Protože se nepodařilo po dubnových volbách sestavit koalici a získat podporu 176 poslanců, museli jít Španělé volit do parlamentu znovu, včera 10. listopadu. A dopadlo to hodně podobně: opětovný vítěz voleb socialista Pedro Sánchez bude muset sešít volební blok ze všech možných stran, včetně separatistů, pokud nechce, aby šli Španělé volit potřetí.

Uklidňujícím na španělské politice je to, že se všechno stále pohybuje, s výjimkou Katalánska, na pravolevém ideovém spektru. Ví se zhruba, kdo je kdo, a o co mu jde. Extrémní levice Unidas Podemos, která od roku 2015 neustále klesá, nesnáší extrémní pravici Vox, která stoupá, a naopak. Rozhodujícími silami jsou nadále socialisté (PSOE) a Lidová strana (PP). Není to tedy jako v Čechách, kde tradiční strany nahradilo ANO, a komunisté s okamurovci si ve svých zhovadilostech naprosto skvěle rozumí.

V levé části politického spektra tedy zvítězili PSOE se sto dvaceti poslanci, marketingový projekt s marxistickou fasádou Unidas Podemos sedm poslanců oproti dubnu ztratil, ale zase tři poslance získala jejich odpadlická frakce Más país Íñiga Errejóna.

Razantnější přesuny hlasů se projevily, a to bohužel, na pravé straně politického tábora. Zatímco Lidová strana Pabla Casada si polepšila o čtyři procenta a dvacet dva poslance, úplně propadli středopravicoví Ciudadanos, liberální a korupcí nezasažená strana převážně městských voličů, kteří byli v dubnu třetí nejúspěšnější stranou s téměř šedesáti poslanci. Nyní jich mají deset. Na jejich místo se vyšplhalo hnutí Vox, které loví napravo od Lidové strany, a v mnohém připomíná extrémně pravicové strany ze západní Evropy, jako je Liga vicepremiéra Mattea Salviniho v Itállii nebo Národní sdružení Marine Le Penové.

Jaká byla témata voleb? Nepochybně opět vleklá krize v Katalánsku. Separatistické strany ERC a Junts per Catalunya sice mírně ztratily, ale to mohlo být i menší volební účastí. Na konflikt v Katalánsku dlouhodobě doplácejí krajně levicoví Unidas Podemos, protože neustále lavírují mezi jakousi vstřícností k separatistům a jejich odmítáním. Naopak na velmi komplikované situaci v Katalánsku vydělávají Vox, kteří nabízejí ze všech stran nejradikálnější řešení: od zrušení autonomie až po návrh, aby byli tamní separatističtí politici odsouzeni k trestům odnětí svobody na absurdních 74 let (sic). Ti byli skutečně nedávno odsouzeni k vysokým trestům, nejvyšší trest byl let třináct.

Vox jsou skutečně radikální pravicovou stranou, která může do budoucna znamenat pro Španělsko problém. Zatím se ale stejně jako ostatní menší strany řídí radami svých marketingových oddělení. Na mítincích pro tvrdé jádro nešetří fašizující rétorikou, ale jejich vystoupení v parlamentu nebo v televizních debatách jsou často, ne vždy, mnohem opatrnější, promyšlenější a jaksi kultivovanější. Z toho plyne poučení, že až Václav Klaus mladší postaví v Trikolóře tým lidí, kteří budou schopni na rozdíl od okamurovců jen trochu artikulovat nějaké myšlenky, tak se může stát velmi relevantní a v českých poměrech nebezpečnou silou.

Naopak Ciudadanos poklesli i přesto, že mají v katalánské otázce velmi konzistentní prounijní program a jejich katalánská šéfka Inés Arrimadas vedla v nejhorších dobách v katalánském autonomním parlamentu opozici.

Volebních témat byla v celém Španělsku pochopitelně řada. Jedním z nich, silně medializovaným, bylo i nedávné přenesení ostatků Franciska Franka z baziliky Sv. Kříže v Údolí padlých do rodinné hrobky v El Pardu. Stalo se tak za nezájmu pravicových politiků, kteří se omezili jen na výtky, že Pedro Sánchez využil přenosu ostatků ke svým politickým cílům, a aby zastřel neúspěchy své strany.

Je možné, že nárůst elektorátu Vox, kteří jako jediní přenos ostatků kritizovali, mohlo být tímto aktem částečně vyprovokováno, ale jisté to není. Pedro Sánchez totiž dopadnul téměř stejně jako v dubnu tohoto roku a není vyloučené, že tento symbolický akt zabrzdil pokles jeho preferencí. Možná právě na úkor liberálních Ciudadanos. (K přenesení Frankových ostatků bych se rád vrátil v delším textu v nejbližším tištěném Babylonu.)

Fakt, že Pedro Sánchez využil přenesení ostatků Franka k vlastním politickým cílům, je tak samozřejmě pravda, byť poněkud banální. Pedro Sánchez patří mezi mladší politiky, kteří se pohybují víceméně mimo historický kontext, bez velkého kulturního zázemí, idejí, strategií, a moc si s tím hlavu neláme. Od roku 2015 chtěl svoji stranu spojit s krajně levicovými Podemos, kteří měli mnohem tvrdší bolševickou rétoriku, než dnes. To mu tehdy socialističtí baroni z regionů nedovolili. Nyní už se mu s Unidas Podemos do vlády nechce, protože ztratili na síle a přitažlivosti, ale něco vymyslet bude muset. Koaliční jednání mohou dopadnout jakkoliv, ale vláda PSOE s krajní levicí, s regionalisty a třeba s podmíněnou podporou separatistů by mohla přinést následky dost neblahé.