil u něj. Další průser byla ruština. Na akademii to byla opravdu groteska. Byla jen jeden rok, ale když jsme nastoupili, tak ji prodloužili na dva, což bylo tedy tristní.

* Vzpomeneš si na nějaký výraz?

Máselnyj obraz, což není lidový výjev s máselnicí, ale olejomalba.

* V kterém roce jsi začal na Akademii studovat?

Maturoval jsem v roce 1974 a přijatej jsem byl ještě před ní, protože přijímačky byly někdy na jaře a ještě než byla maturita, dostal jsem papír, že jsem přijatej – v podstatě jsem tedy ani nemusel maturitu mít, protože Akademie umožňovala studium i bez ní.

* Měl jsi dlouhý vlasy?

Měl jsem samozřejmě dlouhý vlasy a pracně jsme je schovávali při focení na maturitní tablo. Jenže potom někdy snad koncem dubna hráli Plastici v Rudolfově a mě nenapadlo nic lepšího, než tam jet. Ten den jsme psali maturitní písemku z angličtiny a mně jel v deset hodin ráno vlak z Ostravy, protože do jižních Čech to byla štreka. Tak jsem tu písemku rychle vypálil a mazal jsem na vlak do Budějic, kde to dopadlo, jak všichni víme – policajti nás zbili jako koně.

* V tom průchodu na nádraží?

Ne, já jsem z toho průvodu, který vedli na nádraží, utekl, ale daleko jsem se nedostal. S kámošem jsme močili pod nadjezdem, po kterém zrovna projelo policejní auto, já mu povídám, bacha, jsou tady fízlové, a v tom jsem zezadu dostal takovou ránu obuškem, až sem viděl jiskřičky. Zmlátili nás a odvezli k ostatním na nádraží, kde byly přistaveny speciální vlaky – jeden jel do Plzně, druhý na Prahu a třetí do Brna, u každého vagonu stáli fízlové, aby nikdo nezdrhl, okna nešla otevírat. V Praze nás pak všechny odvezli k výslechu na Barťák a ostříhali nás, čímž za mě vyřešili maturitní problém – k tomu účelu tam nahnali nějaký vězeňský holiče, takový pokérovaný vazby. To byl de facto můj první větší kontakt s režimní represí.

* Mělo to dozvuk ve škole?

Právě že ne. Já maturoval už 4. května, protože komunisti měli nějakou celostátní akci a potřebovali vyklidit školy kvůli bytování, takže škola končila dřív. Kdyby to proběhlo v tom reálném termínu, tak bych možná neodmaturoval. Celý ten rok 1974 ještě furt dělali problémy.

* V Praze jsi bydlel na koleji?

Akademie měla kolej na Kampě a po prváku, pro nějaké ne asi zrovna dobré chování, jsem o kolej přišel. Dostal jsem pak kolej 5. května na Žižkově, kde se mi nelíbilo a bydlel jsem různě po lidech, u Koháka jsem bydlel dva roky a taky u Kudláče, u různých lidí jsem přespával a na kolej jsem už nešel.

* S kým jsi se v tý době stýkal?

Především se spolužáky, to byl Honza Turskejch, můj velkej kamarád, sochař, a Jarda Horálek, který bohužel už zemřel.

* To je ten co má věci v Pasece?

Je to možný, protože s Tuřínem pro Horáčka restaurovali Váchalovo Portmoneum. Já měl proti nim lehkou nevýhodu, byl jsem z gymplu a neměl jsem takový výtvarný školení jako ti, co byli z Hollarky, měl jsem s tím v prvním ročníku na začátku trošku problémy, oba dva mně pomáhali, a tak jsme se skamarádili. Nedávno měl Horálek krásnou výstavu v Nový síni. To byl báječnej člověk a hodně jsme spolu prožili. O rok později přišel Vláďa Kokolia, s kterým jsme se hodně přátelili, pak jsem měl ještě slovenskýho přítele, který studoval na grafice, Fero Kudláč se jmenuje. Záhy, už kolem druhého ročníku, jsem se skamarádil s Pepou Hamplem, který mě pak seznámil s ateliéry a lidmi, kteří malovali jinak, než se učilo na Akademii, to byla velká úleva – já k tomu bolševickýmu režimu, včetně jeho „estetiky“, nikdy neměl důvěru. Rodiče byli silně antikomunisticky založeni, máma byla ze selský rodiny, po únoru jim všechno sebrali – byli to sedláci, prarodiče i praprarodiče. Táta byl z živnostenský rodiny a jim taky všechno sebrali, děda měl malou firmu.

* Odkud pocházeli?

Máma byla z Beskyd, táta byl přímo z Ostravy.

* Jak to vypadalo na Akademii v 2. polovině 70. let? Zažili jste nějakou buzeraci?

Nás bylo v ročníku osmnáct, a z toho bylo asi osm v SSM – a nikdo nás tam nenutil. Když byla Charta, asistent pověsil na nástěnku nějaký distancující se prohlášení a řekl, kdo chce, ať to podepíše. Nepodepsal to nikdo, až na dva komunisty, což byli Novosad a Fiedlerová, mladí komunisté, studenti. Buzerace tam opravdu nebyla. Třeba bylo povinný chodit do průvodů, na 1. máje a tak, nikdo tam nikdy nešel a nic z toho nikdy nebylo. Bylo tam pár takovejch fanatiků v profesorském sboru, Kolumek a Pospíšil, z nich šel strach, ale zase Smetana to vyvažoval – měl tam dobrou pozici, za války byl v koncentráku, byl zatčen během studentských demonstrací za Opletala, a oni si na něj moc netroufli. My jsme třeba měli v ateliéru permanentně puštěnou Svobodnou Evropu. Akorát ta Fiedlerová to nelibě nesla. Jednou jsme se nějak pohádali a ona na to: vy máte tak blbý kecy, to budu poslouchat raději tu Svobodnou Evropu! Cha cha cha.

