Co utvářelo váš myšlenkový svět?

Já v podstatě žádnej myšlenkovej svět nemám, na to vůbec nebudu odpovídat…

– No, v podstatě jej utvářel dědeček. Táta umřel brzo, maminka dělala na sezónách, takže s bratrem jsme žili s dědečkem a babičkou a děda nás učil. Žili jsme ve venkovským baráčku, ve Stodůlkách. Tehdy to byl ještě autentickej venkov – Praha byla daleko, tramvaj jezdila jen po Kotlářku, takže do Prahy se chodilo pěšky.

Děda nás učil všechny práce na zahradě a takový ty domácí úpravy a jako malý kluky nás každou neděli tahal do Prahy. Prošli jsme všechna musea, do katedrály a tak dále, takže jsme se jako děti vůbec nenudily. Byli jsme pořád venku, hráli jsme fotbal atd., a když jsme byli doma, tak jsme pracovali.

Když se ptáte na to, co byl takový určující zážitek, tak to bylo, když nás děda učil dělat močůvku. Ze senkrovny se nosila hovna v kýblech na kompost, kde se zakládaly vrstvy, které se všelijak prokládaly – močůvka, to byl pro mě opravdu silný zážitek. Děda to vždycky dělal rád, s takovou obřadností a my ho vždycky se zaujetím pozorovali a když jsme byli větší a on nás vyzval, abychom mu pomohli, tak to bylo něco.

Měli jsme taky všelijaký zvířata, slepice, králíky, kozička tam byla, samozřejmě pes, kočky. Králíků jsme měli opravdu hodně. Děda choval angoráky a učil mě je stříhat. Takový ty normální králíky, který byli na maso, tak ty se naučil klepat brácha, který i stahoval a vypínal kůži. Na to já jsem nebyl, já spíš na tu hlínu a stromečky. Tak to je asi ten základ.

Čím byl děda?

Pekař. Maminka byla živnostnice, měli koloniál a děda k tomu ještě pekařil.

Zajímal se o historii?

No jistě, jediný, co bylo v knihovně, byly historický knihy. Babička tam navíc měla svázaný věci vystříhaný z Lidového práva – sociální demokrati měli výbornou knižnici, která vycházela v novinách. Vystříhávalo se to a dávalo se to do knihárny sešít. Vycházely tam třeba i sebraný spisy Máchy atd. Děda měl takový ty klasický český dějiny, ilustrovaný, takže první knížky, co jsem otvíral, byly dějepisy, kde se mi moc líbily, obrázky nejrůznějších bitev atd. Z druhý strany obrázků, kde byly stránky prázdný, jsme si jako děti kreslily. Tenkrát nebyl papír k dostání. To už asi nepamatujete, ale kdo neměl třeba známého někde v kanceláři, kde byl papír taky na příděl, tak jej musel kupovat v omezeném množství velice draze v trafice.

Prarodiče byli v sociální demokracii?

Děda byl sociální demokrat, a když vidím dneska tu sociální demokracii, tak se mi dělá zle. Já, když byl ten převrat, nebo revoluce – no, osmdesátej devátej, tak jsem ještě po hospodách agitoval pro sociální demokracii. To byl ještě Horák, Janýr… V 68. roce, kdy byly pokusy stranu obnovit, jsem byl na nějaké agitační schůzi a viděl tam ty staré pány, jak vytahují stovky z prkenic nadšený, že sociální demokracie bude opět fungovat. To byli opravdu ještě sociální demokraté, kteří si stáli za svou věcí. Tenkrát mě to nadchlo.

Jak děda dopadl po 48. roce?

Zrušili je a automaticky je přeregistrovali do KSČ.

A živnost?

Děda pracoval v dělnický pekárně, U Anděla – Vídeňská pekárna, a ta byla družstevní: lidé, kteří tam dělali, měli na ní podílnictví. To jim pochopitelně vzali. Babička byla zoufalá, protože děda měl našetříno na barák a při měnový reformě jim to všechno vzali. Sebrali celý penzijní ústav a babička lomila rukama, že si děda celý život platil na penzi takový peníze, a teď dostane pár šlupek, že z toho člověk pomalu ani nevyžije. Babička sama byla na tom nejnižším důchodu. Máma sice vydělávala v restauraci na Macoše, ale peníze jsme opravdu neměli.

