Solidarita dnes

V září zahýbala Prahou i novinovými polemikami odborářská demonstrace. Jelikož mezi českými odbory a ČSSD existuje těsná vazba, nemohlo nikoho příliš překvapit, že si v –  tohoto roku vzácném – zářijovém sluníčku na ní chtěli přihřát polívčičku politici sociální demokracie, včetně Jiřího Paroubka.

Tím si však celý problém opět „kecnul“ do vyjetých kolejí zdejší politiky. Zprava viděno, pravice podporuje trh a škrty, a protože nechceme dopadnout jako v Řecku, je to správné. Levice podporuje rozhazování a odbory jsou tu vlastně od toho, aby přenášely politiku ČSSD (či dokonce KSČM) na ulici a škodily reformám.

Foto Mariusz Chilmon. (Licence CC BY 2.0)

Ano, české odborářské organizace jsou veskrze následnicemi komunistického ROH, ke škodě všech zdejších pracujících. Neboť pokud se jich nezastane ROH, nezastane se jich nikdo. Z příznivců pravice u nás zpravidla zakládají odborářské minibuňky ti, jimž z těch či oněch důvodů akutně hrozí vyhazov z práce. A odborář se vyhazuje hůř než neodborář.

Smůla, česká společnost tak dvacet let nechává vyklizené pole pro rejdy pohrobků ROH a bojovníků za sociální jistoty z ČSSD, kteří se donedávna chodívali po náročném dni plném třídních bojů pěkně vyválet do luxusního hotelu Kempinski. Nebýt toho, možná by hotel zkrachoval, takže předáci z Lidového mohli toto své vyvalování zdůvodnit i jako boj za udržení pracovních míst v pohostinství. Inu, solidarita.

Polská Solidarita, odborové hnutí, jež svrhlo komunismus, slavilo koncem srpna třicetiny. A byly to oslavy hořké, plné ostrých sporů. Současné vedení Solidarity totiž podporuje opoziční stranu Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského, takže premiér Donald Tusk (kdysi též aktivista Solidarity) z vládní Občanské platformy byl na slavnostním sjezdu málem vypískán. Pískot se ozval zejména ve chvíli, kdy Tusk položil řečnickou otázku, kdeže je těch zbylých devět milionů. V době své největší slávy na počátku osmdesátých let měla totiž Solidarita deset milionů členů, dnešní svaz jich nemá ani ten milion. Proto ta „rýpavá“ otázka, proto to pohvizdování v sále v Gdyni, kde se slavnostní sjezd odehrával.

Nicméně v době svého největšího rozkvětu, v letech 1980–1981, zahrnovala Solidarita takřka celou polskou společnost, všechny profese i sociální skupiny, vytvořila vlastně „paralelní megapolis“, nezávislou samosprávnou strukturu, které ve srovnání se státem chyběly snad jen ozbrojené síly. Po roce 1989 se opět stala spíše odborovým svazem, i když nikdy ne tak docela.

Pohled na současnou polskou „odborářskou scénu“ může být v lecčems poučný i pro nás. Solidarita je dnes největším odborovým svazem, s asi tři čtvrtě milionem členů. Nicméně počet lidí zapojených do nějakého z odborových svazů od devadesátých let klesá, podle šetření polské agentury pro výzkum veřejného mínění CBOS z roku 2009 poklesl v letech 1991–2008 podíl zaměstnanců organizovaných v odborových svazech z 28 % na 16 %, členy některého z odborových svazů je okolo 2,4 milionu lidí.

Za pozornost stojí odborová centrála, jež se, díky 600 000 členů, v současném žebříčku umísťuje na druhém místě: Celopolská dohoda odborových svazů (Ogólnopolskie Porozumienie Związków Zawodowych, zkratkou OPZZ). Vznikla v roce 1984 – Jaruzelského režim, který vyhlášením válečného stavu v prosinci 1981 zatlačil Solidaritu do ilegality, ji hodlal obyvatelstvu něčím „nahradit“.