* Nikdy vás nepráskla.

Nikdy a pokud ano, tak se to neprojevilo. Karel Zavadil, to byl asistent Smetanův, taky komouš, jeho fotr byl velký zvíře v Lidových milicích, a ten tu svobodku poslouchal s námi. Jestli to někde hlásil, nevím. Já se už v té době stýkal s lidmi kolem Charty, takže jsem měl vždycky k dispozici Infochy atd. a nosil jsem to do školy. Na Akádě v té době studovali i lidi, kteří Chartu přímo podepsali – Otmar Oliva, například.

* To ho nevyrazili?

Kupodivu ne. Pak šel ovšem na vojnu a tam ho rovnou zavřeli – byl tam nějaký provokatér, který chtěl jakoby podepsat Chartu, on ji tam přivezl, oni mu udělali prohlídku v osobních věcech a dostal dva a půl roku. A myslím, že Eva Vonešová Chartu podepsala taky, ještě během studií. Chodila tehdy s Ondrou Kohoutem, který ji taky podepsal, ale starý Kohout zařídil, že se podpis nezveřejnil, aby mladý dostudoval. Otmar to podepsal a dostudoval, on byl tedy v posledním ročníku, ale to by nevadilo – kdyby na to přišlo, bezpochyby by ho vyrazili i tak.

* Ty jsi podepsal Chartu 77 kdy?

Podepsal jsem ji Olze Havlový U Bohouše, ale bylo to později. Já ji chtěl podepsat už dřív, ale na radu Nikolaje, že jsem nebyl na StB ještě tak provařenej, jsem to odložil. Když pak na mě taky vlítli, tak už to bylo jedno.

* S kým ses seznámil přes Pepu Hampla?

Se Sváťou Klimešem a především s Láďou Merhautem, Oldou Hamerou… Tuhle partu jsem znal už od svých dvaceti, jednadvaceti let a taky mě hodně ovlivnila. V tom především Honza Sekal, kterej dělal na Akádě snad pomocnýho tiskaře. Začátkem osmdesátých let odešel do Paříže, zatímco jeho brácha tady měl antikvariát, ve Skořepce. Když jsem se po škole vrátil do Ostravy, tak tam to byl Eda Ovčáček.

* Co jsi v Ostravě dělal?

Z Akademie jsem šel rovnou do kotelny, dobrovolně, protože jsem věděl, že nemám žádnou šanci.

* Ani chvíli jsi neuvažoval o tom, že bys dělal výtvarníka?

Ne.

* Kdy to bylo?

Školu jsem končil v osmdesátým roce, trvala šest let, pak jsem šel na rok na vojnu a z ní v 81. roce zpět do Ostravy.

* Kde jsi topil?

To bylo několik kotelen a vždycky jsem záviděl Pražákům a Bratislavanům, kteří měli plynový kotelny – to v Ostravě nebylo, tam se muselo topit uhlím a koksem. Topil jsem v kině Vesmír. Pak třeba stavěli nějaký Prior, kde bylo takové udržovací topení, aby to tam nezamrzlo. Už během studií v Praze jsem se seznámil s lidmi z opozice a v Ostravě jsem navázal kontakty s lidmi, který tam ještě zůstali -v Ostravě podepsalo Chartu asi sedmnáct lidí a z nich většina odjela hned do zahraničí. Zůstal tam Šavrda, Liberda, Bíňovec… Se Šavrdou, a vlastně i s Liberdou jsem se znal ještě z gymnázia, protože když jsem tam v 74. roce nastoupil, učil na škole ruštinu, ještě asi půl roku, než ho vymetli. Znal jsem i další lidi, který sice nebyli otevřeně v opozici, ale opisovali knížky a tak – to jsme taky dělali už během studia. Jezdil jsem i hodně do Prahy a do Bratislavy, kde jsem byl možná i častěji, než v Praze – díky slovenskému spolužákovi jsem tam znal Jana Langoše, Budaje, Gustu Dobrovodského, kterého jsem poznal o něco později, ale byl to pak největší kamarád. Byl jsem pozvanej na Bryzgalky, salaše, co měli nahoře v Kysucích, kde jsem se si to okamžitě zamiloval, a shodou okolností se mi povedlo hned jednu salaš získat – byla taková polorozpadlá, patřila manželovi herečky Kronerový, Janu Hladkýmu. Oni si koupili chalupu někde jinde a řekli mi, když si to opravíš, tak si to můžeš nechat. Já ovšem prachy neměl, jenom ty šindele stály tehdy dvacet pět tisíc korun, celá střecha byla 2 500 šindelů a jeden stál deset korun, což byly na tu dobu obrovský peníze, které se ale nakonec podařilo sehnat díky památkářům, a já tam začal jezdit pravidelně. Přes Bryzgalky jsem se seznámil se Stankovičovými, přičemž s Nikolajem jsme si strašně padli do oka – byl to jeden z nejbližších lidí, který jsem v životě potkal a do dneška s ním rozmlouvám, chybí mi strašně. Jezdila tam taky Olga Havlová a další lidi z Prahy, takže skrz Bryzgalky jsem byl tak od roku cca 1982 přímo v centru dění. To se samozřejmě doneslo ostravským estébákům a začaly být problémy, což nebyla žádná prča, protože v Ostravě nás bylo…

* Deset na sto policajtů.

Přesně tak a možná ještě horší poměr.