Na otce si nepamatujete?

V podstatě ne. Byl to voják. Byl ve španělský válce a odtamtud šel do Anglie. Byl v tom táboře na jihu Francie, kde se formovaly čs. vojenské jednotky, pak válčil spolu s Brity v Africe a nakonec byl v čs. jednotce v Anglii, kde to asi neměl moc jednoduchý, protože on byl zřejmě komouš, trošku, takže tam byly asi nějaký hádky. To přesně nevím, doma se o tom nikdy moc nemluvilo. Když se mluvilo o tátovi, tak vždycky, že to byl blázen a dobrodruh. Když bylo po válce, otec seděl v kruhu rodinném a litoval, že už je po všem, že už je dobojováno, což babičku hrozně rozčilovalo, vždycky úplně nadskakovala, protože její rodina válku strašlivě zasáhla – jak ta druhá, tak ta první. V tý první ztratila spoustu příbuzných, v tý druhý syna. Vrátil se z koncentráku a pár dní na to, 12. května 1945 umřel. Byl hrozně nadanej na řeči, uměl malovat i psát, krásně kreslil, byl výbornej matematik. Babička po něm všechno schovávala. Na verandě měla takovej oltářík, kde měla všechna ta jména. Pořád u něj seděla, zapalovala svíčky.

Jak se strýc dostal do koncentráku?

Byl na nucenejch pracích v rajchu, seděli někde v hospodě a pohádali se s Chorvatama, kteří tam byli na nějakých kurzech od Paveliče – to byly takový ty jejich mladý síly. Oni ty český kluky udali a tři z nich šli do Dachau. Ročník 22.

Babička po válce hledala nějaké svědky z Dachau, kteří by jí mohli říct, jak to s Jaromírem bylo. Vyptávala se po Praze, až ji odkázali na chlapíka, který dělal správce německého sběrného tábora na Strahově. Tak tam za ním šla, a když tam uviděla ty lidi za ostnatým drátem, jak tam seděj a lidi na ně přes dráty plivou a házej na ně různé svinstvo a nadávaj jim, tak byla zdrcená z toho, jak se dokážou lidé chovat k lidským bytostem. Tak takovéhle věci si člověk pamatuje, v podstatě ho utváří.

Co byl otec v civilu?

Tatínek byl vyučenej sklář. Maminka si ho vzala, až když se vrátil z války. Pocházel z Vysočiny. Babička s dědou byli ze Sedlčanska, což je krásnej kraj, který jsem prochodil, když jsem ještě mohl chodit – já byl velkej tramp.

Do Španělska šel sám, z vlastní vůle?

Jo, jako interbrigadista. Měl tam několik zranění, ukazoval prostřelený nohy, pak byl v tý Anglii. Byl tankista, dokonce máme někde fotku, jak je v Anglii na tanku. Kdysi jsem viděl jeden dokumentární film z války, tak se mně zdálo, že když československý jednotky obsazovaly s tanky Dunkerk, že ho na jednom pancéři poznávám.

Vyprávěl vám o válce?

Já byl hodně maličkej a on byl nějak pořád ve službě, umřel v roce 1952 a já si ho skoro nepamatuju. Ty vzpomínky jsou takový ošidný, protože nevím, co si skutečně pamatuju a co znám jen z vyprávění. Nějaký záblesky tam pochopitelně jsou, ale to jsou spíš takový intimní věci, o kterých se nemusí mluvit: třeba když vidíte otce poprvé nahatého a on je chlupatý, což je divný, protože maminky jsou hladký atd. Navíc byl málo doma. Tehdy byla Korea, v armádě se to pěkně mlelo, on měl pověst anarchisty, tudíž byl podezřelej, navíc byl interbrigadista a západní odbojář. Únor 48 sice přečkal, ale už hodnostně nepostupoval.

Jak se jmenoval?

