Poslední film Bohdana Slámy Venkovský učitel byl českou kritikou, a to i tou, jež si klade vyšší cíle než jen informovat a propagovat, přijat vlídně až vřele.

Šéfredaktor Cinepuru Zdeněk Holý píše v editorialu 56. čísla, že Venkovský učitel by mohl oddělit snímky středního proudu od alternativy (kinematografie „vynalézavější, náročnější, nevycházející snadno vstříc očekáváním publika“ Z. H.), a mohl by tak „přepsat pojmovou mapu české kinematografie“. Jeho výjimečnost spolu s Helenou Bendovou, která ve stejném čísle Cinepuru film recenzuje, spatřuje ve filmovém stylu. Konkrétně v dlouhých, vizuálně do detailu promyšlených záběrech, které kladou velké nároky na choreografii jednotlivých scén a herecké výkony.

Nutno říci, že v tomto ohledu je Slámův film dobrý. Herci, především Zuzana Bydžovská a Pavel Liška, civilně ztvárňují své role a kamera Diviše Marka v dlouhých záběrech citlivě a přesně snímá prostředí a děj. Helena Bendová v souvislosti s filmovým jazykem Venkovského učitele dokonce připomíná snímky Bély Tarra. Tato analogie by byla na místě za předpokladu, že by herci neotvírali pusu, nepronášeli své repliky a že by film neměl takový děj, jaký má. Protože právě na této úrovni, tedy co nám film sděluje, jaký hodnotový obraz světa nám předkládá, se jedná o kýč, anebo lépe řečeno o výrobek, který se bude výborně prodávat.

Ve Venkovském učiteli totiž vůbec nejde o tvar, nýbrž výhradně o tovar. Tvar – stejně jako v reklamním spotu anebo televizním seriálu – je jen prostředkem k cíli, jímž je tovar, produkt, výrobek. Helena Bendová ale připouští, že v ideové rovině má film mouchy – jednak dost těžko uvěřitelné odpuštění matky člověku, který skoro znásilnil jejího syna, jednak snaha přesvědčit diváka, že dva lidé se můžou milovat a přitom rezignovat na tělesnou lásku. Tyto dva problematické body, jež jdou na vrub celkovému humanisticky-křesťanskému ladění filmu, jsou ale jen podružnými, třebaže příznačnými vadami na kráse. Hlavní a zásadní problém je právě celkový ideologický a hodnotový rozvrh snímku. A ten je naprosto černobílý, nenechávající diváka na pochybách, kde je dobro a kde zlo, nijak mu neznesnadňující orientaci, nezpochybňující jeho jistoty.

Na jedné straně tu máme mýtizovanou vesnici, jejíž pojetí navazuje na českou idealizující ruralistickou tradici a jejímuž zobrazení dal Bohdan Sláma sobě vlastní originální podobu. Statek, kde žijí protagonisté, je polorozmlácená ruina, v níž se pro vodu slézá po žebříku do téměř vyschlé studny, v níž se volně pohybují domácí zvířata a jejíž okolí upomíná na jednotná zemědělská družstva 80. let 20. století. Hospoda je druhý důležitý bod vesnice: zaplivaná čtyřka, jejíž hosté jsou oškliví, tlustí, prací, alkoholem a věkem zruinovaní jako jejich domy a okolí. Jenže pod jejich pro oko měšťáka odpudivým zevnějškem se skrývá družnost, přátelství a solidarita a hlavně a především nitra schopná opravdových a velkých citů.

Na druhé straně tu máme město a vůbec civilizaci, kterou ilustrují záběry přeplněného pražského metra, řvoucí německé dálnice, nablýskaného mezonetového bytu jedné z postav. Město a civilizace jako místo hříchu, zla, špatností, místo lesklého vnějšku a vyprázdněného vnitřku, jež také nenávratně pohltí mladičkou přítelkyni kluka ze statku. „Vrať se domů, město není pro tebe,“ říká mu ona, když ji konečně v tom Babylonu najde. Proto také hlavní hrdina, jehož ztvárnil Pavel Liška, utíká z města na vesnici, aby našel sám sebe, aby se nějak vyrovnal se svou homosexuální orientací, protože smysl a nalezení sebe sama lze objevit jen tam. A proto také jeho bývalý přítel (Marek Daniel), jenž zosobňuje prázdnotu a pozlátko civilizace a který přiváží do idylického venkova rozvrat a zmar, nemůže za ním nepřijet jinak než v nablýskaném rudém sportovním kabrioletu. Kontrast mezi rozpadlou návsí a luxusním autem by nemohl být větší, i kdyby se tam dopravil ve vesmírném modulu.

Celá tato přehledná topika filmu a celý děj je pak jen ilustrací reklamního sloganu »Každý někoho potřebuje«. Nic k němu nepřidává, nijak ho neproblematizuje. „Nakonec podle Slámy to jediné, co můžeme udělat, je se za sebe nestydět a mít se navzájem rádi,“ píše Kamila Boháčková v 15. čísle A2 kulturního týdeníku jako živé svědectví toho, že nic víc se ve filmu nedozvíme, o nic víc nebudeme obohaceni, nijak nebudeme znejistěni.

Tento film je totiž hlavně solidní výrobek. Místo pracího prášku se tu stejně jako v předchozím Slámově snímku prodává Štěstí, Poctivost, Láska k bližnímu a nádavkem ještě pocit, že divák zhlédl Opravdové Umění. Bohdan Sláma možná tomu, co ve svých filmech traktuje, věří, u lidí z producentské společnosti Negativ o tom už hodně pochybuji. Těm je totiž úplně jedno, co prodávají, jen když se to prodává. A Slámův obraz světa se prodává dobře, zvláště pak na západ od našich hranic. Tam nechtějí příběhy znuděných paniček, které si myslí, že když si koupí klavír, nabydou ztraceného štěstí, jako tomu je v Tajnostech Alice Nellis a kterých na západě mají dvanáct do tuctu. Pro ně jsou právě zajímavé filmy, které v Německu už dostaly neoficiální žánrové označení „eine Ziege in der Küche“ čili „koza v kuchyni“ a jejichž poptávku výborně saturuje právě Bohdan Sláma.

Budiž, přejme Negativu dobré zisky, hodně cen na mezinárodních filmových festivalech, které Venkovský učitel bezpochyby získá, a snad i pocit, že dělají skutečné Umění. Ale prosím pěkně nepište, kritikové, kteří si zasloužíte toto označení, že tento typ filmů nějak přepíše mapu současné české kinematografie.

Jiří Holub

Babylon 8/XVII, 5. května 2008