* Kdy jsi byl poprvé u výslechu?

V roce 1982.

* Co po tobě chtěli?

Z Ostravy jsem dojížděl do Prahy, většinou jsem si vybral termín, kdy zasedala Hrobka, která se nejdřív scházela u Nikolaje doma a později, když se s Olinkou odstěhovali na Kampu, scházela se Hrobka v hospodě U Bohouše vedle Rígráku. Když jsem pak přijel do Ostravy, tak si mě předvolali a byla to taková ta estébácká klasika: Co jste v Praze dělal, kdo tam byl… Řekl jsem jim, že jsem byl ožralej a že si nepamatuju nic, což teda byla…

* …pravda.

Ne tak docela, ale já potom používal často tuhle formulku. A jednou, když jsem přijel zase z nějaký akce, čekali na mě přímo na nádraží a povídají: tak pojďte, než to zase zapomenete, což bylo vtipný. Někdy to ale bylo skutečně náročný. Třeba jsme šli s Nikolajem na demonstraci a před tím, že si dáme pivo na Kampě, přičemž Nikolaj povídá: Korote, nesmíme se ožrat, kdyby nás zatkli, aby neměli argumenty, kdo tyhle akce organizuje… No a když jsme se zvedli, měli jsme osmnáct fernetů, každej…

* Cha cha cha.

Pak jsme tedy vyšli, mně došel film do foťáku, zašel jsem do prodejny, Nikolaj čekal venku na chodníku, a když jsem vylezl ven, tak už tam nebyl – zmizel, mezitím ho zatkli.

* Cha cha cha.

Takže já jsem takhle unikl. No ale potom to zas tak vtipný nebylo, začalo to smrdět, že mě zavřou. Já s tím celkem počítal, ale teď jsme měli děti, starší dceru, která se narodila v roce 78, a v roce 1985 se narodila Eva. A komunisti začali v Ostravě s akcí Asanace, v jejímž rámci se snažili vyštvat lidi ven, až právě kolem poloviny 80. let. Bez obalu mi řekli, ať se odstěhuju do Prahy nebo do Bratislavy, kde na to mají speciální referát – oni chtějí mít v Ostravě čistý stůl. Navíc všichni ti moji ostravští kamarádi byli buď už v pensi, tak zvaně za vodou, nebo v kriminále: Šavrda byl zavřenej skoro pořád, co jsem byl v Ostravě, Liberda totéž.

* Co jim vadilo?

Moje „podvratná činnost“ spočívala v podstatě v tom, že jsem se díky Pepovi Hamplovi a těmhle lidem účastnil různých mezinárodních výstav. To se jmenovalo mailart – umění posílané poštou. Ještě s Margitou Titlovou, Mertou, Čestmírem Suškou, což byl taky můj kamarád, vznikla taková parta asi patnácti lidí, kteří pravidelně obesílali výstavy po celém světě – od Jižní Koreje a Japonska po Spojené státy, prostě všude.

* Mail nebyl, posílali jste to fyzicky…

Normálně, klasickou poštou. Většinou to byla A4 obálka na nějakým kartónku, aby to vydrželo tu přepravu, a když to byl větší formát, namotal se na nějakou rouru. To ovšem byla procedura. Musel jsi jít do Národní galerie, kde jsi dostal papír, že o to nemají zájem. V Ostravě měla Národní galerie pobočku, kde byl nějaký doktor Jůza, který mi to napsal bez řečí. Potom ovšem musel být znalec, jakou to má cenu. To udělal taky on, naštěstí, napsal tam padesát korun a ještě se hrozně omlouval. Já mu povídám, napište tam, že to má nulovou cenu. To ovšem nemohl, musel tam vždy těch pár kaček dát. Pak jsi musel jít na celnici, kde to proclili. Zaplatil jsi clo a pak docela mastný poštovný. Když jsem posílal větší věci do Japonska nebo do Jižní Koreje, bylo to pro mne finančně náročný – žena dělala v mateřský školce a já měl ty brigády po kotelnách…

* To byl čistě entusiasmus vystavovat někde mimo bolševika, žádný peníze jsi z toho neměl?

Ne vůbec. Jenom jsi dostal katalog a vystavoval jsi spolu třeba se Solem LeWittem, s Christem, jak balil ty ostrovy a podobně. Třeba v Soulu byla výstava současný kresby, tak jsem tam něco poslal a tohleto jim začalo hodně vadit. Pak jsem se účastnil výstavy k 45. výročí založení českého vysílání BBC, tuším v roce 1984, po které přišlo už takový vážný varování, což jsem tedy ignoroval. Zúčastnil jsem se výstavy v Chille, což byl další průser, pak byl Izrael, a to už nevydejchali: Jižní Korea, Chile, Izrael – co to má být?!

* Kde máte Bulharsko, Polsko, NDR…

Jo, a já jim říkám, nezlobte se, já vystavuju zásadně v zemích apartheidu… Tenhle vtípek jsem si odskákal tím, že mě zavřeli na osmačtyřicítku. Potom mě na osmačtyřicítku začali zavírat už při každém návratu do Ostravy. To bylo na hlavu. Nakonec jsem si řekl, tak dost – jedna holka měla rok, druhé bylo sedm, nedostanou se ani na střední školu… Co v takovéhle zemi? Tak jsem se rozhodl, že se zabalíme a vypadneme. Šel sem jim to ohlásit, že na to kašlu, že jedu pryč, a oni na to: to je v pořádku, dáme vám pasy.

* Udělali si čárku.