Jan, ale Aubrecht. Já jsem se tak taky jmenoval, ale on pak po válce nechtěl mít německý jméno a začal používat příjmení po svý matce, mý babičce, jejíž muž byl Němec. To byla taková ta německá enkláva na Jihlavsku, zvláště mezi skláři jich bylo hodně. Pak jsme byli na nějaký rekreaci v Libverdě, když nám volali, že táta je mrtvej. Ale pohřeb měl tedy parádní, se střelbou – za vozem s koni šli vojáci, polštáře s medailemi atd. Pohřeb byl normálně v kostele s panem farářem a pak u hřbitova se pálily salvy.

Otec byl ale ateista?

Pohřeb ovšem zařizovala babička, pochopitelně, a v tý době chodili do kostela ještě i někteří komunisti a ve škole se mohlo vyučovat náboženství – do třídy, kde visel na zdi Stalin, přišel pan farář a mluvil s námi o Pánubohu.

Bavili jste se s prarodiči o politice?

Přímo ne. Babička ale měla puštěné rádio a komentovala, co tam říkaj – vysmívala se komunistickým projevům, měla posměšný poznámky. To bylo vždycky Ježíšmarja, ti idioti apod., takže jsme byli už jako děti o politice dokonale zpravený, věděli jsme, o co jde. Člověk ovšem tu stupiditu vnímal sám. Tam třeba byl fotbalový klub, umřel Stalin, kluci šli nic zlého netuše trénovat, a pak z toho měli velký průser a za trest spadli z celý soutěže. Takovýhle věci si pak člověk pamatuje a já byl navíc zaměřenej na sport.

Kam jste chodil na střední školu?

Ve Stodůlkách, to byla střední vzdělávací. V osmý třídě jsem přišel o oko, měl jsem kvůli tomu velkou ztrátu v učení, tak jsem pokračoval dál do devítky – byla to tehdy tzv. dvanáctiletka.

Byla tam nějaká režimní nalívárna?

Ani jsem to moc nepozoroval. Jednak tam učili ti, kteří byli vystrčení z Prahy na okraj, do Stodůlek, nebo takoví začátečníci nebo ti místní, od kterých zase člověk věděl, co může nebo nemůže očekávat. Například na dějepis jsme měli profesora Dostála, což byl takovej vševěd, takovej ten učitel života, který nás hodně poučoval – snažil se nám vštípit, jak se máme v životě pohybovat, jaký hodnoty máme vyznávat atd., a to bez nějaké ideologické zátěže. Když jsem se ho zeptal na nějaký ožehavější věci z války, na Beneše, nebo na pakt komunistů s Hitlerem, tak odpovídal popravdě, aniž by to nějak hodnotil. Pamatuju se, jak třeba říkal jako takovou pozoruhodnost, že když byl v Německu 1. máj rok po Hitlerovi, tak komunisti na něm demonstrovali ne proti nacistům, ale proti sociální demokracii. Řekl to sice trochu kulantněji, ale vyznělo to takhle.

Co bylo dál?

Odmaturoval jsem tam, pak jsem dělal rok ve Svobodném slově a odtamtud jsem šel na vysokou. V Melantrichu panovala vynikající atmosféra. Byli tam lidé, kteří byli v 50. letech zlikvidovaní komunisty, Rambousek nebo profesor Vandrovec, který jako poslanec hlasoval proti komunistům.

Byl tam kádrovák, pochopitelně komunista, který nás kluky z gymplu, kteří jsme tam nastoupili, lákal do strany. Já jsem to odmítl s tím, že bych nebyl pro stranu přínos. On na to, že by mě vyškolili. Cha cha. Dodneska si ho pamatuju. To byla opravdu taková tlama kádrovácká jako z nějakého komunistického seriálu. To byli úplně dokonalí lidi. I ty jejich místnosti, zařízení kanceláří, to byl tedy svět.

Jaké to bylo na fakultě?

