V září zahýbala Prahou i novinovými polemikami odborářská demonstrace. Jelikož mezi českými odbory a ČSSD existuje těsná vazba, nemohlo nikoho příliš překvapit, že si v –  tohoto roku vzácném – zářijovém sluníčku na ní chtěli přihřát polívčičku politici sociální demokracie, včetně Jiřího Paroubka.

Tím si však celý problém opět „kecnul“ do vyjetých kolejí zdejší politiky. Zprava viděno, pravice podporuje trh a škrty, a protože nechceme dopadnout jako v Řecku, je to správné. Levice podporuje rozhazování a odbory jsou tu vlastně od toho, aby přenášely politiku ČSSD (či dokonce KSČM) na ulici a škodily reformám.

Ano, české odborářské organizace jsou veskrze následnicemi komunistického ROH, ke škodě všech zdejších pracujících. Neboť pokud se jich nezastane ROH, nezastane se jich nikdo. Z příznivců pravice u nás zpravidla zakládají odborářské minibuňky ti, jimž z těch či oněch důvodů akutně hrozí vyhazov z práce. A odborář se vyhazuje hůř než neodborář.

Smůla, česká společnost tak dvacet let nechává vyklizené pole pro rejdy pohrobků ROH a bojovníků za sociální jistoty z ČSSD, kteří se donedávna chodívali po náročném dni plném třídních bojů pěkně vyválet do luxusního hotelu Kempinski. Nebýt toho, možná by hotel zkrachoval, takže předáci z Lidového mohli toto své vyvalování zdůvodnit i jako boj za udržení pracovních míst v pohostinství. Inu, solidarita.

Polská Solidarita, odborové hnutí, jež svrhlo komunismus, slavilo koncem srpna třicetiny. A byly to oslavy hořké, plné ostrých sporů. Současné vedení Solidarity totiž podporuje opoziční stranu Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského, takže premiér Donald Tusk (kdysi též aktivista Solidarity) z vládní Občanské platformy byl na slavnostním sjezdu málem vypískán. Pískot se ozval zejména ve chvíli, kdy Tusk položil řečnickou otázku, kdeže je těch zbylých devět milionů. V době své největší slávy na počátku osmdesátých let měla totiž Solidarita deset milionů členů, dnešní svaz jich nemá ani ten milion. Proto ta „rýpavá“ otázka, proto to pohvizdování v sále v Gdyni, kde se slavnostní sjezd odehrával.

Nicméně v době svého největšího rozkvětu, v letech 1980–1981, zahrnovala Solidarita takřka celou polskou společnost, všechny profese i sociální skupiny, vytvořila vlastně „paralelní megapolis“, nezávislou samosprávnou strukturu, které ve srovnání se státem chyběly snad jen ozbrojené síly. Po roce 1989 se opět stala spíše odborovým svazem, i když nikdy ne tak docela.

Pohled na současnou polskou „odborářskou scénu“ může být v lecčems poučný i pro nás. Solidarita je dnes největším odborovým svazem, s asi tři čtvrtě milionem členů. Nicméně počet lidí zapojených do nějakého z odborových svazů od devadesátých let klesá, podle šetření polské agentury pro výzkum veřejného mínění CBOS z roku 2009 poklesl v letech 1991–2008 podíl zaměstnanců organizovaných v odborových svazech z 28 % na 16 %, členy některého z odborových svazů je okolo 2,4 milionu lidí.

Za pozornost stojí odborová centrála, jež se, díky 600 000 členů, v současném žebříčku umísťuje na druhém místě: Celopolská dohoda odborových svazů (Ogólnopolskie Porozumienie Związków Zawodowych, zkratkou OPZZ). Vznikla v roce 1984 – Jaruzelského režim, který vyhlášením válečného stavu v prosinci 1981 zatlačil Solidaritu do ilegality, ji hodlal obyvatelstvu něčím „nahradit“.

