Psychologie je jedním z vědních oborů, který zásadně ovlivnil výtvarné umění. Jmenujme jen Andrého Bretona, který v manifestu surrealismu píše, že tento výtvarný směr čerpá z psychických sil nevědomí. V díle Vladimíra Boudníka byl vztah mezi psychologií a výtvarným uměním přítomen od počátku. Už ve svých mírových provoláních z let 1947–1948 Boudník uvádí, že za válečné konflikty může právě lidská psychika, s jejíž pomocí vysvětluje i další společenské jevy. V roce 1949 tímto prismatem pohlíží i na uměleckou tvorbu ve svých Manifestech explosionalismu.

Pouští se do četby psychologické literatury a v roce 1952 se seznamuje s knihou Vnímání našeho předního psychologa Vladimíra Vondráčka a s publikací O smyslových iluzích psychiatra Stetozara Nevoleho:

Vžij se do mých psychických poloh, když jsem zjistil, že z mého snažení nemusím vypustit takřka ani čárku, dokonce mohu psát připomínky. Jsem poučen o řadu dalších případů a o to, že vím, kde hledat odborné latinské názvy.

Knihy vyšly roku 1949, tedy současně v době, kdy jsem vydával první manifesty, a nyní si představ, že kdybych byl krysa jako moji nepřátelé, s jakým despektem bych mohl pohlížeti na jejich odsuzovačné řeči. Jenomže se s nimi nebudu zdržovat a síly využiji ekonomičtěji. Jednoduše: Explosionalismus se patrně sotva podaří vymazat ze světových slovníků.

Boudník Vondráčka dokonce kontaktoval. V písemném styku byli nejpozději od července roku 1950, v pozdějších letech se mluví i o osobních setkáních. V Boudníkově pozůstalosti se nachází i koncepty dopisů Nevolemu, které Boudník již neodeslal. Nevole byl totiž v roce 1951 uvězněn a následně protiprávně odsouzen ke 2,5 rokům vězení za napomáhání příteli básníku Josefu Kostohryzovi, jenž byl stíhán pro vykonstruovanou velezradu.

V obou knihách se Boudník mohl stručně seznámit s výzkumy švýcarského psychiatra Hermanna Rorschacha, který začal v roce 1911 pracovat na projektivním testu vycházejícím z interpretace nepředmětných skvrn, a který využíval jako pomocnou diagnostickou metodu. Zhotovil deset standardizovaných tabulí s černobílými i barevnými symetrickými figurami (ve Vondráčkově knize jsou ve zmenšení přetištěny I. a V. tabule testu). K nim pak shromažďoval nejčastější odpovědi pacientů. Na základě svých zjištění chtěl vypracovat zákonitosti při interpretaci skvrn. Podobným nápadem se zabývali již před Rorschachem i jiní vědci, avšak psychiatr se spíše orientoval na příkladech z dějin umění, především ho zajímal Traktát o malířství Leonarda da Vinciho, v němž umělec popisuje „včtení“ se do opelichaných a zašpiněných zdí nebo do nestejnorodých kamenů.

Rorschachův projektivní test musel pro Boudníka znamenat daleko víc než jen potvrzení jeho vlastních myšlenek, musel pro něj být i určitým zadostiučiněním v době zesměšňování a nepochopení ze strany přátel a oficiálních kulturních institucí, které se pokoušel seznámit se svým uměleckým směrem – explosionalismem, jenž se zakládal na stejném principu jako Rorschachův test. Ale ani tento fakt Boudníkovi nepomohl. Například v roce 1956 mu píší z redakce Literárních novin: I když víme, že se naši výtvarníci dopouštěli omylu, nevěříme, že výtvarné umění může oplodnit pochybné theorie [sic] o umělecké hodnotě skvrn na omítce.

Boudník se s Rorschachovými symetrickými formami vyrovnává i umělecky. Jsou to především jeho práce na papíře patřící do cyklu Corpus delicti z let 1956–1957, ve kterých vytváří přehnutím papíru s barvou symetrické skvrny. Později pak převádí Rorschacha i do grafiky. Práce vznikají v době, kdy byl zaměstnán jako arteterapeut na psychiatrické klinice u Stanislava Drvoty. Z této činnosti se mu podařilo vytěžit i novou uměleckou orientaci: Dělal jsem variace na Rorschachovy testové tabulky. Znám je sice už 15 let, ty testy, ale vyrovnal jsem se s nimi proto, že na psychiatrii, kde působím již 3/4 roku 2x týdně, vidím účin asociace na pacienty. V dopisech přátelům líčí, že Rorschachovy tabule překresloval pro potřeby tamních lékařů. Byl v kontaktu i s dalšími psychology či psychiatry jako například s MUDr. Písařovicem nebo MUDr. Martonovu, se kterými se pokoušel řešit „problémy explosionalismu“.

Téma Rorschachových testů Boudníkovi nabízelo možnost umělecky zpracovat svá přesvědčení. S předlohou však zacházel osobitým způsobem. Například pojednával barevně také pozadí symetrických figur, čímž se vědomě vzdálil od Rorschachova aparátu, kde jsou figury umístěny na bílém pozadí, a tak ho učinil čistě uměleckým tématem. V Boudníkově pojetí se tedy nejedná o pouhou nápodobu projektivního testu, ale o jeho uměleckou interpretaci. Rorschachovy testy však nebyly přitažlivé jen pro Boudníka. Nechávali se jím inspirovat i další umělci, v osmdesátých letech ho učinil například Andy Warhol námětem série velkoformátových maleb. Také Boudníkův žák, Oldřich Hamera, nepřevzal od svého učitele jen nové grafické techniky, ale také zájem o některá z jeho témat, mezi nimi i Rorschachův test, který přetváří a využívá po svém.

Boudníkovy zkušenosti s psychiatry ale nebyly vždy zrovna veselé. Zrůdnost doby a mentalitu lidí dokládá fakt, že při Boudníkově rozvodovém řízení předložila protistrana soudu jeho grafické listy, aby tak prokázala jeho „duševní poruchu“. Tou dobou má Boudník za sebou první výstavy v zahraničí. Znalec z oboru psychiatrie pak v posudku napsal, že jeho umělecké výtvory a grafická díla nelze považovati výhradně za projev duševní choroby. Píše se rok 1962.