Bezvadný. To vám může kdekdo vykládat, že slavná 60. léta byla jen iluze, ale ta doba měla opravdu zvláštní atmosféru – v celém světě bylo takové vanutí ducha a tady to bylo taky. Sic komouši, pochopitelně, když bylo potřeba, tak zatáhli, ale člověk se tehdy mohl dostat už ke všemu. Na seminářích se mluvilo naprosto svobodně, na fakultě bylo plno všelijakejch spolků. Když tam na schůzi ČSM přišli zástupci pražskejch stranickejch orgánů, tak odtamtud odcházeli celý zpocený a červený. To bylo opravdu svobodný prostředí. V čele s Halíkem se chodilo na mše k Týnu, kde kázal páter Reinsberg atd.

Kde jste zažil 21. srpen?

V Praze. Byl jsem svědkem několika incidentů, takovejch těch střeleckejch. Na fakultě se vyvěšovala nahoře vlajka, a tam ty kulky lítaly jako sršně. Jednou mě na Jiráskově mostě kontrolovali Rusáci, kteří strhávali lidem z šatů trikolóry a házeli je do Vltavy. Já si ji přikryl rukou, jako že si ji nenechám vzít, a ten voják mi okamžitě nasadil samopal na prsa a odjistil ho. Tak jsem mu tu trikolóru nechal. Pak jsem byl na chmelu, a tam byli taky Rusáci a postavili nás ke zdi. Vzali nás z hospody, jen tak z ničeho nic – byl tam rámus, tak si snad mysleli, že tam je nějaká protiokupační buňka nebo co. Najednou to tam obklíčili s odjištěnejma kvérama.

Když to pak v Praze vyřešili, ubytovávali se kolem Prahy, po vsích, zakopávali se okolo, s dělostřelectvem, kdyby bylo třeba Prahu rozstřílet. Nedávno se mi dostala do ruky brožura o pražkejch památnejch stromech. Já mám stromy strašně rád, to je má největší láska a tady v okolí mám všechny stromy pojmenovaný. U některejch se zastavuju a zpívám tam písně, katolický – každej strom má tu svou. Támhle ta osika, ta krásná za křižovatkou, tak té zpívám Jako ta růženka vzácná.

A v tý brožuře jsem z cca dvacet stromů, který tam byly pojednaný, šest znal osobně – starý duby a jasany na téhle straně Prahy, kolem Uhříněvsi, u Podlesáku, u Libečku. A byla tam i lípa v Chabech, což je zemědělská usedlost za Stodůlkama směrem na Řeporyje a Krteň, kde je kostelík, kam jsme chodívaly už jako děti – později jsem tam chodil jednou za měsíc na mši svatou za panem farářem Filipem. Chaby jsou cestou, je tam neuvěřitelně velikánská lípa a my jako kluci jsme ji vždycky zkoušeli obejmout – byli jsme čtyři a neobjali jsme ji, jak byla veliká. A teď jsem ji našel v tom pražském výletníku a vyskočila na mě úplná smršť vzpomínek. Rusáci měli v Chabech ležení, šel jsem tehdy okolo, a to bylo něco tak neuspořádaného, bez jakéhokoli náznaku nějakého řádu. Oni si tam neudělali ani latrínu, což je v ležení vždycky věc číslo jedna. Jak vyhráli třeba Angličani bitvu u El Alameinu, protože si udělali opravdu pořádný latríny – na rozdíl od Němců, kteří dostali sračku a Romel tu bitvu doslova prosral. Rusové ovšem nic, všude se válely posraný papíry, Komsomolskaja pravda i dopisy si utírali prdel. Pálili pod těma kotlema roští a my se báli, jestli se nechystají i na tu lípu. Brácha byl tehdy na vojně, kasárna na čas zabrali Rusáci, a když se pak vrátili, tak měli hovna i v kamnech, všude, stěny pomazaný…

Znal jste Palacha?

Palach chodil se mnou na seminář, historickej, bohužel jenom krátce. Já byl o něco starší, protože jsem jeden ročník vynechal – chodil jsem rok do práce. U Novotného jsem dělal toleranční patent a ty věci okolo, 18. století. Palacha si pamatuju jenom, že tam byl – kamarádil se s jinejma klukama.

Jak jeho čin na vás působil?

