Porota, jíž předsedá Ondřej Hanus, nedávno udělila cenu Mokrá ponožka za nejhorší literární kritiku uplynulého roku. Tak mě napadlo, že by možná nebylo od věci nenechat je v tom bilancování samotné. Jakkoli může publikace „dvojrecense“ na Vlastizrady Petra Krále (Torst, dle vročení 2015) v loňském 12. čísle Tvaru na první pohled působit jako nevýznamná episoda nijak nevybočující z jistého odvětví literárně-kritického provozu posledních let, je v tomto případě první dojem zcela klamný. Příslušný počin Tvaru představuje skutečnou událost, a je mu třeba složit hlubokou poklonu.

Redakce Tvaru se nenacházela v lehké situaci, čekala-li čtenářská veřejnost od listu reakci na vydání imposantního souboru neobyčejně komplexních analys a pronikavých postřehů „našeho“ předního intelektuála, o jehož komentování poesie bylo vícekrát správně konstatováno, že má stěží v dnešních Čechách obdoby. Zvláště když soubor textů vznikajících po více než půl století má přes 1300 poměrně velkých stran, týká se nejrůznějších oblastí kultury a široké škály jak děl a tvůrců, tak obecných otázek, a Petr Král navíc v minulých letech vedl mj. právě na stránkách Tvaru ostré spory, v nichž posléze opakovaně a důrazně zpochybnil elementární kompetenci některých povětšinou mladých autorů, již dostávali – opět nejen na stránkách Tvaru – hojně prostoru, k jakýmkoli relevantním diskusím o literatuře a literární kritice, potažmo k jakékoli skutečné konfrontaci s ním. Úlohu, které se sotva bylo možno vyhnout, totiž pokusit se na monument, jejž kniha představuje, adekvátně zareagovat, Tvaru v jistém smyslu za daných okolností opravdu nebylo možno závidět.

O to větším důvodem k radosti a uznání je mimořádně elegantní způsob, kterým se Tvar úkolu zhostil. – Po půlroce věnoval knize sice ne úplně ohromující množství prostoru, ale ten dokázal využít s nevídanou intensitou. – Redakce přesvědčila dva recensenty (Ondřeje Hanuse a Zuzanu Kultánovou), aby při referování o Králově knize zároveň předvedli karikaturu nejhorších vlastností, které Král v posledních letech příslušné části české kritiky předhazoval. Nejen, že dotyčné Královy these tak před čtenářem vyvstávají tak plasticky, jak by na daném prostoru snad při žádném jiném postupu nebylo možno, ale autoři a redakce jedním tahem zároveň ukazují, že se dovedou tváří v tvář nespornému velikánovi nebrat příliš vážně, kterýmžto půvabným smířlivým gestem navíc demonstrují, že to v jistých kruzích a institucích ve skutečnosti není přinejmenším se všemi vůbec tak zlé, jak Král někdy trochu jednostranně naznačoval.

Je přitom třeba ocenit i odvahu či nadhled obou (Tvarem) angažovaných autorů, kteří se od účasti v projektu nenechali odradit úzkoprsými obavami, že by snad mohla pošramotit mínění některých nedovtipných či nezasvěcených čtenářů o jejich kritické kompetenci.

Neobyčejně šťastná je i sama volba zavedené rubriky Dvakrát, která umožňuje provést dvakrát totéž, ovšem (a to i v případě na první pohled snad zbytečného dvojího přehledu obsahu knihy) v jemně odstíněných variacích. – Jak tyto variace, tak samo otištění hned dvou tak (zdánlivě) bizarně diletantských textů k témuž tématu výtečně prohlubují ilustraci Králových thesí, a navíc významně umocňují absurdně-komický rozměr celého počinu.

Nechci čtenáře připravovat o požitek spojený s pronikáním do všech nuancí, do nichž aktéři celou taškařici tak virtuosně rozehrávají; vyzdvihnu pro ilustraci jen několik málo momentů.