Jo nějakej Kuchař – kuchař to možná byl, ale Kuchař se rozhodně nejmenoval. Jednou jsem dostal předvolání, kde bylo tohle jeho jméno, bylo to někam na VB, já si popletl hodinu, přišel jsem tam o hodinu dřív, odevzdal jsem předvolánku na vrátnici, a ten policajt-důchodce, co tam seděl, povídá: Vy jste měl dopravní nehodu? Říkám ne, auto jsem nikdy neměl. A on na to: To je divný, tady žádnej Kuchař nepracuje, jeden je ale na dopravním inspektorátu. A právě v tom se „Kuchař“ přihnal, zjistil, že byl „propíchnut“ a tvářil se, jako debil. Ten druhej si zase říkal „Stavař“, co byl původně za povolání nevím, každopádně to byla velká svině, vyštudovaná v Moskvě, major. Řekl jsem jim dobře, já se tedy vystěhuju a hotovo. Oni na to, že mi to vřele doporučují. Já si ale pořád myslel, že to je z jejich strany taková hra. Navíc jsem znal několik případů, kdy to vystěhování trvalo měsíce. Využil jsem toho, že dcera, ta starší, měla na rukou ekzém a že s tím má jet k moři. Já měl tehdy poprvé v životě nějakou realizaci, leptaný sklo – zabýval jsem se taky leptáním skla a vyráběním smaltu, což jsem pak pokoutně prodával, na přilepšenou – a tenhle kšeft mně dohodil architekt Jirka Smejkal, báječný člověk, šlo to mimo Ostravu, to byly nějaký olomoucký komise a tak. Vydělal jsem si tehdy dvacet tisíc a za ty peníze jsem koupil rodinný zájezd do Jugošky. Pořád jsem nevěřil. Pak nám dali pasy a začalo to vypadat vážně. Pasy byly bianko, nebylo v nich nic a moje žena, jak byla nervózní, podepsala pas tam, kde měl být podpis náčelníka pasového oddělení, což považovali za provokaci. Když se tam ale z toho vypětí rozbrečela, tak uznali, že to provokace nebyla. Za hodinu byly pasy nový, přišel za mnou ten, co si říkal Stavař, a povídá: Jestli tě ještě jednou uvidím, tak to nepřežiješ!

* Svině.

Jo. Byla to taková de facto estébé řízená emigrace. V ten moment jsem si ovšem poprvé uvědomil, že to není hra, že to je doopravdy a docela ve mně hrklo: najednou mi v úplnosti došlo, co to celý znamená: člověk možná navždy opouští něco, v čem vyrůstal a dosud žil, a docela mi bylo úzko. A ještě bylo komický, že tu poslední noc před odjezdem u nás spal Jarda Glac, což byl agent StB první třídy, ale tehdy jsme to nevěděli. Udával Šavrdu. Šavrdovi ho přitom měli za vlastního – jejich syn žil v Americe, a on je práskal oba. To bylo hovado hovad, jak říkal Brikcius.

Mezitím jsem si přes různé kanály, aby to nezjistili, domluvil s Otou Filipem, který byl taky z Ostravy, a s jehož synem jsem chodil na gympl, že nás převezou z Jugošky do Rakouska. Odjeli jsme tedy s Rekreou a pak jeli autobusem k rakouským hranicím, kde na nás čekal Ota Filip se synem, kteří nás pak těch pár kilometrů přes čáru převezli.

*Co to bylo za pocit, když jste jeli přes hranice?

Strašnej. Filipovi nás vezli ze Slovinska serpentinami přes Wurzen Pass dolů do Villachu a hned na hranicích jsme požádali o azyl. Ubytovali nás ve Villachu v dětském domově, který vedly jeptišky, byla to součást kláštera. Děti byly strašně unavený, šly spát, žena taky, já šel ven kouřit, a v tu chvíli jsem měl chuť se vrátit – to byl strašnej pocit. Měl jsem výčitky, nikomu jsem to neřekl. Věděl to jenom Nikolaj, který mi to schválil, já si ale stejně říkal – oni tam vydrží a já kretén odcházím. Tak se to vždycky tak střídalo, obhajoba a pak zase výčitky. Z Villachu jsme jeli do tábora v Traiskirchenu, odkud nás po týdnu šoupli do Štýrska, do takového penzionu, kde jsme bydleli asi rok. Asi za šest měsíců jsem dostal politický azyl, s kterým člověk získal veškerá práva jako rakouský občan, kromě volebního, a mohli jsme odjet do Vídně, najít si práci a nějaký byt.

* Jak vás Rakousko přijalo?

Báječně. Policajti nám vzali otisky prstů, což je rutina, sepsali s námi protokol, já neuměl německy, oni zase anglicky, ale nějak jsme to dali dohromady, odvezli nás ubytovat se do toho kláštera, ráno pro nás přijeli, odvezli nás na nádraží a koupili nám lístky na vlak do toho Traiskirchenu.

* Z vlastní kapsy?

Z vlastní kapsy, žádný potvrzení jsme jim nepodepisovali. Byli jsme týden v takový karanténě s různejma lidma, taky bohužel s Čechy, což byla sorta lidí, s kterou jsem tady nikdy nepřišel do styku – různí pinglové, veksláci, defraudanti a podobní týpci, přičemž nejlepší z nich byli snílci, kteří si mysleli, že v New Yorku jim budou lítat pečení holubi do huby, což by se hrubě nelíbilo Brikciusovi, protože Evžen holuby nesnáší a v bytě musí mít zatažený závěsy, aby je ani nespatřil. Znal jsem samozřejmě lidi, kteří odjeli už předtím a zůstali v Rakousku, tak jsem se hned s nimi spojil – s Londýnem, s Dášou Vokatou, s Ondrou Kohoutem, s Evou Honešovou, s Benýškem, Vlastou Třešňákem, který ale v Rakousku nebyl. To byli lidi, které jsem znal z Prahy – když jsem tady studoval, vařil jsem jeden rok ve vinárně Orlík, nejdřív jsem tam myl nádobí a pak tam i vařil, otvíralo se v pět odpoledne a kuchyně byla do jedný v noci, a chodila tam celá tahle partička, chodil tam kde kdo, protože Orlík měl otevřeno do dvou a když v deset zavíraly hospody, tak se tam všichni nahrnuli.