Původní polské „ROH“ se po vzniku Solidarity zcela rozpadlo, Jaruzelského odbory, jimž režim předal i majetek Solidarity zabavený (ukradený) v prosinci 1981, měly v 80. letech údajně téměř sedm milionů členů. „Pouze nevelká část z 10 milionů členů Solidarity byla ochotná angažovat se v podzemní práci, byť by měla jen finančně přispívat na činnost nelegálního svazu, a ještě méně osob se pak hodlalo účastnit pouličních střetů s policií nebo stávek, za které nyní hrozily drakonické tresty. A těžko se jim divit. Na podzim 1980 se přece nezapsali do Armiji Krajowej, pouze do legálně existujících odborů, což téměř nevyžadovalo odvahu. Nyní se báli, a navíc byli rozčarováni. Dominovalo spíše přesvědčení, že Solidarita již promarnila svoji šanci (jestli vůbec nějaká existovala) a nemůže vyhrát válku se sovětským impériem. A i kdyby dokázala nějakým způsobem Jaruzelského porazit, vystaví Polsko katastrofě cizí intervence,“ zdůvodňoval oslabení „masovosti“ Solidarity po Jaruzelského puči polský disident Jacek Kuroń.

V roce 1995 měla OPZZ 2,5 milionu členů, dvakrát víc než tehdejší Solidarita. Rok 1995 je zároveň symbolickým vrcholem moci postkomunistů, kteří v roce 1993 vyhráli parlamentní volby a ujali se vlády, v roce 1995 pak v přímých prezidentských volbách Lecha Wałęsu poráží Aleksander Kwaśnieski, jenž jako kariéristický svazák zasedal v 80. letech ve vládách Jaruzelského režimu.

Copak se to s těmi antikomunistickými Poláky stalo? – ptali se udiveně mnozí v celé Evropě. Coby, takzvané solidaritní vlády, tedy kabinety složené ze stran, jež se vyvinuly z původní Solidarity, prováděly od roku 1989 hospodářské reformy, jejichž sociální dopady byly často hodně nepříjemné. Ve volbách 1991 postavil vlastní kandidátní listinu i samotný odborový svaz Solidarita. Získala 5 % a podporovala vládu. Až do roku 1993, kdy kvůli údajně sociálně neúnosným reformám Solidarita další podporu vládě Hanny Suchocké stáhla. Vláda padla, následovaly předčasné volby a triumf postkomunistů.

Polské solidaritní vlády počátku 90. let vlastně vůči odborům zaujaly podobný (byť zdaleka ne tak tvrdý) postoj jako v 80. letech Margaret Thatcherová, jinak podporovatelka polské Solidarity, vůči odborovým svazům v Británii, s nimiž sváděla líté boje kvůli uzavírání nerentabilních odvětví ekonomiky (například dolů). Politický důsledek se dostavil i v podobě úspěchů polského Svazu demokratické levice.

Výtka, že nová (kapitalistická) doba přinesla namísto společenské solidarity spíše ostré lokty, namísto pevných postojů mravní relativismus a namísto prohloubení křesťanské víry invazi západní popkultury, tvoří jednu z hlavních linií kritiky zaznívající z řad současných polských odborů Solidarita (a opoziční sociálně-konzervativní strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského) vůči vládní liberálně-konzervativní Občanské platformě Donalda Tuska. Jde o kritiku v mnohém oprávněnou, byť ve víru politického boje též pochopitelně snadno zneužitelnou.

U nás jsme však tuto linii kritiky jednak lacino přenechali strukturám transformovaným z ROH a sociálně zajištěným hochům z hotelu Kempinski, jednak jsme ji vytěsnili do nedělních kázání, odkud nesmí ven, neboť by údajně šlo o škodlivý náboženský fundamentalismus. Česká společnost (a její politická „nadstavba“) je i proto těžce deformovaná a byť hodně lidí různě běhá, kmitá, řeční a maká, jde vlastně o tanec šílenců.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 12/XIX 11. října 2010