U Hanuse je třeba ocenit především představení „vlastních názorů“, potažmo kritických výhrad ke knize. Nezabírají sice velkou část recense, ale platí zde, že „v omezení poznáš mistra“. Hanus na maličké ploše s obdivuhodným smyslem pro typisaci předvede ve zveličující zkratce snad všechny hlavní „nedostatky“, jež Král některým mladým kritikům vytýkal (neschopnost myslet, neschopnost číst, podléhání ideologickým klišé, naprostou absenci sebereflexe a asertivní přesvědčení o právu na legitimní „vlastní názor“, ať jakkoli neodůvodněný nebo odůvodněný sebeabsurdněji). – Záhy poté, co Hanus konstatuje, že Královi v konfrontaci s jistými kritiky v posledních letech bohužel bůhvíproč docházel humor, přinese první zásadnější „vlastní názor“. – Král vystupoval proti „kritériové kritice“, která přistupuje k básnickému dílu s předem hotovými kritérii a požadavky, a požadoval po kritikovi, aby se jedinečnému dílu bez předsudků otevřel. A Hanus glosuje: „Je třeba upozornit na paradoxní povahu Králova přesvědčení, že kritika má existovat bez apriorních kritérií: toto přesvědčení je samo o sobě kritériem, a to značně dogmatickým.“ Už zde je třeba vyzdvihnout mimořádnou kondensovanost a „víceúrovňovost“ Hanusovy karikatury pouze předstíraného myšlení (vzhledem ke které prosím v této části čtenáře o zvýšenou trpělivost a soustředění) – nejen, že lze v glose vidět podlou či slabomyslnou záměnu kritiky poesie a „kritiky“ literární kritiky, ale navíc – pokud vztáhneme thesi skutečně na kritiku poesie – dovádí některé strukturně podobné these, jež v minulých letech skutečně zazněly, radikalisací až k jakémusi „kóanu“ a skvěle ve zkratce vystihuje „zvláštnost“, jež je jim vesměs vlastní.

Druhý „vlastní názor“ („jedna má obecná výtka“) bezprostředně následuje – Hanus naprosto nesdílí postoj, který Král formuloval v jednom rozhovoru, do knihy nezahrnutém a ostatně publikovaném až po Vlastizradách! Král v něm totiž prohlásil: „Nejsem žádný feminista a vyloženě nesnáším snahy zvnějšku zrovnoprávnit mužské a ženské tvůrce. Idea rovnoprávnosti je samozřejmě správná, ne však v téhle formální, mechanické a čistě ideologické aplikaci.“ (Hanus celou absurdní performance hned ještě obohatí předstíráním, že nepochopil dokonce ani tyto Královy věty, které cituje a které v kontextu zjevně míří proti jakýmsi „kvótám“ na zastoupení básnířek mezi dobrými autory, a komentuje, že „nebýt oněch ‚snah zvnějšku‘, těžko by se kdy ženy (sic!) nějaké rovnoprávnosti dočkaly“, což již vzhledem ke kritice sdružování textů o básnířkách do samostatných celků, k níž se záhy dostaneme, zjevně věru nemyslí tak, že on takové kvóty, potažmo dělení poesie podle genderu autorů podporuje.)

Předpotopní patriarchálnost dle Hanusova „názoru“ limituje i Královy kritické intervence shromážděné v knize, projevujíc se „zvláštní distancí“ vůči „ženám s tvůrčími ambicemi“. Tuto skutečnost doloží čtyřmi v daném kontextu opět zcela mistrovsky zvolenými skutečnostmi. (Uvádí je ještě před citací z rozhovoru, kterou se pak snaží presentovat jen jako explicitní doklad toho, co dík svému kritickému bystrozraku uzřel již v knize samotné.) – Zaprvé: Stať analysující principy pros Věry Linhartové (a konstatující autorčinu mimořádnou originalitu a význam) publikovaná v Plamenu r. 1965 je „chladně racionální až akademická“. (Spojení „racionálnosti“ textu o značně intelektuální experimentální prose, jejímž autorem je žena, se „zvláštní distancí“ vůči ženám je jistě zdařilé samo o sobě, ale vtipnost Hanusova „argumentu“ plně vyzní až po srovnání příslušného článku s ostatními články, jež Král tou dobou v Plamenu publikoval a které jsou zčásti věnovány autorům mužským.) Zadruhé: Jeden z nepojmenovaných oddílů, jakých kniha obsahuje mnoho desítek (tento zabírá tři strany), sestává ze čtyř – více či méně oslavně vyznívajících – krátkých textů o sbírkách tří různých básnířek. (V knize jinak pochopitelně je jak mnoho oddílů obsahujících texty jen o mužích a jejich dílech, tak mnoho oddílů obsahujících texty jak o mužských, tak o ženských tvůrcích, často se mužských i ženských tvůrců týkají i jednotlivé texty, do oddílů jsou texty sdružovány na základě spřízněnosti nejrůznějších typů.) Hanusův „kritický postřeh“: ženy (sic!) jsou pro Krále pouhé „‚téma‘, objekt, žánr“ jako „např. film“ – v knize jsou totiž i oddíly sdružující texty o filmech a jejich tvůrcích. Zatřetí: láskyplná a hluboká poklona geniální malířce a fascinujícímu člověku, jíž, při vší věcnosti, je Králův (trochu opožděný) nekrolog za Toyen, je dle Hanuse (předstírajícího zde pro změnu především absolutní amúsičnost) „podivná až neuctivá“. Začtvrté: V rozpustilé větě upomínající na surrealistické hry, kterou Král odpověděl na „anketní“ otázku „Co pro vás znamená Božena Němcová?“, stojí mj. „fascinující a palčivá panenka“. („Odpověď na otázky Susanny Roth, která je možná položila přátelům a známým jen pro své pobavení, je zřejmě také z osmdesátých let,“ říká ediční poznámka.)