* Jak ses ve Vídni živil?

Poznal jsem se s Chmelákem a nastoupil jsem k němu do Nachtasylu, když se otevřel. Tam jsem dělal celou dobu, dva dny v týdnu, až před dvěma lety jsem tam skončil. Kromě toho jsme se Skalákem renovovali byty a všechno možný. A u toho jsem maloval.

* Pro sebe…

Pro sebe. Bohužel jsem mezitím ztratil kontakty na ty mailartový hochy a až teď, po těch letech se mi přes facebook ozval hlavní organizátor, Guy Bleus, Belgičan, který v tom jede pořád. Pak jsem si našel restaurování. Petr Kouba, starší spolužák z Akademie – Ivan Bukovský, s kterým jsme teď společně vystavovali u Waldese ve Vršovích, s ním byl v ročníku – mě vzal do restaurátorský firmy, kde jsem dělal celou dobu, co jsem byl ve Vídni, a skončil jsem tam až asi před pěti lety.

* Co jste dělali?

Ve Vídni spoustu věcí, fasády a kamenný prvky na fasádách, jenom kámen, ve Vídni pískovec. Šest let jsme například dělali na Kunsthistorickém muzeu – na obou vídeňských muzeích.

* Šest let na lešení.

No ježismarjá, na těch kopulích, to bylo čtyřicet lešenickejch pater. Každej den minimálně dvakrát nahoru a pak taky dolů. A jak jsem stárnul a tloustnul, tak mě to pomalu nebavilo, tahat všechny ty kýble.

* I když pršelo?

To bylo tak, dostal jsi nějaký úsek na fasádě a kdy jsi to udělal, byla tvoje věc. Ale ve stanoveno dobu to muselo být hotový, kdyby to nebylo, nedostal bys už další práci. Takže když bylo dobrý počasí, tak jsi tam byl, dokud bylo vidět. A když bylo třeba chladno, tak jsi tam nešel nebo jenom na chvilku. Ale většinou ty termíny byly poměrně benevolentní a šlo to stihnout. Sezóna nám začala, když teploty stabilně vyskočily nad plus pět. Pod pět stupňů cement blbě tuhne. Takže ve Vídni jsme měli sezónu od dubna do listopadu.

* Musel jsi si vydělat na zimu.

Jo, za tu sezónu jsem si vydělal na celej rok. V zimě jsme pak jeli třeba do Mexika, někam do tepla, se ohřát. Takže jsem se takhle rozmazlil, prací, ale maloval jsem pořád, v duchu, a pak to tady ze mě vylítlo, za rok jsem namaloval čtyřicet obrazů. Ta kontinuální malba je přitom moc důležitá, jsem teď v ateliéru vlastně každý den s výjimkou, kdy jsem na skok ve Vídni. Čtyři, pět dní v týdnu jsem ale tady a když takhle maluješ bez nějakých větších přerývek, tak se to potom projeví. Když jsem maloval jen jednou za čas, furt jsem přemýšlel, co a jak, vzal jsem plátno, udělal jsem něco a byl jsem nespokojenej. Ale jakmile se člověk rozmaluje, tak to přijde samo. Samozřejmě nejsem nějak extra spokojenej, mám k tomu výhrady, ale mám aspoň za to, že dělám to, co jsem chtěl vyjádřit.

* Je ve tvých nových věcech přítomno to, že jsi léta dělal s omítkou?

To je kamení všechno. Ke kamenům mám vřelý vztah už z dřívějška, ještě před restaurováním. Mám rád hlavně detaily. Tenhle obraz je kámen, když ho zvětšíš. To mám od mládí, takový vztah ke zvětšovaným detailům.

* To nejsou tedy malby, ale „kameniny“.

Klidně tomu můžeš říkat kameniny. Třeba tenhle obraz vysloveně vypadá jako keramika. Kokolia někde napsal, že současní výtvarníci malují vlastně jen různé odstíny šedi. Tak já říkám dobře, namaluju obrazy jenom v té šedi a v těchhle barvách. Jsou to v podstatě všechno detaily šutrů, různejch, a lávy. U Waldese jsem měl sopky z Guatemaly. Na jednu z nich jsem vylezl.

* To by se ti líbilo v Grónsku, který je fantasticky geologicky různorodý. Tam to kamení úplně hraje.

Já jezdím do Norska už několik let na ryby, a tam je to taky báječný, ty fjordy. Já mám rád žulu a když jedeš Švédskem po pobřeží až do Osla a potom nahoru do Trondheimu, to jsou samý žuly, růžový a červený s takovejma obrovskejma křemennejma žílama. Prostě nádhera. K tomu nepotřebuješ žádný houbičky, stačí kouknout na ten kámen, takhle zblízka.

* Realita je vždycky magická záležitost.

Jo, všechno tohle jsou vlastně vyloženě realistický věci, i když to vypadá jako čirá abstrakce.

* Ty tvý obrazy jsou de facto takový zkamenělý houbičky.

K tom bych zarecitoval Nikolajovu definici lysohlávky, která má jako mnoho z jeho básní delší název, než je ona sama. Název zní: Keby mi kedysi nebola na dve hodiny zahnala hnačku, veru by som toto nevedel. A teď samotný text: Houbička je příroda, co přírodu ruší a ponechá jenom duši.