Původní polské „ROH“ se po vzniku Solidarity zcela rozpadlo, Jaruzelského odbory, jimž režim předal i majetek Solidarity zabavený (ukradený) v prosinci 1981, měly v 80. letech údajně téměř sedm milionů členů. „Pouze nevelká část z 10 milionů členů Solidarity byla ochotná angažovat se v podzemní práci, byť by měla jen finančně přispívat na činnost nelegálního svazu, a ještě méně osob se pak hodlalo účastnit pouličních střetů s policií nebo stávek, za které nyní hrozily drakonické tresty. A těžko se jim divit. Na podzim 1980 se přece nezapsali do Armiji Krajowej, pouze do legálně existujících odborů, což téměř nevyžadovalo odvahu. Nyní se báli, a navíc byli rozčarováni. Dominovalo spíše přesvědčení, že Solidarita již promarnila svoji šanci (jestli vůbec nějaká existovala) a nemůže vyhrát válku se sovětským impériem. A i kdyby dokázala nějakým způsobem Jaruzelského porazit, vystaví Polsko katastrofě cizí intervence,“ zdůvodňoval oslabení „masovosti“ Solidarity po Jaruzelského puči polský disident Jacek Kuroń.

V roce 1995 měla OPZZ 2,5 milionu členů, dvakrát víc než tehdejší Solidarita. Rok 1995 je zároveň symbolickým vrcholem moci postkomunistů, kteří v roce 1993 vyhráli parlamentní volby a ujali se vlády, v roce 1995 pak v přímých prezidentských volbách Lecha Wałęsu poráží Aleksander Kwaśnieski, jenž jako kariéristický svazák zasedal v 80. letech ve vládách Jaruzelského režimu.

Copak se to s těmi antikomunistickými Poláky stalo? – ptali se udiveně mnozí v celé Evropě. Coby, takzvané solidaritní vlády, tedy kabinety složené ze stran, jež se vyvinuly z původní Solidarity, prováděly od roku 1989 hospodářské reformy, jejichž sociální dopady byly často hodně nepříjemné. Ve volbách 1991 postavil vlastní kandidátní listinu i samotný odborový svaz Solidarita. Získala 5 % a podporovala vládu. Až do roku 1993, kdy kvůli údajně sociálně neúnosným reformám Solidarita další podporu vládě Hanny Suchocké stáhla. Vláda padla, následovaly předčasné volby a triumf postkomunistů.

Polské solidaritní vlády počátku 90. let vlastně vůči odborům zaujaly podobný (byť zdaleka ne tak tvrdý) postoj jako v 80. letech Margaret Thatcherová, jinak podporovatelka polské Solidarity, vůči odborovým svazům v Británii, s nimiž sváděla líté boje kvůli uzavírání nerentabilních odvětví ekonomiky (například dolů). Politický důsledek se dostavil i v podobě úspěchů polského Svazu demokratické levice.

Výtka, že nová (kapitalistická) doba přinesla namísto společenské solidarity spíše ostré lokty, namísto pevných postojů mravní relativismus a namísto prohloubení křesťanské víry invazi západní popkultury, tvoří jednu z hlavních linií kritiky zaznívající z řad současných polských odborů Solidarita (a opoziční sociálně-konzervativní strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského) vůči vládní liberálně-konzervativní Občanské platformě Donalda Tuska. Jde o kritiku v mnohém oprávněnou, byť ve víru politického boje též pochopitelně snadno zneužitelnou.

U nás jsme však tuto linii kritiky jednak lacino přenechali strukturám transformovaným z ROH a sociálně zajištěným hochům z hotelu Kempinski, jednak jsme ji vytěsnili do nedělních kázání, odkud nesmí ven, neboť by údajně šlo o škodlivý náboženský fundamentalismus. Česká společnost (a její politická „nadstavba“) je i proto těžce deformovaná a byť hodně lidí různě běhá, kmitá, řeční a maká, jde vlastně o tanec šílenců.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 12/XIX 11. října 2010