Škrtnutí sirkou –

a než se naděješ

oceán v mlhách.

Je-li někde vůbec vlast,

za níž položit život?

Šúdži Terajama (na motivy básně Kakio Tomizawy)
Překlad: Petr Holý, Tokio, 2019

Několik slov o Šúdžim Terajamovi

Nejlacinější kdesi na balkonu – to jsou divácká místa, na něž ve svém legendárním filmu o osudech mima jménem Jean-Baptiste Gaspard Deburau (narodil se v Kolíně jako Jan Kašpar Dvořák) Děti ráje odkazuje v roce 1945 francouzský režisér Marcel Carné. Pro japonského básníka, spisovatele, esejistu, dramatika, nadšeného komentátora koňských dostihů a boxu a konečně filmového a divadelního scénáristy   a režiséra Šúdžiho Terajamu (1935-1983) byl japonský název tohoto filmu inspirací pro pojmenování skupiny radikálního, experimentálního fyzického divadla, divadelní laboratoře Tendžó sadžiki, kterou založil v roce 1967 a vedl až do své předčasné smrti.

Šúdži Terajama se narodil v severní části japonského ostrova Honšú, ve městě Hirosaki ležícím v prefektuře Aomori. V roce 1941 byl jeho otec odveden do armády. Terajama s matkou se přestěhovali do města Hačinohe. Když bylo Terajamovi devět let, zahynul jeho otec (na samém konci Války v Tichomoří) na ostrově Sulawesi v Indonésii. Válka se nesmazatelně vryla do paměti malého Terajamy. S matkou se mu podařilo vyváznout bez většího zranění z velkého bombardování města Aomori letouny americké armády (28. – 29. 7. 1945). Po válce matka svěřila malého syna do opatrování příbuzným v blízkém městě Misawa, aby odešla pracovat na jih Japonska na ostrov Kjúšú, paradoxně do americké základny. Terajamu potom vychovávala rodina strýce, jenž provozoval místní kino nazvané Kabuki-za (kino bylo pojmenováno po slavné divadelní budově v Tokiu).

Na základní škole se Terajama seznámil s o rok mladším Hisajošim Kjóbuem a propukl společnou vášní k tradičním japonským básnickým formám haiku (metrum 5-7-5 slabik) a později tanka (metrum 5-7-5-7-7 slabik), v nichž vynikl a jež ho provázely po celý život. V roce 1951 byl Terajama přijat do prefekturálního gymnázia Aomori, kde okamžitě založil básnickou skupinu Jamabiko haiku-kai a ještě jako student prvního ročníku uspořádal celoškolní soutěž v poezii haiku. S Kjóbuem také založili básnický časopis Pan (Faun, japonsky Bokujódžin). V roce 1954 byl Terajama přijat na pedagogickou fakultu tokijské Univerzity Waseda, ke studiu japonské literatury. V témže roce jej, jako mnohé ostatní, zaujala a posléze, jak sám přiznává, ovlivnila sbírka Ztráta prsu (Čibusa sóšicu). Tyto Básně mladé Fumiko Nakadžó (1922-1954) byly vybrány v soutěži pořádané časopisem Tanka kenkjú. Do následujícího kola soutěže se už přihlásil také Terajama a jeho sbírky básní „Vraťte mi otce“ (Čiči kaese) si, podobně, jako před tím Nakadžóové, všiml editor časopisu Hideo Nakai (1922-1993). Nakai byl mimochodem též básníkem a známým autorem detektivních manýristických „antifikcí“ (např. Obětina nicotě, Kjomu e no kumocu, 1964). Terajamova sbírka básní tanka byla nakonec podle jedné básně pojmenována Čechovova slavnost (Čehofu-sai). Terajama tak v osmnácti letech obdržel Cenu za nový básnický objev. U obou mladých básníků se jednalo o mladistvé, životem  a zároveň zklamáním nabité, povýtce novátorské pojetí několik staletí modelované a ustalované tradiční básnické formy. I to bylo důvodem, proč se jak Nakadžó, tak Terajama setkali s řadou odpůrců. Básník Kenkiči Kusumoto (1921-1988) dokonce o Terajamově stylu prohlásil, že „tanka není křížovkou“ a pro (v tance jinak časté) výpůjčky od cizích autorů si Terajama vysloužil nechvalnou přezdívku „mohó kozó,“ neboli „chlapec plagiátor.“ I díky tomu však dnes můžeme oba autory považovat za mimořádné inovátory a tvůrce neoklasické formy tanka. Pro Terajamu byla tanka navíc jedním z nepostradatelných vyjadřovacích prostředků, umožňujícím popisem fiktivního světa přecházejícím v minimalismu výrazu až do surrealismu (připomeňme si, že délka tanky je 31 slabik) průnik do snové ne-reality. Později se tanka Terajamovi stala nedílnou jednotkou filmového obrazu, když ji coby součást narativního diskurzu a typologie filmového prostoru klade v pečlivě volené typografii před filmovou kameru.