Vyzdvihnout je třeba i závěr recense, leč ten by bylo třeba představit úplnou – tj. poměrně obsáhlou – citací, kterou si tu odpustím. (Jakýkoli referát nebo jen dílčí citát by, obávám se, neúnosně narušil jeho delikátně vybalancovanou absurditu. Recensent tu v sobě vskutku nezapře básníka.)

Kultánová se – s nemenším úspěchem – zaměřila především na simulaci nepochopení žánru recense (dílem teoretického spisu) a jazykové a stylistické inkompetence.

„Jádru“ svého „rozboru díla“ předesílá toto (dále nijak nekonkretisované) ujištění: „Vzhledem k širokému rozpětí článků by bylo pokrytecké tvrdit, že všechny texty v knize jsou dobré a stojí je za to číst. Koneckonců v takovém rozsahu to není ani v lidských silách.“ Následují (a vlastně i předcházejí) opakovaná konstatování, že Král pořád jenom vyjadřuje svoje názory, takže „by se dalo říci“, že nakonec (přes všechnu tu na první pohled matoucí neobyčejnou věcnost a nuancovanost textů věnovaných nejrůznějším dílům a tématům, nebo možná spíš právě vzhledem k ní) vlastně „píše (…) stále jeden text“ (a taky „více než kritiky (…) mnohdy předkládá interpretace“). Navíc svobodu pořád hodnotí positivně a spoléhá na svou zkušenost a myšlení, což samozřejmě může někomu vonět, no ale někomu to taky může být nepříjemné, takže i ten Král je – nebojme se si to přiznat – prostě jednostranný.

Brilantně provedená je samotná výtka, že Král se v poslední době zbytečně rozčiloval na některé kritiky – Kultánová v té souvislosti konstatuje, že se jiný recensent, Josef Rauvolf, mýlí, říká-li, že Král „na čtenáře neštěká“ – Král totiž na jistý typ kritiků v poslední době pěkně štěká! (Zde Kultánová náhle dosahuje takřka „hanusovské“ komplexity.)

V závěru recense se i Kultánová blýskne neotřelým „vlastním názorem“ – Král je vlastně takový demlovský rozervanec! Zaprvé proto, že „na jedné straně“ u mrtvého klasika dokáže velmi ocenit rané básně, i když jejich autor mnohem později (jsa – dle Krále – dávno umělecky mrtev) lidsky selhal, „na straně druhé“ při pořádání ročenky Nejlepší české básně pomohl současné mladé básnířce ku slávě asi více než kterémukoli jinému básníkovi tím, že v předmluvě uvedl, že její básně nezařazuje kvůli jejím postojům presentovaným v rozhovoru pro Tvar. (Kultánová zcela správně cítí, že už vzhledem k žánru není na místě připomínat, že přesvědčení o nemožnosti oddělit báseň zcela od osobnosti tvůrce, jak ji známe, zastává Král dlouhodobě a k problematice se místy vyjadřuje poměrně komplexně (např. v textu Může být básník darebák?). Zadruhé je Král rozervanec proto, že „ačkoli“ rád hledá hodnoty u nedoceněných, „okrajových“ umělců, argumentoval proti nízkému hodnocení jedné Wernischovy sbírky, znovu připomínaje podstatný rozdíl mezi „svévolným tvrzením“ a „názorem“ podloženým skutečnými argumenty. (V textu Dosti Wernische? – Kultánová ovšem celou věc převypráví odzbrojujícími slovy, že Král prostě v souvislosti s Wernischem „podléhá pojetí tvůrce coby nedotknutelné geniální ikony“; ve formulaci těsně předcházející, totiž že na okrajích „se skrývají nejzajímavější umělecké výbuchy“ čtu narážku na opery MUDr. Jana Lukeše, potažmo jemný náznak, že možná Král při svých průzkumech okrajů některé pozoruhodné obzvláštníky opomíjí.)

Humor haškovské aluse v názvu posledního oddílu Vlastizrad (K novým pohromám) všichni zúčastnění přijali jako výzvu a je třeba znovu konstatovat, že se jí chopili s nevídanou invencí a kulturností.

Nelze než souhlasit s Borzičovým editorialem – staří a mladí jsou konečně zas na svých místech. I to samo o sobě lze označit za skutečnou událost. (Borzič by nám někdy příště mohl třeba sdělit, zda by tak učinil i Alain Badiou.)

Mimořádný počin časopisu Tvar jistě báječně uvolní doposud trochu napjatou atmosféru a skvěle připraví půdu pro budoucí skutečné analysy a diskuse Královy kritické praxe, koncepce i poměru mezi nimi, jejichž zveřejnění ve Tvaru na sebe jistě nenechá dlouho čekat.