* Neměl jsi být s tím kamením raději sochař?

Ježíš, sochař… Já nemám plastický cítění. Prostě nemám tu 3D schopnost přenést to, co vidím, do rukou a udělat z toho objekt. Na škole jsme měli modelování jeden rok a já se s tím trápil. Opravdu. To mi nešlo. Možná ještě nějaký abstraktní věci, ale vymodelovat realistickou sochu nebo hlavu bych neuměl.

* Na vídeňských musejních fasádách jsi musel restaurovat stovky plastik…

Jo, ale třeba jsem dělal ruku, nebo když tam chyběl nos, kus hlavy, to nebyl problém – to jsem dělal pořád, prsty a takovýhle kraviny. Kunsthistorický museum bylo kupodivu za války málo poničený, i když taky, a začali to opravovat až od konce 90. let. Tam jsem dělal stovky nosů a prstů.

* Takže jsi odborník na nosy.

Na nosy a na zobáky – jsou tam taky mraky císařských orlů. V kopuli nahoře jsou takové girlandy a kde se setkají, je vždycky orlí hlava. Všechny ty zobáky jsou moje. Rád okolo chodím. Ta práce byla velice příjemná, ale bohužel skončila. Ve Vídni bylo asi jenom pět firem, které to dělaly, a fungoval tam takzvaný schwarzsystém. Bylo nás asi třicet restaurátorů, všechno jsme si platili sami a oni nám dávali práci. Před pár lety na to ale najednou vlítli a řekli ne, to nejde – když máte firmu, tak minimálně půlka pracovníků musí být trvale zaměstnaná. A to ty řemeslné firmy zabilo. Místo nich nastoupily stavební firmy, které to udělaly levněji, protože předtím se zakázky důsledně třídily: kamenické práce, zednické práce, restaurátorské práce… Teď udělá firma celou fasádu na klíč a ještě nabídne lepší cenu. Takže nebyla práce. Dělal jsem na černo, což byla taky zajímavá etapa – s jedním kamarádem jsme připravovali výpravy pro opery. On je scénograf a sháněl někoho, kdo by mu s tím pomáhal. Tak jsem začal malovat kulisy apod. Dělali jsme třeba letní scény ve vídeňských kasárnách, což je něco jako Hluboká, ministerstvo obrany tam má kanceláře. Ve dvoře se postavilo jeviště i hlediště a přes léto se tam hrály opery. Teď už to běží to po celé Evropě, ale tehdy před deseti lety to bylo ještě průkopnický. To mě taky bavilo, protože mně nedělá problém zvětšovat – udělat z malý studie desetimetrový obraz. Bylo to slušně placený, ale bylo to na černo. Skončilo to, když kamarád dostal dlouhodobou zakázku na Tchajwanu a já se ocitl na pracáku – z něčeho jsem potřeboval žít a z těch peněz z Nachtasylu jsem vyžít nedokázal. Nakonec jsem si našel v Praze tady ten ateliér. Náhodou jsem potkal na ulici Kamilu Přibáňovou, dneska se jmenuje Ženatá, i když je rozvedená, a ona mi řekla, zda bych to nechtěl, že to je levný. Tak jsem to vzal, přičemž půlku platil Petr Rezek, který sem chodil psát, protože nikde jinde neměl klid na psaní – pořídil si kvůli tomu Slavonice, ale pořád tam za ním někdo lezl, tak teď jezdí psát do Vídně nebo chodí sem. Mezitím jsem se seznámil s Isabelou a v podstatě jsem veškerý pracovní aktivity skončil, věnuju se pouze malbě, což si mohu díky Isabele dovolit, protože jako ředitelka rakouského gymnásia na domácnost vydělá. Já jsem takovej muž v domácnosti, vařím a nakupuju, starám se o tyhle věci a ona to finančně zajišťuje.

* Ideál, který funguje už jen u pralesních indiánů.

Jo, ty mám rád.

* Poté, co jsi vystudoval Akademii, se poprvé ve svých šedesáti letech věnuješ malbě na plno.

Přesně tak. Je mi šedesát a začal jsem malovat ve svých šestapadesáti – první takovou výstavu jsem měl v roce 2010 v Dlouhé. Předtím jsem pochopitelně maloval taky, ale jen nárazově. V podstatě jsem na to neměl náladu, protože když člověk restauroval, tak přišel z lešení domů často až večer tak vycucanej, že neměl absolutně žádnou chuť ještě něco dělat. Vydělal jsem si tam docela slušný prachy a potom už je to takový začarovaný kruh: máš prachy, ale na nic jinýho už nemáš čas. Třeba Pepa Žáček restaurování típnul už před deseti lety, že už to dál nemůže dělat, protože nic nenamaluje.

* Jaký kámen používáš k malbě?

Používám na malbu pokud možno materiál, který maluju. Takže třeba žulový písek k akrylu, který mám jako médium: nemůžeš namalovat obraz bez nějakého média. Když dělám sopky, tak maluju popelem. Různé popely mám tady v těch kýblech.

* Odkud jsou?

Tohle je popel z Bryzgalek a tenhle nažloutlý je z Gmündu, každej je jinej a přitom to jsou oba dřevěný popely ze smrku.

* Urny na hřbitovech nevykrádáš.

Nevykrádám. Když ale umřela Jarmilka a my ji pak rozsypávali na holinách, které milovala, mohl jsem namalovat její portrét -z Jarmilky. Kdo by si to ale vzal, ten obraz.

* Kromě popele používáš kamennou drť a písek.

