Katalánská autonomní vláda umně hovoří o tom, že veškeré její snahy o vyhlášení nezávislosti a vlastního státu jsou podepřeny čistě demokratickými procedurami, z nichž tou nejdemokratičtější má být sporné nedělní referendum. Skutečnost je však poněkud tristnější a méně demokratická.

Referendum o nezávislosti schválil katalánský parlament 6. září t. r. ve zkráceném čtení. Mj. obsahoval v případě kladného výsledku závazek vyhlásit nezávislost do 48 hodin. Bývá obvyklé, že aby mělo referendum reálnou vypovídající váhu, zpravidla je třeba splnit požadavek reprezentativnosti, tedy např. minimální volební účast. Tím se ovšem současná katalánská exekutiva tvořená koalicí katalánských marxistů (CUP) a nacionalistů spojených s krajně levicovými španělskými Podemos neobtěžovala, jakoby dopředu počítala s tím, že je to pro její plány neschůdná překážka. Dle jejich zákona tak byla zavázaná vyhlásit nezávislost i v případě např. 10% účasti a 6% podpory nezávislosti. Stejně tak se neobtěžovala ani s legalitou celé normy, protože byť má Katalánsko vlastní autonomní statut, nejvyšší právní normou je přesto španělská ústava, s kterou byla norma v příkrém rozporu. Ústava Španělského království z roku 1978 sice umožňuje konat referendum o územní celistvosti, ale nikoli jen na části svého území. Ústavní soud tak zákon prohlásil za protiprávní a neplatný, což ovšem katalánská vláda (Generalitat) ignorovala a odmítla se bavit o jakýchkoli protiústavních nuancích vlastních kroků.

Legalita celého aktu z pohledu španělské vlády byla nulová, podívejme se však na samotné provedení hlasování, které má celému procesu dodat tolik potřebnou legitimitu. Svůj vliv na provedení měl jistě i zásah španělské policie, nicméně i bez něho by se referendum vyznačovalo některými přinejmenším zvláštnostmi. Zkráceně trpělo téměř všemi nedostatky tajného a rovného hlasování, které si lze představit. Hlasovací urny byly průhledné, což odporuje tajné volbě, nebyly používány obálky s lístkem (zaručují rovné hlasovací právo, pokud je v obálce např. více než jeden lístek, je hlas považován za neplatný), bylo tak možné vhodit do uren více lístků zároveň, do uren byly vhazovány lístky, které si každý mohl vytisknout doma, neexistovaly volební seznamy, dobrovolníci zajišťující průběh si jména hlasujících zapisovali na papír (jsou dokumentovány případy osob hlasujících vícekrát na různých místech), neexistovaly volební komise a nebyl zřejmý ani systém zajišťující sčítání hlasů, resp. možnost jeho kontroly. Za to vše se katalánská vláda chválí jako za strážkyni a prosazovatele jediné skutečné demokracie, která jí má být upírána.

Vzhledem k tomu, kolik se španělské policii podařilo skutečně zavřít hlasovacích místností (79 z více než 2300) se účast v referendu i výsledky nápadně podobají hodnotám (pokud jsou údaje katalánské vlády hodnověrné), kterých se dosáhlo v tentokrát nezávazném referendu konaném před třemi lety (účast 42 %, pro secesi 80-90 %). Je zřejmé, že situace se za poslední roky nezměnila. Je zde silná skupina pro odtržení, dle všeho však nedosahuje nadpoloviční většiny. Přesto katalánskou vládou nadiktovaný zákon o referendu nyní předpokládá vyhlášení nezávislosti. K čemu to všechno je? Prokázalo se jen nebezpečí číhající v každém volání po referendu jako po jediném skutečně demokratickém řešení. Jak vidno, s demokracií nemusí mít mnoho společného a může snadno sloužit zástupcům směru, kteří jeho podpory a prosazení nejsou schopni dosáhnout standardní cestou. Pokud v něm chce katalánská vláda pokračovat, může se zařadit do elitní skupiny zemí prokazujících si navzájem svou legitimitu, jako jsou Rusko, Abcházie, Jižní Osetie nebo za malou úplatu Venezuela. Jaký prospěch z toho mají mít Katalánci, je poslední, co ji trápí.