To je strašně těžký, na to odpověď. Četl jsem názory, které byly v pohledu na Palacha velice odlišný, až extrémní – například profesor Sklenář na svém blogu vyloženě proti Palachovu činu vystupuje. Sám nevím. Každopádně se na to musí nahlížet v kontextu tehdejší doby, jinak nemáte šanci to pochopit. Nás to tehdy naprosto šokovalo. Všichni jsme pochopitelně byli na jeho pohřbu.

Kdy se studentská jednota „proti“ začala drolit?

To byl takový samospád: Budete dělat tohle a tohle, pokud chcete v tý společnosti něco znamenat. Pamatuju si takové otřesné scény, jak někteří úctyhodní profesoři na fakultě prosili ty hajzly, mladý kluky, studentský aktivisty, kteří byli u komoušů, ať je na škole nechají, že jinde nenajdou uplatnění To byl celý ten systém ponižování, sebeponižování. Aby mohl fungovat, systém potřebuje, aby byli lidé totálně v jeho rukách, aby mu odevzdali i svou duši.

Zažil jste i srpen 69?

To jsem se učil na zkoušky, takže jsem byl mimo Prahu. Ale znám to z vyprávění svých tehdejších kolegů, které sebrali na ulici a krutě je seřezali. Standa Votruba, například, se dostal do takový ty mlátící uličky, kde musel běžet a dostával přitom bejkovcem přes ledviny. Když jsem byl v Chuchelný na ústavu, tak jsem se poznal s klukem, který v Brně koupil střelu do krku od milicionářů a ochrnul – celej život zůstal už ochrnutej. Ještě že ti milionáři nevyrazili tehdy v tom listopadu 1989. Ti by byli horší než poldové.

Pamatuju si je z demonstrací v 80. letech, a to byly ksichty opravdu jako z nějakého zločineckého alba.

Přesně tak, od pohledu to už člověk na nich poznal. Těm kdyby dali v listopadu 1989 ostrou munici, tak ty studenty rozstřílej. Když jsem byl v tý první práci v Melantrichu, tak tam v tamní tiskárně Mír tyhle milicionáře z 50. let měli. To byli týpci. K těm národofrontovním socialistům se vždycky chovali s tím, že my vás stejně jednou zlikvidujeme úplně.

Jak jste coby spolužák Palacha vnímal Palachův týden v roce 1989? Zdálo se, že jeho odkaz je něco dávno minulého a najednou se v Praze na jeho výročí strhly demonstrace, které trvaly týden.

V té historické paměti takové věci v podvědomí přežívají a pak stačí jenom nějaký impuls. Samozřejmě jakýkoli odpor proti režimu byl pro mne vždycky veliká radost. Já jsem to mohl sledovat jenom ze Svobodný Evropy nebo Hlasu Ameriku, poněvadž jsem se na vozejčku nikam moc nedostal. Měl jsem ale kamarády v Chartě atd. Bohužel jsou už většinou mrtví. Měli tvrdej život za těch bolševiků, vyhazovali je z práce, přežívali všelijak. Pamatuju se na kamaráda, chartistu, který v jednu době neměl už vůbec žádné peníze – vzali mu možnost jakéhokoli výdělku, doma žrali starý kroupy. Byl to vnuk Vincence Kramáře, oni ho vyhodili i z té galerie, kam Kramář odkázal miliony v obrazech ze svý sbírky, a oni neměli ani na jídlo. Takhle se ti darebáci chovali k lidem.

Koncem 80. let podle mne mezitím vyrostla nová generace, která si to už vzala jako takovej svůj úkol si s tím režimem „popovídat“. Já jsem se stýkal trošku s jiným okruhem lidí než třeba vy. To byl třeba Ruda Kučera apod. Dostávaly se mně do ruky Obsah a Střední Evropa. Nedostal jsem se ale zase například třeba k Revolver Revue.

Jste na vozejčku od začátku 70. let. Jaký to bylo být invalida za bolševického režimu?