Písky. Tady ten červený písek jsem teď dostal od kamaráda Honzy Turského, toho sochaře, je taky restaurátor, někde to používal.

* Hm, ten je fakt dobrej.

Nádhernej, že? Je barevnej jako cihla, ale přitom to je písek – je v tom spousta železa. Na Trutnovsku jsou taky takový pískovce, ale ne až tahle červený.

* Když jedeš na Novou Paku, tak tam je takováhle červená.

Jo, přesně tam. Jak bydlí Martin Hybler u Limoges, kousek pod ním je Cologne de la Rouge, Červená vesnice, a ta je taky takhle barevná. Kompletně všechny domy jsou červený, nádherně.

* Co máš rád za český kameny?

Mám rád především hořický pískovec, kterej je strašně ostrej a měkej. Jinak mám rád žuly z Vitorazska, z Waldviertelu, kam léta jezdím. Teď jsem si přivezl písek z Norska, ale ještě jsem z toho nic neudělal. Už jsem tam byl asi šestkrát, je to tam nádherný, ale výtvarně mě to oslovilo až letos, takže něco zkusím. Pak ta Guatemala, kde jsme byli loni v červenci a teprve letos jsem to začal malovat, trvalo mi to, kdežto ten Waldviertel mě oslovil okamžitě – jezdil jsem tam, ještě než jsem poznal Isabelu.

* Ty obrazy, co jsi měl vystavené kdysi u bráchy, k těm tě inspirovaly družicový snímky severokorejských koncentráků…

Jo, to jsou támhle ty obrazy, a ty máš taky jeden z téhle série – tím jsem vlastně začínal, to období kontinuálního malování.

* Jak jsi k tomuhle tématu přišel?

Vítek Kremlička mi poslal mailem nějaké satelitní fotky, že jsou prý na nich severokorejské lágry a já, ať jsem na to koukal, jak jsem koukal, tak jsem tam žádný lágr neviděl – jenom náznak nějaké cesty a pak ty nádherný terény, hory – bylo to v horách. Říkal jsem si, že ty lágry tam určitě někde jsou, akorát, že je nevidím a že to je tedy výzva. Vzal jsem barvy, kterými Giotto namaloval Peklo, a namaloval jsem s nimi to, co vidím-nevidím, spíš tuším: to peklo, která se tam někde dole odehrává. Navíc mi pak Kremlička poslal další fotky, kde už ty lágry vidět byly. Udělal jsem takové série po čtyřech – tyhle malý formáty, pak zvětšený a nakonec veliký, dvakrát dva metry – ty mám ve Vídni. Pak mě napadla další věc: Od dětství, když zavřu oči, vidím temnou Ostravu, kterou jsem brzy ráno jezdil jako kluk na trénink, na hokej, v zimě byla všude ještě tma, tramvaj jezdila podél dlouhého potrubí, mezi kterým problikávala světélka nějakých lamp, takovou industriální oblastí, za níž bylo ještě nádraží, kde byl v té černotě vidět šedý dým nějaké lokomotivy. Tohleto vidím pořád, kdykoliv zavřu oči. A to je tenhle cyklus, možná čtyřicet obrazů. Vystavil jsem to jednou v Ostravě: co nevidím, když mám otevřený oči, a co vidím, když je zavřu – udělal jsem tam dohromady Koreu a Ostravu, ke které se ještě vrátím, protože s tím nejsem zcela spokojený, respektive s těma skicama jsem spokojenější, než s tím zvětšením. To se někdy stane. Udělat ze skici velký formát, aby to nebyla pouhá zvětšenina, je někdy problém. Tak jsem začal malovat špachtlemi atd. Požívám nástroje, které používají zedníci na zedničinu.

* Vrátil jsi se na fasádu Kunsthistorického musea…

To je možný. S tím taky dochází k různým efektům, i když já nemám efekty rád. Tohle, když to přetřu zednickým hladítkem, tak to vytváří takový…

* Lišejníky.

Jo, můžeš v tom vidět lišejníky nebo mechy, kterými jsou porostlé kameny. Ale takové to všelijaké vymývání barev a podobně už nepožívám. Zajímá mě jenom čistá barva, v tom smyslu, že když už to tam plácneš, tak to musí sedět. Nebo taky nemusí a pak to děláš znova. Ale to, co se učí na Akádě, nebo co člověk vidí kolem sebe, tak to vůbec nepoužívám, nikdy. Použil bych to, kdybych třeba dělal nějakou divadelní scénu, tam by se to mohlo hodit, ale pro vlastní tvorbu požívám to, k čem jsem lety dospěl, de facto v opozici proti Akademii.

* Akademie je dobrá k tomu, že se člověk naučí ji popřít.

Přesně tak. Onehdá jsem byl v Doxu, což je moc pěkný dům, a říkám, jestli by tam nešlo udělat výstavu, načež mi bylo sděleno, že to asi ne, že se tam vystavují věci, který mají nějaký přesah. Já říkám aha. Založil jsem pak Školu čisté malby bez přesahu, což je parafráze na Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu.

* No jasně, kameny získají přesah, až když jim ho nějaký iluminát z vyšší moci přidělí. Nejdřív byly tedy lágry, pak nádraží v Ostravě a teď jsou šutry…

Jo, teď začaly kameny. Vitorazsko mě nikdy nenapadlo malovat, až teď – je to kraj lesů, nádherných lesních rybníků a žuly všech možných barev. Všichni říkají, jak to budeš malovat, vždyť ta žula je jenom šedý šutr. To vůbec není pravda. Třeba v Trondheimu je dům, který vypadá jako sbírka všech existujících žul – tam je snad sto padesát různých barev. Samozřejmě je to vždycky nějak nadsazený, výtvarně, dopadá na to různý světlo, ráno, večer, jsou tam stíny, to všechno vytváří plasticitu a zároveň barevnost. Jak jsou navíc balvany porostlý mechem, nahoře jsou třeba zelený a na těch svislých stranách tvoří mech takový pásy, a tyhle cancoury mechu se právě snažím dělat. K tomu ty nádherný podvečerní načervenalý barvy.