Mezi jednotlivé směry, jimiž se ve své tvorbě zabýval, nekladl Terajama žádné hranice. Už proto je náš polarizující výčet „zaměstnání“ Šúdžiho Terajamy nevhodný. Sám Terajama totiž o sobě později s oblibou prohlašoval, že je „povoláním Šúdžim Terajamou.“ Typická je pro něj surrealistická koláž a montáž, časová zkratka, průnik do jiných světů, světů magie a japonské mystiky a tajemna. A nejedná se zde rozhodně o manýru – Terajama čerpá ze svých prožitků a světa, který jej obklopuje, v němž vyrůstal. Ne nadarmo tomu bylo v kraji báchorek a pověr. Ne daleko od jednoho z nejvýznamnějších spiritistických míst v Japonsku, posvátné „Hory strachu,“ Osorezan, dodnes pověstné spiritistickými médii itako, babicemi komunikujícími v silném aomorském dialektu se světem zemřelých. Svahy tam jsou cítit syrnými výpary a mnozí lidé tam dodnes obětují části oblečení, fotografie nebo jiné předměty na památku na předčasné zemřelé děti a příbuzné. V poryvech větru se točí barevné větrníky jako kola osudu. Když jsem navštívil toto ponuré a přitom velmi poutavé místo ještě jako student v srpnu 1993, před vchodem do areálu ve stánku prodávali „reidžó aisu,“ tamní zmrzlinu. Zajímavé je, že byla pojmenována po spiritistickém místě na „spirituální zmrzlinu.“

Terajama trpěl od dětství nefrotickým syndromem a byl několikrát hospitalizován s akutním zánětem ledvin – svému onemocnění nakonec podlehl v pokoji č. 410 nemocnice Kawakita bjóin, která dodnes stojí poblíž severního východu tokijské vlakové stanice Asagaja linky Čúó. Byl mlád 47 let. Zlí jazykové tvrdí, že nemocnici se od té doby říká „Šinikita bjóin.“ Jedná se o slovní hříčku, neboť Kawakita je příjmení zakladatele jmenovaného nemocničního zařízení, zatímco „Šinikita“ se může psát znaky „ši ni kita,“ neboli kam někdo „přišel umřít.“ Tedy „nemocnice, kam se chodí umřít.“

Terajama začal záhy psát také divadelní hry – jeho prvotina Zapomenuté teritorium (Wasureta rjóbun), kterou Terajama napsal ve svých devatenácti letech, byla následujícího roku uvedena divadelním souborem „Skleněné vousy“ (Garasu no hige) ve velkém sále Ókuma kódó na Univerzitě Waseda. Terajama kvůli nemoci a opakujícím se hospitalizacím, které ho ostatně inspirovaly k napsání této hry, univerzitu nakonec nedokončil. Hru nicméně na Wasedě shlédl básník, překladatel a scénárista Šuntaró Tanikawa (1931-), jenž Terajamu navštívil v nemocnici a později mu doporučil psát hry pro rádio. V roce 1964 získává jeho Jamamba (Čarodějnice) Hlavní cenu na mezinárodním festivalu Prix Italia. K přelomovým rozhlasovým dílům v Terajamově tvorbě nicméně patří rozhlasová koláž Kometa Ikeja (Kometto Ikeja), která zazněla na vlnách japonského FM v roce 1966 v nahrávce rovněž Hlavní cenou Prix Italia oceněného díla. Režíroval ji dnes neméně slavný Šóičiró Sasaki (1936-), pozdější režisér japonské veřejnoprávní televize NHK a tvůrce legendárních televizních „dorama“ (dramat): Matka (Mazá, 1969 – Hlavní cena Mezinárodního televizního festivalu v Monte Carlu), Bloudění (Sasurai, 1971 – Hlavní cena v kategorii televizní tvorby na Festivalu umění japonské vládní agentury pro kulturní záležitosti Bunkačó), Dívka z Jumenošimy (Jume no šima no šódžo, 1974), Červená květina (Akai hana, 1976 – na motivy slavné mangy Jošiharua Cugeho, International Emmy Award), Čtyři roční období – Utopiano (Šiki – Jútopiano, opět Hlavní cena v kategorii televizní tvorby na Festivalu umění japonské vládní agentury pro kulturní záležitosti Bunkačó, Cena japonských televizních kritiků Galaxy Prize, Hlavní cena na Mezinárodním televizním festivalu Prix Italia), Proud řeky připomíná zvuk houslí (Kawa no nagare wa baiorin no oto, 1981, do třetice Hlavní cena v kategorii televizní tvorby na Festivalu umění japonské vládní agentury pro kulturní záležitosti) a dalších. U nás jej známe ze spolupráce s Československou televizí a scénáristkou Olgou Struskovou z televizních dramatizací a filmů Hlas zvonů, hlas srdcí (Kane no hibiki, 1988), Duhová vesnice (Nanairomura, 1989 – s Martou Vančurovou a Jošiko Mita v hlavních rolích), Rajská zahrada (Jan Recuru monogatari – Hirošima dómu o tateta otoko, 1991 – o životě a díle českého architekta Jana Letzela působícího v 1. pol. 20. stol. v Japonsku s Viktorem Preissem v hlavní roli) a Srpnové výkřiky (Hačigacu no sakebi, 1995). Šóičiró Sasaki je bezesporu tvůrcem zlaté éry japonské televizní tvorby, stojícím na velice úspěšné režijní spolupráci s Šúdžim Terajamou pro rozhlas.