Tak především jsem neměl vůbec žádné peníze. Dlouho jsme živořili. Babička umřela, já jsem měl nízkej důchod, máma taky. Nakonec musela jít znovu do práce, abychom to vůbec utáhli. Ze začátku jsem neměl ani na boty. Ten barák ve Stodůlkách byl pro mě nepřístupnej, takže když brácha nebyl doma a já se chtěl dostat ven, tak jsem musel po zadku slízat schody. Radši o tom nevykládat – koneckonců v těch básničkách to reflektuji. V 70. letech jsem byl v tom bytě prakticky uvězněnej a jediný, kdy jsem se dostal ven, byl nějakej ten ozdravnej pobyt v nějakém tom léčebném zařízení. A pak jsem musel zase zpátky do té díry. Tehdy na umření, měl jsem čtyřicet kilo.

Zlepšilo se to, když doktor Hanzel, apoštol invalidů, mimořádný muž, založil firmu META, která umožňovala invalidům různé domácí práce. Už to nebylo lepení pytlíků, ale dělala se tam třeba výpočetní technika apod. Takže tam jsem získal nějaký příjem a mohli jsme si pořídit domů i nějaký nábytek.

Ten podnik se pak hodně rozrostl. Když se tam začaly zpracovávat data pro počítače, tak tam Hanzel nabral spoustu lidí z disentu. Vím, že tam pracoval Saša Vondra, Ivan Havel, Ivan Mašek… Zdeněk Pinc tam dělal programátora. Když se člověk díval na politickou scénu na začátku 90. let, tak tam byla půlka Mety. Díky Viliamovi Hanzelovi tam získali intelektuální práci lidé, kteří by jinak museli dělat topiče. Tam jsem se trochu finančně zmátořil a pak jsem se i oženil.

Poesii jste začal psát, když jste byl na vozejku?

Ne už dřív, jako devatenáctiletý kluk.

Vyšlo vám něco v samizdatu?

No to byla taková útlá knížečka, Spoutání se to jmenovalo, kterou vydal Rudolf Kučera s Pepou Mlejnkem. Sešívalo se to v Národní knihovně, a knižně to udělal Josef Häring, který k tomu vytvořil i lepty. Dělali jsme tehdy takový sborníky ke kulatým výročím přátel.

Co jste dělal za sport?

Jako kluk atletiku. Kromě skoku o tyči a překážek jsem uměl všechno – ty nižší plůtky osmdesátkový jsem zdolal, ale ty vyšší mně dělaly problémy. Pak jsem i trénoval ve Stodůlkách malý kluky.

Sledujete sport i dnes?

Atletiku sleduju už míň, protože nesnáším, jak se to šíleným způsobem zkomercionalizovalo – už se nezávodí za národy, ale za firmy. Třeba běžej patnácku, běží tam deset černochů a všichni mají stejný dres se stejnou reklamou. To jsou vlastně manažeři, kteří mají smlouvu s nějakou firmou, za kterou běží. Dneska už vlastně sleduju jenom cyklistiku. To je nyní můj oblíbenej sport. Vy jste mi zrovna zavolal, když dojížděli tu etapu do Valda Peňas Efrajen…

Tak to pardon…

Já se omlouvám vám. Už to bylo asi sto metrů do cíle, koukám na to už asi dvě hodiny, a teď jsem nevěděl, co mám dělat. On ten závěr byl mimořádnej, protože tam se jede do strašlivého krčálu, kde je 23 % stoupání, což je téměř stojka. Ti kluci tam makali šíleným způsobem a ten, který to vyhrál, podal mimořádný výkon. Ono si to pak stejně můžete pustit na internetu.

Není cyklistika vlastně jenom takové taktizování?