* To by ses vyřádil v Jizerkách, kde jsou žulový balvany porostlý mechem, všude.

Určitě.

* Co je tohle?

To je barevnej dojem, který jsem měl, když jsem na polostrove Santiago de Atitlan v Guatemale vešel do tamního kostela, kde bylo zamlženo od různých kadidel, ohňů, dýmů, skrz který problikávají světla hořících svic, který jsou tenký, slejou se, hoří dohromady a neskutečně čadí. Teď tam sedí šamani, indiáni, guatemalský katolíci a plivou do toho tequillu.

* To se ti líbilo.

Moc. Byl to první kostel, ve kterém jsem opravdu cítil duchovno.

* Na výstavě u Waldese jsi měl i krajinky.

Ano, to jsou ty guatemelský sopky, Pacaya, na kterou jsem vylezl. A potom tam byly obrazy z Madeiry, což je vlastně vyhaslá sopka.

* To je pocta Karlovi?

Jistě, kvůli Karlovi jsem na Madeiru jel a objevil jsem tam zároveň nádherný věci, řezy těch různých vrstev popelů a různých barev. Chystáme se tam znovu v roce 2017, kdy bude pětadevadesátý výročí úmrtí Jeho Veličenstva. Nikolaj tvrdil, že vlastně za jeho smrt může Petr Bezruč. Jak pracoval na poště, porušil poštovní tajemství a když Karel psal z Madeiry sem svému kamarádu Rotschildovi, ať mu tam pošle nějaký uhlí, že je mu zima, Bezruč ty dopisy pálil, Rotschild se nic nedozvěděl a Císař Pán umřel.

* Nikolaj měl pro všechno vysvětlení, které bylo složitý a zároveň zcela jednoduchý. Co máš rád z malby, vůbec z umění, starýho či moderního…

Mám rád středověkou malbu, především Giotta, jehož věci mají úžasnou barevnost, opravdu dokonalou. To je právě to jeho Peklo v kapli Scorvegni v Padově, což jsou v podstatě jen čtyři barvy. Červená, šedá, šedomodrá a hnědá, trošku okru, to je všechno. Tím je to celé namalované, celá ta veliká kompozice. Giottova barva je ultramarín, i když v tom Pekle ho má míň, tam použil víc teplé barvy, když má být vedro, v pekle.

* V Assisi jsi byl?

Byl, ještě před tím velkým zemětřesením. V Padově jsem byl několikrát a ve Florencii taky. Pak mám rád třeba i devatenáctý století, Caspara Davida Friedricha, Purkyněho mám rád, velmi, nebo třeba Chittussiho, který má taky báječný barvy, přitom jsou takový upozadění – české 19. století je Mánes, kterého vůbec nemusím. Naopak Purkyně je podle mne člověk, kterej má v sobě velký evropský kontext a totéž Chittussi. Rozhodně mám rád Moneta i Maneta. Dělal jsem i takový parafráze na Moneta, jak maloval katedrály v těch různých sluncích, tak jsem dělal několik cyklů očí žen. Z moderních autorů mám rád… Třeba v Rakousku Herbert Brandl, který je starej jako já, začínal s pastelovou barvou a teďko maluje takový až velmi realistický krajiny, veliký formáty. To jsou krásný věci, dá se to vidět na You Tube, kde je o něm několik filmů. Dělá to papírovejma utěrkama, co jsou v kuchyni, takový ty küchenrolle, tak s tím maluje. Promýšlí obraz několik týdnů a pak to vypálí za pár minut. Mám rád lidi, kteří dělali trošku taky strukturu a masivní malbu. To je Italka Mariella Simoni, ta je super, ve Vídni jsem ji viděl několikrát. To byly nádherný, veliký věci. A už od mládí mám rád americkou malbu – Pollocka, Barnetta Newmana a především Marka Rothka.

* Rothkovy barevný prostory, přenesený na plátno, jsou úžasný.

To je pro mě vždycky obrovská výzva. Tam je vlastně tak málo záchytných bodů, výtvarných, pro diváka, a přesto je to fascinující. To je nepochopitelné. Nikdy by mě třeba nenapadla tahle barevná kombinace -zelená, červená a modrá, aby to nevyznělo blbě. Ale u něj jsou tyhle barvy logický, a jak je to namalovaný. Ty jeho poslední šedo-černý obrazy těsně před smrtí!

* Nebo ta obrovská „prázdná“ černá plátna pro kapli v texaském Houstonu.

A taky na Harvardu. Rothko byl jeden z těch, kdo si dal vždycky záležet na tom, kde ten obraz bude viset. Já v Americe v životě nebyl, ale už jen kvůli Rothkovi bych se tam zajel podívat. Já ho viděl dvakrát, když měl velkou výstavu v Mnichově a nedávno v Haagu. To byly věci pět, šest metrů, a to je něco úplně jinýho, když jsi u toho. Teďko dávají v divadle v Řeznický divadelní kus Červená Marca Rothka. Tak na to chci jít.

* Rothko o svých plátnech, ve kterých se snaží lidé hledat filosoficko-náboženské významy, tvrdil, že je to „jen barva“. Mohl bys ho zařadit do své Školy čisté malby bez přesahu.

To každopádně.