Již v prvních letech své bohaté činnosti se Terajama přátelí s režisérem Masahiro Šinodou (1931-), esejistou a režisérem Makoto Wadou (1936-), režisérem Nagisou Óšimou (1932-2013). Se spisovateli Kenzaburóem Óem (1935-), Kenem Kaikóem (1930-1989), skladateli Toširóem Majuzumim (1929-1997), Tóruem Takemicuem (1930-1996), režisérem Susumu Hanim (1928-) a dalšími v roce 1958 spoluzakládá Společnost mladého Japonska (Wakai Nihon no kai), namířenou proti Zákonu o provádění policejních povinností a proti Dohodě o vzájemné spolupráci  a bezpečnosti mezi Japonskem a USA z ledna 1960 (japonsky zkráceně „anpo džójaku“), proti jejímuž přijetí probíhaly na přelomu 50. a 60. let a poté v druhé fázi v 2. pol. 60. a na začátku 70. let 20. století v Japonsku bouřlivé demonstrace, známé jako „anpo funsó,“ jichž se zúčastnilo mnoho japonských intelektuálů.

V bouřlivé atmosféře šedesátých let, přesně 1. ledna 1967 Terajama spolu se svou ženou, herečkou Kjóko Kudžó (1935-2014), výtvarníkem a grafickým designérem Tadanorim Jokoo (1936-), dramatikem Jutakou Higašim (1945-2000) a dalšími zakládá divadlo Tendžó sadžiki, nazvané podle japonského ekvivalentu pro nejlacinější divácká sedadla. Název, podle svědectví Šóičiróa Sasakiho, navrhla Terajamova manželka Kjóko. Jednalo se o významný experimentální divadelní prostor, který spolu s Malým divadlem Waseda (rež. Tadaši Suzuki, 1939-), Černým stanem (japonsky Kuro tento, rež. Makoto Sató, 1943-) a Situačním divadlem (japonsky Džókjó gekidžó, rež a herec Džúró Kara, 1940-) tvoří základ japonského hnutí malých divadel „šógekidžó“ přelomu 60. a 70. let 20. století, spadajících do undergroundu angura. Tendžó sadžiki měla být navíc panoptikem (misemonogoja), cirkusem (sákasu). Autorem scénické hudby, ale také rockových oper pro Tendžó sadžiki byl Julius Arnest Seazer (rovněž Caesar, 1948-),  v posledních letech známý také písní k anime Malá revolucionářka Utena (Šódžo kakumei Utena, autorka mangy: Čiho Saitó, režie anime: Kunihiko Ikuhara), „Absolutní osud: Apokalypsa“ (Zettai unmei Mokuširoku). Výtvarnou stránku divadla měli na starost prominentní grafičtí výtvarníci japonského undergroundu Akira Uno (také Aquirax Uno, 1934-) a Jokoo Tadanori (1936-), kteří pro Tendžó sadžiki vytvořili sérii dnes sběratelsky vysoce ceněných divadelních plakátů.