Teď je to trošku jiný, než to bylo dřív – ty týmy jsou hodně vyrovnaný, a jezdí se týmově, kdy se vybere jeden lídr a všichni ostatní na něj makaj. Kór když se jede takový prestižní závod, jako je Tour de France – tam je ta taktika opravdu hodně tvrdá, to je až extrém. To se pak díváte raději po krajině a projedete s nimi de facto Evropu. Znám vlastně celou Evropu právě díky těmhle cyklistickým závodům. Mám svý oblíbený kraje a už se těším, až tam tudy zase pojedou. Emilia Romagna, to je jeden z nich. Taky Toskánsko – kulturní krajina, přetvořená naprosto ideálně pro lidi. Švýcarsko je až příliš dokonalý, tam už není co dodávat, to je takový hotový. Ovšem Itálie a taky Španělsko, ty jižní části…

Když je to ale nějakej méně prestižní závod, tak se tam závodí víc. Občas se i někdo utrhne, aby si udělal lepší výsledek. Hlavně to ale obdivuju, protože to je strašný utrpení. Já to znám, když jsem tady na vozejku objel celej tenhle kraj až po horizont, až za ty obzory a cyklisti mě brali jako svýho kolegu a zdravili mě.

Jezdíte po cyklostezkách?

Teď už nejezdím vůbec, už jsem osm let hodně nemocnej a nejezdím už ani do kostela. Veškerej můj společenskej život se omezuje na krám – už jezdím akorát nakoupit. Hodně jsem toho vytrpěl, tělesně a ono to působí i na tu hlavu. Mně už neslouží paměť, už mi hlava nefunguje. Já když se ráno probudím, tak si opakuju nazpamět takový ty sekvence, Žalmy a takovýhle texty, abych si udržel hlavu aspoň jakžtakž funkční – básničky si říkám zpaměti a podobně.

Pokud byly tělesný síly, tak se to dalo opravdu nějak zvládat, ale teď už je to opravdu na hraně – už jenom vylézt na ten vozejk je pro mě komplikovaný. A teď ten zážitek z nemocnic, takovej ten odosobněný přístup, jako když jste porouchaná věc v servisu. V nemocnici si pohovoříte akorát s uklízečkou. Tak jsme si postěžovali na osud. Co jsme ještě neprobrali?

K víře jste se dostal přes babičku?

Babička měla takovou tradiční víru, chodila do kostela. Všechny základní životní události se odehrávaly v kostele. Modlila se za ty, kteří zemřeli, a za dědu nechávala pravidelně sloužit v kostele mše. Místy ale byla dost skeptická. Když měla dostat poslední pomazání od pana faráře Šebora, tak se tak skepticky šklebila. U nás se umíralo zásadně jenom doma. Pohřby se vypravovaly z baráku. To se udělal smuteční katafalk, v místnosti, kde byl vystavenej mrtvej, hořely svíčky, a pohřeb šel z baráku. Civilisace se identifikovaly podle způsobu pohřbívání, třeba lid popelnicových polí. Dnešní dobu podle pohřbívání identifikovat nelze. Je to jen technický úkon. Veškeré sakrálno se zrušilo a vzhledem k tomu, jak se přistupuje k životu, jaký hodnoty se vyznávají, tak starým lidem nezbude asi něco jiného, než spáchat sebevraždu.

Proč by se mladí, krásní, zdraví lidé měli starat o nějaké staré, ošklivé, nemocné důchodce…

No to je úplně jiná kultura, já tomu vůbec nerozumím. Nedávno jsem se o tom bavil s jednou známou, učitelkou na dramaturgický škole, a ona říkala, že všichni ti mladí lehce přechází z názoru na názor, všechny jejich pravdy jsou paralelní, dají se snadno vyměnit. Když je výhodná tahle, tak se přikloníme k ní, když zase tahle, tak to vezmeme jinak.

Je jim v podstatě jedno, na jakém základě existují, vůbec si s tím nedělají hlavu, zatímco my jsme skutečně ještě vycházeli z toho, že člověk má mít nějaký pevný postoj, nějaký hodnotový rámec, z kterého vychází. Tak to prostě dneska není. Navíc jsou naprosto suverénní. Všechno mají k ruce, všechno je dostupný. Když nejde tohle, tak si vyberu něco jiného. Všechno má stejnou hodnotu, hlavně, že se přitom něco užijete.

Dokud se člověk sám o sobe postará, tak mu může být společnost ukradená. Jakmile to ale začne trošku haprovat a člověk se ocitne na milost a nemilost v jejích rukách, zcela bezmocný, tak to je katastrofa. To třeba vidím tady v tom baráku. Ta eldéenka to je opravdu dům hrůzy. Moje žena říká, že jakmile z něj vyjde, tak je jiný člověk. A stojí to dvacet tisíc měsíčně. Kdo na to má?

