Po téměř roce bez vlády se podařilo sestavit menšinový kabinet staronového lidoveckého premiéra Mariana Rajoye. Vláda je výsledkem Rajoyových kompromisů a taktizování, dalo by se ale říct, že je to nej(pro)evropštější vláda široko daleko, a také to, že hvězda extrémně levicových Podemos, kteří chtěli skoncovat s prohnilou zastupitelskou demokracií a konstituční monarchií, víceméně vyhasla. Aspoň prozatím.

Vláda dostala důvěru 3. listopadu, kdy se šedesát osm poslanců opozičních socialistů (PSOE) zdrželo hlasování o mandátu sestavit kabinet. Extrémní levice Podemos a katalánští separatisté začali ihned osočovat sociální demokraty ze zrady pokrokových idejí a socialistických hodnot, což ale dělají už dva roky, kdy jsou ve fóru.

Staronový premiér Mariano Rajoy není politik, který by vzbuzoval nadšení, dokonce ani mezi svými. Je „pošpiněn“ zahlazováním nebo přinejmenším zlehčováním korupčních skandálů politiků z vlastní strany. I jeho nový kabinet je spíše výsledkem taktických řešení než nějaké dlouhodobé vize. Ve vládě se opírá o stejně „nesympatického“ ministra financí Cristóbala Montora, který se zcela vážně snaží snížit domácí i zahraniční dluh Španělska, mimo jiné i proto, aby jeho země neohrozila vratkou stabilitu eurozóny. Ekonomiku má na starosti nepřítel bojovníků proti kapitalismu číslo jedna Luis de Guindos.

Na druhou stranu Rajoy do nové vlády nevzal výstředního ultrakonzervativce Garcíu-Margalla, který se proslavil zejména tím, že chtěl po Brexitu „vrátit“ Gibraltar Španělsku. Místo něho jmenoval ministrem zahraničí mnohaletého velvyslance při Evropské unii a zkušeného diplomata Alfonsa Dastise. Důležitou funkcí mluvčího kabinetu pak pověřil konsensuálního liberála Íñiga Méndeze de Viga a jedinou vicepremiérkou učinil nepříliš charizmatickou ale celkem racionální Sorayu Sáenzovou de Santamaría. Ve vládě jsou zastoupeni lidovečtí politici a političky z Katalánska, Baskicka, Galicie, Andalusie a Méndez de Vigo je původem dokonce z bývalého španělského Maroka.

V současném světě, kde se prosazují nejrůznější magoři, kteří vedou lid k lepším zítřkům a naznačují, že liberální stranická demokracie má odzvoněno, působí Rajoy jako šedivý iberský dub, který odolává na mesetě slaným větrům. Španělsko se stále potýká s řadou ekonomických problémů i s korupcí na nejrůznějších úrovních správy. Hrozí mu i odštěpení Katalánska a kdovíco ještě.

Na druhou stranu voliči zřejmě pochopili, že neomarxisté z Podemos, kteří už rok a půl ovládají například radnice největších měst – Madridu, Barcelony, Valencie – doteď nic kloudného nepředvedli, žádný lék na chudobu nemají, přesně naopak. Zprávy z totálně zdevastované Venezuely, jejíž chávezovský režim pomohl před vlastním kolapsem obrovskými finančními dary marketingově-marxistický projekt PODEMOS nastartovat, jsou dostatečně přesvědčivé.

Španělsko – s vládou i bez vlády – v podstatě nezasáhla tzv. uprchlická krize. K evropské integraci zde nejsou vážnější výhrady ani napravo ani nalevo, jen Podemos srovnávali tlaky EU a MMF na rozpočtovou ukázněnost s nacistickou expanzí. A nakonec ubrali plyn, dočasně uspěli a dnes jsou opět v útlumu, protože jejich rétorika už nikoho moc nezajímá. Mají své skandály se spekulacemi s nemovitostmi, na jejichž ostré kritice postavili kampaň, a jediné jejich téma je vnitrostranická bitva o to, jestli je momentálně výhodnější se umírnit nebo ještě víc radikalizovat.

V tento moment vypadá Španělské království jako ostrůvek klidu. Vláda má ale postavení nejisté, protože jedna věc je pro socialisty odejít ze sněmovny a nechat vládu projít, a druhá věc je schválit jí úsporný rozpočet. To se brzy uvidí.

Španělé, kteří si prošli hlubokým úpadkem v 19. století, bouřemi meziválečných let, občanskou válkou a frankismem, mají víc rozumu než občané starých tradičních demokracií. Král Felipe VI. zvládá svoji roli konstitučního monarchy mistrně, reprezentuje stát navenek, vyslechne si politiky ze všech táborů, splní ústavní funkci, a to všechno tak, že už ani radikální odpůrci monarchie nemají čím se do něj trefovat.

-SŠ-