V dubnu 1967 se divadlo Tendžó sadžiki poprvé představilo původní hrou z Terajamova pera Hrbáč z prefektury Aomori (Aomori-ken semuši otoko), v červnu následoval Zločin tlusté Debuko Ójamy (Ójama Debuko no hanzai), uvedený ve známém divadélku lidových vypravěčů rakugo Suehirotei v tokijské čtvrti Šindžuku. Debuko Ójama (1915-1981) byla skutečná herečka, jež vystoupila již v Terajamově experimentálním krátkém filmu V kleci (Kanšú, 1964). Ve hře napsané na její počest nicméně nakonec její roli vytvořila jiná herečka, kterou Terajama nakonec prostě přejmenoval – podle svého korpulentního idolu.

V pořadí třetí uváděnou hrou se stala Marie v kožichu (Kegawa no Marí, také La Marie-Vision), jíž Terajama napsal a režíroval pro zpěváka, herce a v neposlední řadě drag queen, hvězdu jménem Akihiro Marujama (1935-, od roku 1971 užívajícího umělecký pseudonym Akihiro Miwa), jehož song Me Que Me Que se stal hitem již v roce 1958. Hra začíná známou replikou: „Zrcadlo, zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější!“ Za těchto slov si asi čtyřicetiletý prostitut Marie v zapářené koupelně nechává sluhou holit ochlupení na nohách. Hra ve své době vyvolala senzaci   a do jisté míry také otázku LGTB, v Japonsku jinak veřejně tajně drženou pod pokličkou. S Marií vyjelo divadlo v roce 1969 do Frankfurtu na Mezinárodní festival experimentálního divadla, poté bylo s německým obsazením úspěšně hráno v divadle v Essen. Následoval úspěch v New Yorku a konečně v r. 1971 ve Francii s legendárním plakátem od Akiry Una. Akihiro Marujama si zahrál titulní roli „postarší nevěsty“ již v Hrbáči z prefektury Aomori. Pokud zmiňujeme tuto důležitou postavu japonské činohry 2. pol. 20. století, nesmíme opomenout Marujamovo pevné přátelství se spisovatelem a dramatikem Jukio Mišimou (1925-1970) a jeho hlavní roli záhadně krásné zlodějky v dodnes hrané Mišimově dekadentní hře žánru nazývaného „džosó geki“ (neboli transvestitního divadla) Černá ještěrka (Kurotokage), na motivy stejnojmenné detektivní novely spisovatele Ranpo Edogawy (1894-1965).  V roce 1968 natočil s Marujamou v titulní roli režisér Kindži Fukasaku (1930-2003) stejnojmenný film, který právem patří do kánonu japonské kinematografie 60. let 20. století.

V březnu 1967 Terajama vydal sbírku kritik Zahoďme knihy, vyražme do ulic ((Šo o sutejo mači e dejó) o rozčarování ze sílící tendence Japonska k materialismu. Následujícího roku se stala předlohou k stejnojmennému divadelnímu, v pořadí sedmému představení ansámblu Tendžó sadžiki a v roce 1971 podle ní Terajama natočil svůj stejnojmenný celovečerní experimentální film, za nějž obdržel na XIV. Filmovém festivalu v San Remu Hlavní cenu Gran Premio Del Film D‘Autore. V dubnu 1971 se soubor Tendžó Sadžiki zúčastnil Mezinárodního divadelního festivalu v Nancy, kde jej shlédl Ritsaert ten Cate (1938-2008), ústřední postava holandského experimentálního divadla, který jej pozval do divadla Mickery, jehož byl zakládajícím režisérem. Ten Cate uspořádal Tendžó sadžiki turné po Holandsku a také mu zajistil pozvání na Mezinárodní divadelní festival  v Bělehradě, odkud si soubor přivezl Hlavní cenu.  Tendžó sadžiki se tak stal jedním z vůbec prvních reprezentantů poválečné japonské divadelní tvorby v Evropě. Více o Terajamově působení v Evropě viz kapitola Terayama in Amsterdam and the Internatiolization od Experimental Theatre (Steven Clark), in: Modern Japanese Theatre and Performance (David Jortner, Keiko I. McDonald, Kevin J. Wetmore), Lexington Books, 2007.