Píšete ještě?

Teď už ne, mě to strašně namáhá, už nemůžu ani číst. Teďko mám takové svoje štěstíčko, s You Tube. Pouštím si klipy z opery. Našel jsem tam vynikající učitele gregoriánského chorálu, například Giovanni Vianini, Schola Gregoriana. Ten má tak úžasně jemný, produchovnělý hlas, to je taková nádhera, že u toho dokážu sedět se sluchátkama hodiny. Já ty zpěvy všechny znám a někdy se neudržím a snažím se zpívat spolu. Poslouchám operní hvězdy, miluju kontratenory, a teď nejvíc barokní operu. Já mám hrozně rád současnou hudbu – od Janáčka nahoru, celý 20. století, ale teď jsem si oblíbil tajhle tu protomuziku, renesanční a raně barokní, v podstatě až po Glucka – tam toho jsou tuny. Pro mladý je internet samozřejmost, ale pro mě je to div divoucí. Takový ty árie z Händla, takový ty naříkávý, ty lamentace, to je úžasný.

Já byl nedávno na Mesiášovi ve Vídni a zřejmě, aby to blbec vydržel ty tři hodiny, udělali k tomu scénu – jakýsi fantasmagorický příběh ze současnosti.

Verdi trval i čtyři hodiny a všichni to kdysi klidně vydrželi. Dříve byla kázání při mši třeba hodinu a půl, dneska, když pan farář náhodou přetáhne těch svejch vyhrazenejch pár minut, tak se všichni v kostele začnou vrtět a kašlat.

Ti katolíci dneska jsou vůbec nějaký divný. Když jsem byl naposled na vzkříšení a zrovna se zpíval ten základní katolický chvalozpěv Exultet, tak tam jedna taková ta opora církve, nějaký činovník, aktivista katolickej, tak si přitom četl farní zprávy. Dovedete si to představit, že si při Exultet čte zprávy, kdy bude nějaká ta žranice! Já myslel, že ho kopnu doprdele.

Lidé jsou v podstatě sami za sebe a církev jsou takové zvláštní námluvy, které de facto nejsou. Potkal jsem tuhle na mši nějakou paní a povídám jí, už jsem vás tu dlouho neviděl a ona na to, no jo, když oni tam pořád říkají to samý. Cha cha, člověk tam je právě kvůli tomu, že se tam říká to samý.

Ivan Matoušek má ve svý knížce o alchymistech úžasnou větu, která vypadá jako z Herma Trismegista: „Ať ten či onen poslouchá to nebo ono, jen ten prozře, kdo žádnou informaci nepokládá za banalitu.“

O ty jednotlivosti opravdu jde. Já, jak už jsem starej, tak nejsem nějak schopnej vidět ty věci pohromadě, vcelku. Tak se soustředím na ty detaily a mám z toho velký potěšení.

Jaký je váš oblíbený fór?

Na policejní akademii se vyučuje matematika. Instruktor napíše na tabuli: 5 + (- 7) + 2 = 0. Otočí se ke třídě a všichni policisti jsou z toho paf. Dobrá, řekne, vysvětlím vám to na názorném příkladu: V autobuse jede pět policistů a sedm z nich vystoupí – kolik jich musí nastoupit, aby tam nebyl žádný?

To mě připomíná počáteční scénu z Buňuelovy Mléčné dráhy, kde v hostinci u krbu sedí dva policajti a se zatajeným dechem poslouchají kněze, kterým jim vysvětluje, že Boha – Svatou Trojici lze lehce vysvětlit pomocí jednoduché trojčlenky: jedna plus jedna a rovná se jsou tři. Najednou se ozve siréna, do hostince vběhnou dva lapiduši, lapí kněze-pacienta do svěrací kazajky a odnesou ho pryč. Policisté v němém úžasu zírají.

Cha cha cha.

Cha cha cha.

říjen 2010