V roce 1974 natočil Terajama podle své stejnojmenné básnické sbírky z roku 1965 svou 102 minut dlouhou celovečerní surreálnou osobní zpověď Smrt v polích (Den’en ni šisu), Film vykazuje mnoho prvků z režisérova života – soužití s matkou v blízkosti spiritistické hory Osorezan, mladá žena ze sousedství, návštěvy cirkusu plného podivných existencí panoptikálního typu, myšlenky na útěk z nudy všednosti… Terajama se filmem zabýval již daleko dříve – v roce 1962 začal s prací na krátké surrealistické koláži V kleci (Kanšú), jíž dokončil v roce 1969. K filmu se napevno vrátil 75 minutovým, eroticky velmi otevřeným snímkem Císařem Rajčatový kečup (Kótei Tomato kečappu) o hledání utopie a honech na dospělé, který byl dlouho považován za ztracený. Poté natočil ještě 14 krátkých filmů, z nichž dva, stejnojmenná 27 minutová verze Císaře a Válka „kámen, nůžky, papír“ (Džanken sensó) vycházejí z Císaře Rajčatový kečup. Po Smrti v polích následoval v roce 1978 opus na motivy stejnojmenné novely spisovatele Kjóky Izumiho (1873-1939) Labyrint v trávě (Kusa meikjú), ve francouzské produkci pod vedením Pierra Braunbergera. V Japonsku byl uveden až v roce 1983. V roce 1977 stačil Terajama ještě režírovat film Boxer (Bokusá). V roce 1981 ve francouzsko-japonské koprodukci režíroval film Ovoce vášně (Les fruits de la passion) podle erotického románu francouzské novinářky a spisovatelky Anne Desclos (1907-1998) Retour à Roissy z roku 1967, jenž byl ve skutečnosti závěrem autorčina sadomasochistického ilustrovaného románu Příběh O (Historie D’O). V roce 1984, rok po Terajamově smrti, byl uveden jeho poslední film Sbohem Archo (Saraba Hakobune). Původně se jednalo o Terajamovu dramatizaci Sto roků samoty (Hjakunen no kodoku) podle stejnojmenného románu představitele magického realismu a nositele Nobelovy ceny za literaturu Gabriela José García Márqueze (1927-2014). Terajama začal v roce 1982 s pracemi na filmové verzi, dostal se však s Márquezem do konfliktu. Film musel být přejmenován a autor předlohy odmítl být uveden v titulcích.

Po Terajamově smrti se jeho divadelní soubor Tendžó sadžiki přeměnil v divadelní laboratoř známou pod názvem Banjú inrjoku, což doslova znamená „Univerzální gravitace.“ Vůdčí osobností se stal skladatel J. A. Seazer. V českých zemích je Terajamova tvorba zatím takřka neznámá a čeká na „objevení.“ Pokud vím, na Febiofestu v roce 2007 se v rámci sekce japonského ATG (Art Theatre Guild), Japonský film 1968-1978, konala projekce pouze jeho filmu Zahoďme knihy, vyražme do ulic. Terajamova surrealistická symbolika a mystika pozbývající časovost a přece mnoha symboly odkazující na léta před nebo průběhu 2. světové války, démoničnost postav, z nichž mnohé jako by byly vyšinuté ze smyslů, to vše v prolínání mezi snem, iluzí a skutečností, průnik filmové avantgardy a japonského surrealismu, protiválečného appealu s erotikou, tradiční japonské hudby s rockem, to vše dokazuje velikost autora, který si občas „vypůjčoval.“

Petr Holý. Narozen v Příbrami v roce 1972. Vyrůstal v blízkosti Zámku spisovatelů na Dobříši (kde se jeho matka po revoluci starala o Adinu Mandlovou). Ihned po absolutoriu oboru japanologie na FFUK v Praze odjel coby stipendista japonské vlády do Tokia, kde od roku 2000 coby řádný student působil v doktorantském studiu na divadelní a filmové fakultě Univerzity Waseda (prof. Hideo Furuido) a věnoval se divadlu kabuki a klasické hře Strašidelný příběh z Jocuji na Tókaidó (dramatik Curuja Nanboku IV, 1825, PH hru v současné době překládá do češtiny). Po absolutoriu vyhrál konkurz na ředitele historicky prvního Českého centra na asijském kontinentě, Českého centra Tokio, které zakládal v roce 2006 a úspěšně vedl až do ledna 2013. Po odvolání začal v Tokiu působit na volné noze, profesionálně tlumočí, překládá, v Tokiu vede kulturní salon Chekogura, píše, přednáší japonské divadlo na japonských vysokých školách a vede na youtube videokanál věnující se Japonsku.